Snahy o autokefalii ukrajinského pravoslaví – Chystané sčítání obyvatel – Ukrajinský institut – Zbohatlíci a nejbohatší manželé – Hodnocení ukrajinské armády – Škody způsobené cvičnými střelbami – Západ kriticky o Ukrajině – Cena pro mladé umělce – Konec ukrajinské knihovny v Moskvě – Podruhé „Zlaté káči“ – Vrtulník ukrajinské výroby – Ukrajinský lední hokej – Malé sošky či pomníčky v ukrajinských městech.

Pohádky v dnešním přetechnizovaném životě jsou zajímavým fenoménem, ať jde o pohádky lidové a jejich parafráze nebo díla vysloveně nová a autorská. Tento problém je aktuální i v Česku, zvláště v souvislosti s pohádkami filmovými. Za této situace jsme byli zvědavi, jak se v Praze představí současný ukrajinský pohádkář.

Ukrajinská přítomnost v Praze byla na jaře roku 1968, zhruba od poloviny dubna do konce června, zajímavým doplňkem všeho, co se v té době odehrávalo. Vrcholem se staly čtrnáctidenní Dny ukrajinské kultury, o kterých teprve bude řeč. Této nabídce hudební interpretace a výtvarného umění však předcházela módní přehlídka…

První povelikonoční týden začal tzv. polévacím pondělím (polyvjanyj ponedilok) a skončil v neděli vzpomínkovým svátkem zvaným Radonycja nebo také Hrobky, Mohylky či Didy. Radonycja se má slavit druhé úterý po velikonocích, z praktických důvodů však bývá tato vzpomínková akce přenášena na nejblíže předcházející neděli.

Druhý film s ukrajinským námětem, který bylo možno vidět na letošním festivalu Jeden svět, je dílem dánského režiséra Simona Lerenga Wilmonta. Přenášíme se do blízkosti ukrajinského přístavu Mariupol, který byl v roce 2014 bezprostředně ohrožen „ruským jarem“ – to však neuspělo ve městě ani v blízké vsi Hnutove (Gnutovo).