Bilance odeských rusky píšících spisovatelů z doby Majdanu

Jevgenij Golubovskij – Jevgenij Demenok (red.): Pjať let studii Zeljonaja lampa

Celosvětový klub Odesanů vydal antologii prací, sepsaných členy jeho literárního studia nazvaného Zelená lampa. Název spolku se odvolává na petrohradskou literární společnost z let 1819–1820, jejímž členem byl také A. S. Puškin.

Členové studia, jichž je asi padesát, se pokoušejí psát v ruštině poezii, prózu i eseje. Scházejí se dvakrát měsíčně na zasedání a přednášky a nyní vydávají počet ze své činnosti. Příspěvky dodalo 41 z nich, další práce poskytlo třiadvacet hostů studia – v případě členů studia výrazně převažují ženy. Protože řádné údaje o autorech nejsou uvedeny, můžeme se jen dohadovat jak o struktuře členů skupiny, tak o míře propojenosti přizvaných hostů s Odesou. Jmenované skutečnosti nevysvětluje ani dvojstránkový úvod, který napsal jeden z editorů, J. Golubovskij. Zde se dovídáme, že šance otisknout svá díla dostal každý bez ohledu na míru kvalitnosti své práce.

Hostiteli i hosty jsou v Zelené lampě ruskojazyční autoři, jak to odpovídá jazykovému profilu Odesy. Ta ostatně představuje i sídlo poměrně aktivního a z hlediska členské základny jistě profesionálnějšího Jihoruského svazu spisovatelů, který svým názvem musí Ukrajince zneklidňovat. Jižní Rusko je přece termín připomínající tak trochu Novorusko… V Odese jistě působí, asi v menším počtu, také ukrajinsky píšící autoři, ti však nejspíše do Zelené lampy nechodí – není ani jasné, nakolik by byli vítáni.

V dalším textu nechci hodnotit díla jednotlivých autorů – nejsem literárním kritikem. Pokusím se spíše uvažovat o motivech, které autoři zpracovali. Hodně jich je odeských: město i jeho moře tu vystupují vícekrát, často opravdu plasticky, a to v textech básnických i prozaických. Najdeme i řadu motivů moskevských a vůbec geograficky ruských, často zajímavých pohledem na moderní i nejnovější ruskou historii i její čelné aktéry. Trochu jinak ale vypadá situace, zajímáme-li se o to, nakolik lze v tvorbě autorů Zelené lampy najít Ukrajinu.

Po pravdě řečeno není podobných stop nijak mnoho, ať zkoumáme práce spjaté tematicky s Odesou, s prostorem bývalého svazu nebo v evropském „turistickém kontextu“, který se tu projevil v poměrně bohatém rozsahu. Autory zjevně zajímá Evropa (od Itálie po nizozemský Franeker) více než samotná Ukrajina. Velmi náznakově tu vystupují i kratičké ohlasy českých reálií (s. 69, 214, 242, 248), vrcholící v nelaskavých komentářích J. Demenoka o pražské kuchyni a číšnících (s. 249) – jeho reportáž se však týká přednostně Paříže. Pražský Odesan Demenok ve městě nad Seinou hledá kromě jiného stopy ruské literární a kulturní tradice, o ukrajinské však zřejmě neví a všímá si jen potulných ukrajinských hudebníků (s. 270).

Podobné je to se všemi jinými ukrajinskými motivy, které se objevují dosti sporadicky: kontrapozice Kyjeva a Lvova, zmínky o ukrajinské vlajce, o Verchovnoj radě, o vesnické „chochlacké chatce“ (tedy ukrajinském vesnickém domku) a o jakési ukrajinské masce. Nemohu si pomoci, všude tu cítím náznaky povýšenectví, ironie a zároveň jakési bezradnosti. Možná něco podobného fungovalo kolem r. 1918, kdy Ukrajina poprvé usilovala o nezávislost. Zdá se, že se vnímání Ukrajiny odeskými Rusy od té doby nezměnilo. Ještě výrazněji se to projevuje, sledujeme-li odkazy na ruské evropské a občas i mimoevropské osobnosti, které prokazují čtenářskou zdatnost autorů, nad všemi ostatními přitom dominuje jednoznačně Puškin. Ukrajince nereprezentuje jediný člověk, nikdo z nich tedy nestál ruským autorům za pozornost. Je to výraz absence takových osobností nebo spíše projev nepozornosti či lhostejnosti ruských autorů?

Abych byl spravedlivý: přece jen jsem našel aspoň jeden poměrně zajímavý obraz z ukrajinského života. Je jím polorealistická a polofantastická povídka Viktorie Koltunovové (s. 308–330) pojednávající o podivné cestě vlakem z Kyjeva do Odesy. Autorka zobrazuje zajímavé lidské typy i s jejich názory a pouští se i do hodnocení prvního ukrajinského Majdanu z konce r. 2004, které nevyznívá nepříznivě. A když hlavní hrdina, pojmenovaný Čilikov, sleduje z okna celkem banální krajinu kdesi za Kyjevem, hodnotí ji náhle slovy „Eto moja rodina“ (to je má vlast).

Není přitom jisté, zda se ve vnímání a definování vlasti autoři knihy shodují. Poslední slova celé knihy (tiráž ovšem v potaz neberu), obsažená v básni J. Jaroševského o odeském ránu, pozdravují „utro našej Rodiny…“ (tedy „ráno naší Vlasti“)“. Těžko říci, co je míněno vlastí v tomto případě. Má to být přece jen Ukrajina nebo spíše bývalý Sovětský svaz? Nebo má snad autor na mysli často propagovaný „ruský (nebo novoruský?) svět“? Odpovědi se nám nedostává, ale podobně jsme to cítili i z textů jiných autorů.

Kniha byla dána do tisku koncem ledna 2014, kdy už se v Kyjevě začínalo bojovat. Kde asi vidí svou vlast odeští ruskojazyční autoři dnes, po třech velmi složitých letech, a kým se dnes vlastně cítí být?

Golubovskij, J. – Demenok, J. /red./ (2014): Pjať let studii Zeljonaja lampa, Oděssa, Vsemirnyj klub oděssitov: Stran 532 (2). /ISBN 978-966-413-459-7/

(boz)