Do šestého roku Pražského majdanu

V neděli 15. září se na Staroměstském náměstí sešly asi tři desítky lidí, aby vzpomněly jednoho pražského výročí spojeného s Ukrajinou – pátého výročí vzniku Pražského majdanu. Uvedené sousloví poměrně srozumitelně odkazuje na nedávné ukrajinské reálie, díky kterým získalo obecně užívané slovo „majdan“ docela nové vyznění, zatlačující jeho původní významy.

Konkrétně není samozřejmě myšleno na různé takto pojmenované kyjevské akce, které se v různé délce a s nestejným výsledkem konaly od počátku tohoto století. Pojmenování pražské akce odkazuje na majdan nejnovější (2013–2014), který znamenal pro vývoj Ukrajiny nejvíce. Jeho důsledky, v určitém smyslu kontrastní a nejednoznačné, budou žít v paměti Ukrajinců velmi dlouho.

Současné české spoluorganizátorky Pražského majdanu, Vlasta a Soňa Pospíšilovy, zveřejnily text o historii této iniciativy, který byl přečten při nedělním shromáždění. Číst jej lze na blogu Pražského majdanu: https://www.facebook.com/praguemaidanblog/?hc_location=group. Text byl vložen 16. 9. v 10.08. Nechci opakovat věci, které jsou tam řečeny, a pokusím se své zamyšlení směřovat jinam.

Není asi až tak důležité, zda se za počátek Pražského majdanu dá označit poslední srpnový den roku 2014, nebo dva dny následujícího víkendu. Bylo to v době počátku přímé ruské agrese v Donbasu, jejíž existence zůstala utajena řadě Čechů včetně jejich prezidenta. Z počátku bylo postaveno i na staroměstské dlažbě podle kyjevského vzoru určité množství stanů, které tam měly zůstat delší dobu ve dne v noci. Od tohoto záměru bylo postupně upuštěno, ale pravidelné týdenní akce už neustaly.

Iniciativu Pražského majdanu podpořila svým projevem nejedna zajímavá osobnost a dění na těchto akcích dotvářely také koncerty různých českých interpretů, které jistě přilákaly více lidí. Vedle pozitivních reakcí můžeme prakticky od počátku Pražského majdanu sledovat také velmi kritické, téměř hysterické reakce – lze si je snadno dohledat. Ty vyvrcholily kolem 17. listopadu 2014, kdy se aktivity Pražského majdanu propojily s tehdejšími protizemanovskými demonstracemi.

Tehdy se mohlo zdát, že došlo k opravdu výraznému vzájemnému pochopení ukrajinských reálií v českém prostředí, ale tento trend se bohužel v dalších letech příliš neprohluboval. Odpůrci Pražského majdanu chtěli vidět v tehdejším dění počátek nějakého českého převratu, inspirovaného tu z Ukrajiny, tu přímo z USA. Šermovalo se těmito argumenty a varováními velice udatně a nejapně…

Jak už jsem naznačil, v dalších letech se dostavilo v českém prostředí něco, co by se dalo nazvat nejspíše určitou „únavou z Ukrajiny“. Doprovázel ji pocit, že tamní události a zápasy nemají konec konců nic společného s českou politickou situací. Někteří lidé názorově otočili a stojí dnes na úplně odlišných pozicích a jiné přestala ukrajinská tematika prostě zajímat.

Pražský majdan se mezitím, v únoru roku 2015, stal zapsaným spolkem a pokračoval směrem k současnosti, jak to jen šlo, v přesvědčovací akci a ve sbírkách pro humanitární cíle. Jeho stánek najdeme také letos skoro každou neděli ve stínu Husova pomníku, nebo (v době trvání vánočních či jiných trhů) o kousek dál. Zaujímá své místo za přítomnosti několika aktivistek po celý rok, za každého počasí. Zajišťovat jeho trvání znamená obětovat čtvrtinu či polovinu víkendu – to by každý nedokázal…

Organizátoři Pražského majdanu – vlastně bych měl napsat spíše organizátorky, neboť ženský činitel je tu zastoupen velmi početně – mohli v uplynulých letech sotva tušit, že otevírají zajímavou a poměrně dlouhodobou kapitolu česko-ukrajinských vztahů. Ta už teď vstoupila do šestého roku existence. Část původních organizátorů a aktivních účastníků ustoupila do pozadí, jiní však vytrvali a přidali se k nim další lidé.

Na nejnovější shromáždění nepřišlo zdaleka tolik lidí, kolik jich bývalo přítomno před pěti lety. Přišel se podívat i jeden z někdejších organizátorů, Michal Majzner, a svůj projev dal k dispozici v blogu Pražského majdanu. Jeho i jiné návštěvníky akce, kteří naslouchali několika projevům a sledovali ostatní dění kolem majdanového stanu, doplňovali náhodně procházející turisté z různých koutů světa, kteří se zastavovali a četli si příslušné texty o Ukrajině, ruské agresi proti ní a dalších problémech.

Důležité je, že úsilí všech aktivistů podpořil v pozdravném projevu ukrajinský velvyslanec J. Perebyjnis, který mluvil o unikátnosti tohoto fenoménu a předal deseti aktivistům a aktivistkám děkovné listy. On i další účastníci také symbolicky rozvinuli velkou vlajku Evropské unie, která na tuto akci jistě patřila. A co víc, pro účely setkání byl vyroben také velmi pohledný a chutný dort, který pochopitelně nepřetrval závěr celé nedělní akce.

Historie Pražského majdanu – dnes už těžko odmyslitelného pražského a staroměstského fenoménu – bude jistě v budoucnu zkoumána detailněji. Důležité je, že se jednalo o společnou česko-ukrajinskou akci: podíl zástupců obou národností zůstal až do dneška zřetelný. To je jistě cenná deviza, kterou je třeba uchovat i pro budoucnost. Jestliže dočasně vzrostlý zájem českého prostředí o Ukrajinu a sympatie k ní nepřetrvaly v rozsahu z roku 2014, je třeba trvalou – každotýdenní nebo přímo každodenní prací usilovat o opětnou změnu tohoto stavu.

Je třeba jen promýšlet, jak proměňovat, doplňovat a obohacovat informační a přesvědčovací aktivity, které stan Pražského majdanu reprezentuje, aby bylo veškeré úsilí vynaloženo co nejefektivněji. Nepochybuji o tom, že se i tento úkol podaří dořešit. Zároveň přeji všem pražským majdanovcům co nejvíce vytrvalosti, zarputilosti a přesvědčivosti, kterou budou i v dalších týdnech a měsících, ale asi i letech potřebovat při úsilí o naplnění svých cílů.

(boz)