Tři ze šesti ukrajinských prezidentů byli v České republice

Před několika dny jsme sledovali nečekaný pobyt ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Praze. Jeho příjezd byl z pochopitelných důvodů do poslední chvíle utajován. Tato událost vyvolává otázku, kolik předchůdců Zelenského českou metropoli navštívilo. Zde je tedy krátká informace doplňující naše někdejší texty o prezidentských cestách vedoucích opačným směrem.

První závěr je jednoduchý: na Ukrajinu zamířili v době vykonávání úřadu aspoň jednou všichni čtyři dosavadní čeští prezidenti. O časově předcházející etapě a o vztahu československých prezidentů k Ukrajině a cestách některých z nich do této země jsme už kdysi psali. Později jsme přinesli podrobnější informaci o cestách tří prvních českých prezidentů do Kyjeva a jiných ukrajinských lokalit.

Bilance státních cest ukrajinských prezidentů do Česka je skromnější: šestý ukrajinský prezident, Volodymyr Zelenskyj, je totiž teprve třetím předákem ukrajinského státu, který Prahu navštívil, zatímco tři z jeho předchůdců takovou cestu nevykonali.

Než se dostaneme k podrobnostem, je třeba zopakovat známou skutečnost, že Ukrajina byla po většinu dvacátého století územně vymezeným, ale nesamostatným útvarem. Formální existence ústavy ani členství v OSN, které jí bylo zajištěno po r. 1945, na tomto konstatování nic nemění. Vždyť tehdy neexistovaly ani československo-ukrajinské diplomatické vztahy. Navíc je možno uvést, že až do r. 1991 neexistoval v Ukrajině prezidentský úřad. V čele nesamostatné sovětské Ukrajiny stál formálně předseda tamního pseudoparlamentu (Nejvyšší rady, resp. sovětu), ale reálně zůstával nejvyšším představitelem republiky šéf komunistické strany.

Po druhé světové válce někteří ukrajinští straničtí bossové Československo navštěvovali, tyto cesty však do našeho článku nepatří. Na první návštěvu ukrajinského prezidenta musela tedy Praha čekat až do jara r. 1995. Rok po nástupu do funkce vykonal cestu do Prahy druhý ukrajinský prezident Leonid Kučma – jeho předchůdce Leonid Kravčuk to prostě nestihnul. Dodnes žijící, nyní už skoro pětaosmdesátiletý Kučma zastával úřad v letech 1994–2005 a zůstává nadále dosti kontroverzní postavou dějin své země.

Do Prahy přijel Kučma na svou třetí zahraniční prezidentskou návštěvu – hned po USA a Japonsku. Snažil se tehdy řešit sociálně-ekonomický chaos ve své zemi, která tehdy stále ještě neměla samostatnou ústavu ani trvale platnou měnovou jednotku a stála na prahu přijetí do Rady Evropy. Kučmu v Praze přivítal koncem dubna 1995 Václav Havel, který byl českým prezidentem od počátku r. 1993. Na Pražském hradě, nad kterým nakrátko zavlála i ukrajinská vlajka, byla podepsána Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci obou zemí. Stalo se to dne 26. 4. 1995 a smlouva byla definitivně ratifikována o rok později. Leonid Kučma také otevřel novou budovu ukrajinského velvyslanectví v pražském Bubenči, která slouží svému účelu dodnes.

Zajímavý je komentář, který na okraj Kučmovy návštěvy zanechal v tomtéž roce v čtvrtletníku Souvislosti český literární historik Alexandr Stich. V obsáhlém rozhovoru týkajícím se slovanských otázek a slavistiky řekl mimo jiné: „Když přijížděl do Prahy ukrajinský prezident Kučma, ukázalo se, jak obtížně se získávají pro státníky informace, o čem si s nimi /tedy s kolegy z jiných zemí/, vlastně mají povídat.“

Politická pozice Leonida Kučmy se v době jeho druhého mandátu silně otřásla v důsledku vnitropolitických i zahraničněpolitických afér. Do Prahy znovu přijel na summit NATO koncem listopadu r. 2002, byl tu však značně nevítaným hostem. V Praze se ještě krátce objevil soukromě už jako exprezident. Zastavil se zde po porážce svého protéžé V. Janukoviče v prezidentských volbách, tedy po Oranžové revoluci a prvním kyjevském Majdanu. V březnu 2005 se přijel rekreovat do Karlových Varů – tehdy byla Kučmova pozice značně nejistá a leckdo z Ukrajinců si přál jeho soudní stíhání, k tomu však nakonec nedošlo. V Karlových Varech se soukromě zastavil i v listopadu 2008.

Druhým ukrajinským prezidentem, který navštívil Českou republiku, se stal Viktor Juščenko, zprvu Kučmův spolupracovník a pak politický rival a nepřítel. Jeho příjezd připadl na jaro roku 2009, kdy se také Juščenkovo prezidentské období chýlilo k neúspěšnému konci. Hostitelem ukrajinského prezidenta byl v tomto případě Václav Klaus: ten zprvu považoval Juščenka za svého „ekonomického žáka“, ale pak své názory proměnil.

Návštěva se konala nedlouho po rusko-ukrajinské krizi, která na čas vystrašila Evropu a nedlouho před vyhlášením programu Evropské unie nazvaného Východní partnerství, do kterého byla Ukrajina v květnu téhož roku zahrnuta. Evropské ambice Ukrajiny tehdy Václav Klas ještě slovně podporoval, postupně však v dalších letech zaujal protiukrajinskou pozici.

Žádná velká smlouva nebyla při Juščenkově návštěvě z dubna r. 2009 podepsána, asistoval však mimo jiné při odhalení pomníku Tarasu Ševčenkovi na pražském Smíchově – takovouto ideu se snažil prosadit i jinde ve světě. Ačkoli Juščenko už byl tehdy v ukrajinském prostředí dosti nepopulární vzhledem k tomu, že nedokázal naplnit předvolební sliby, část pražských Ukrajinců ho jako hlavu státu vítala srdečně.

Dva další ukrajinští prezidenti navštívit Českou republiku nestihli. Nechvalně známý Viktor Janukovič sice hostil Miloše Zemana krátce před začátkem Euromajdanu na Ukrajině, návštěvu mu však už oplatit nestačil. Petro Porošenko do Prahy nepřijel nepochybně s ohledem na známé postoje prezidenta Zemana vůči Ukrajině a k začínající ruské válce proti této zemi. Jezdit za této situace do Prahy bylo pro ukrajinského prezidenta nepřijatelné. Totéž donedávna platilo i v případě současného ukrajinského prezidenta, ačkoli Miloš Zeman v únoru loňského roku své názory operativně změnil.

Teprve nástup Petra Pavla do funkce a jeho jarní cesta na Ukrajinu situaci zásadně změnily. Příjezd Zelenského, který Prahu soukromě navštívil už v r. 2009, se stal náhle žádoucí a smysluplnou událostí. Zajímavé bylo včlenění návštěvy do kontextu větší cesty po Evropě i Turecku. Na hodnocení této cesty je sice samozřejmě ještě příliš brzy. Na závěr však vyslovujeme naději, že Zelenskyj se jako prezident do Prahy podívá znovu a že zůstane i při této příležitosti nadále vítaným hostem. Jeho budoucí návštěva snad upřesní perspektivy rozvoje česko-ukrajinských vztahů, které bude možno rozvinout po ukončení ruské okupace části ukrajinského území.

(boz)