Kultura

Dnes zná jméno a dílo západoukrajinského prozaika Vasyla Stefanyka (1871–1937) kromě ukrajinistů jen nepatrný zlomek českých čtenářů. Není třeba zdůrazňovat, že toto konstatování se týká stejnou měrou díla většiny ukrajinských spisovatelů devatenáctého a počátku dvacátého století. Kdysi však byla situace v případě mnoha ukrajinských autorů příznivější a zájem o ně se projevoval nejen překládáním jejich prací.

Život asi dost obyčejného mladíka z karpatské Koločavy, Nikoly či Mykoly Šuhaje, vymezený roky 1898 a 1921, byl krátký, ale v jistém směru výjimečný. Postaraly se o to okolnosti posledních let Nikolova života a jeho násilné smrti. Díky vzniku dodnes čteného románu Ivana Olbrachta začal záhy druhý život karpatského zbojníka, který už skoro na celé století vstoupil do českého kulturního života.

Počátkem března každého roku jsou na Ukrajině vyhlašováni laureáti národních (de facto státních) cen. Vybírána jsou nejvýznamnější díla spisovatelů, autorů z různých sfér uměleckého tvoření, ale i publicistů a odborníků z oblasti literární a umělecké vědy či historiografie. Oceněna a veřejnosti poté představena je tedy široká škála osobností, které reprezentují svoji zem také navenek.

Vánoční období, které uzavřelo předchozí rok, máme za sebou, část pravoslavných národů přitom oslavila tyto svátky podle svých tradic až v šestý lednový den. Platí to i v případě větší části Arménů, tedy těch, kteří jsou vyznavači národní, tzv. apoštolské církve. Mnoho Arménů žije přitom odedávna mimo svoji vlast, v rámci rozsáhlé diaspory, která byla a je zastoupena také na ukrajinském území.

Už potřetí se v posledních dnech roku obracíme k tematice překládání z ukrajinštiny do češtiny. Pomáhá nám v tom projekt nazvaný Databáze knih, od jehož založení uplynulo počátkem prosince sedmnáct let. Údaje, které se tímto prostřednictvím nabízejí, neumožňují sice odpověď na všechny otázky, které nás zajímají, ale jiný srovnatelný zdroj nemáme k dispozici.

Dne 18. prosince vzpomínáme už čtrnáctého výročí úmrtí posledního československého a prvního českého prezidenta. Obě funkce vykonával postupně v průběhu více než třinácti let. Nemá smysl nijak zvlášť zdůrazňovat, že Václav Havel zaujímá významné místo v dějinách českých vztahů s mnoha evropskými i zaoceánskými státy. Ukrajina hrála v této souvislosti neposlední a postupně rostoucí roli.

Pěkná, vtipně nazvaná vzpomínková knížka „Kam se poděl Stolkolet“ vyšla v r. 2013. Napsal ji básník, překladatel a literární redaktor pražského rozhlasu Václav Daněk. Umožnil zájemcům nahlédnout do svého tehdy už skoro pětaosmdesátiletého života. Osud mu přidal ještě dalších dvanáct roků. Letos, 25. října, v šestadevadesáti letech, opustil českou literární scénu muž, který se zapsal i do vývoje překládání ukrajinské poezie.

Česko-ukrajinské vztahy vstoupily v důsledku současné ruské agrese do kvalitativně zcela nové fáze. Projevuje se to i přítomností řady představitelů/ek ukrajinské vědy v Praze i v jiných centrech české vědecké práce. Můžeme se zde setkat s představiteli nejrůznějších vědeckých oborů, a to nejen humanitních. Už proto není snadné zjednat si o této problematice dostatečně široký přehled.

Ukrajinské koncerty už přestaly být v posledních letech v Praze vzácností. Dosavadní bilanci doplnil v době těsně po ukončení českých parlamentních voleb koncert v staroměstském domě U kamenného zvonu. Hlavním organizátorem se stala pražská nezisková organizace Paljanycja za pomoci Nadace Pylypa Orlyka.

Hned za pokladnou u vstupu do malostranské Vrtbovské zahrady se skrývá (opravdu skrývá) malá výstava uspořádaná ke stému výročí pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. To rozvíjelo činnost v letech 1925–1948 a bylo brzy po únorovém převratu úřední cestou zlikvidováno. Část sbírek byla poté předána do Sovětského svazu, který vždy ostře potlačoval jakékoli snahy o ukrajinskou samostatnost. Výstava otevřená na přelomu května a června nabízela vítanou příležitost, jak se o muzeu něco více dovědět, zřejmě však přivítala minimální množství zájemců.