Král Ubu na pochodu Ukrajinou

V Čechách je už přes sto let věnována pozornost surrealistickému dramatu Král Ubu i všem následujícím ubuovským dílům Francouze Alfreda Jarryho. V sedmdesátých letech, za časů vrcholící „normalizace“, jsme je četli, vzájemně si z nich citovali a velmi se z některých výroků těšili. Drama totiž na mnoha místech skvěle glosovalo (nejen) tehdejší dobu. Tehdy jsem ale nevěnoval pozornost drobné zmínce, která se v této hře týká Ukrajiny. Je na čase někdejší nepozornost napravit.

Alfred JarryAlfred Jarry (1873–1907) byl nepochybně pozoruhodným literárním tvůrcem. Přitom je jeho základní ubuovské drama dílem opravdu juvenilním – jako loutkohra bylo předvedeno už v r. 1885, v době autorových středoškolských studií. Na pařížskou divadelní scénu se Král Ubu dostal v r. 1896. Skandál, který programově provokující hra vyvolala, autora nepochybně potěšil, v té době mu však zbývalo už jen jedenáct let života.

Hra postupně pronikla díky překladům i do středoevropského prostoru a působila tam různě. Češi s ní problém neměli, na rozdíl od Poláků. Do polštiny byla hra přeložena v r. 1936, ale v této zemi vyvolala přinejmenším rozpaky či přímo odpor. Vůbec to nepřekvapí: hra je právě do Polska umístěna, což potvrzuje i její podtitul „Les Polonais“. Poláci ovšem nebyli krátce po obnovení svého státu připraveni na žertování o vlastních dějinách. Češi a Slováci na tom tehdy nebyli o mnoho jinak, jich se však tato hra bezprostředně netýkala.

Přihlédneme-li k textu Krále Ubu blíže, nalézáme mezi jednajícími postavami řadu jmen znějících polsky. Nejvíce k sobě přitahují pozornost jména Jana Sobieského a Stanislava Leczynského. Obě upomínají na jména polských králů, kteří se mimochodem narodili na území západní Ukrajiny, ve Lvově a okolí. První z nich vládl Polsku, resp. litevsko-polské Rzeczi Pospolité, v letech 1674–1696, druhý v období let 1704–1709. Leszczyński (tak zní správná podoba jeho příjmení) se dokonce pokusil získat trůn z francouzského exilu, do kterého se musel odebrat, ještě jednou: ve 30. letech 18. století.

Množství francouzsko-polských vazeb v tomto období, kdy narůstala krize polského státu, je opravdu zajímavé. To byl jistě jeden z důvodů zapojení reálií ze země, pro Francouze exotické a vzdálené, do děje hry. Oba zmínění přitom zaujali v Jarryho hře nikoli panovnickou, ale sociálně podřadnější a epizodickou pozici. Polsky znějí i jména dalších protagonistů děje – Nicolase (tedy Mikolaje) Renského a generála Laského. Na druhé straně se při zobrazení groteskní polsko-moskevské války na jevišti objeví i úspěšný rival krále Ubu – moskevský car Alexej.

Ve hře ovšem krom toho zaznívají také polská, běloruská, ukrajinská, a dokonce lotyšská zeměpisná jména, především díky predikátům polských notáblů, jejichž majetek Ubu zabavuje a okradené šlechtice pak posílá „do díry“. Ukrajinské konotace vzbuzuje v této souvislosti pouze postava „knížete podolského“.

Jarry Ubu roiPodívejme se nyní podrobněji na „ukrajinskou epizodu“ Ubuovy války s carem a ruským vojskem. Zaplňuje dva obrazy čtvrtého jednání hry. První z nich je nazván „Polská armáda na pochodu do Ukrajiny“ a místo děje je charakterizováno opravdu jen stručně. Jedná se o pahorek s větrným mlýnem, kde se Ubu s vojskem a jeho veliteli utáboří a kde očekávají ruského nepřítele. Ve čtvrtém obraze je na onom pahorku svedena komorně laděná bitva za účasti obou panovníků, která končí Ubuovým útěkem. Polsko-ruské soupeření o Ukrajinu z druhé poloviny sedmnáctého století je tak zpodobeno v opravdu groteskní zkratce a Jarry zde nepotřeboval uplatnit žádné dodatečné reálie. Ukrajinské kozáky tedy jako spoluúčastníky polsko-ruského zápasu nevykreslil.

Další dva obrazy hry jsou lokalizovány do zasněžené krajiny v Litevsku. Pod příslušným zeměpisným jménem je třeba představit si litevský stát federovaný po dlouhou dobu s Polskem v podobě větší, než má Litva dnes – zahrnoval tehdy i Bělarus. Ubu se v tomto „Litevsku“ skrývá v jeskyni spolu se dvěma Poláky, Sloupem a Tyčkou. Místo carského vojska je tu ohrožuje velký medvěd, který je však úspěšně zabit a pozřen.

Uvažujeme-li o zdrojích „polské“ části fabule Krále Ubu, lze vyslovit dohad, že byla nejspíš odrazem gymnaziální výuky dějin na lyceu v západofrancouzském městě Rennes. Snad tam Jarry i jeho spolužáci o polských dějinách, zahrnujících i látku ukrajinsko-běloruskou či litevsko-lotyšskou, něco málo slyšeli – možná kvůli už zmíněným polsko-francouzským vazbám. Tehdy je mohla materie podaná podivínským profesorem svou exotičností pobavit. To přispělo k umístění ubuovského dramatu do vzdálené země na východě, kde Jarry samozřejmě nikdy nebyl. Teoreticky mohlo určitou roli sehrát také dílčí povědomí o přítomnosti a neustávajících aktivitách polské emigrace ve Francii.

Jarryho tedy nejspíše podnítily zlomkovité školní znalosti o zemi nepříliš úspěšných králů, o spiknutích proti nim a o válkách s východním sousedem. Vše bylo rozvinuto směrem k rozvíjení bezuzdné legrace, ale zároveň i specificky laděné společenské kritiky. Autor jistě neměl žádný důvod své znalosti, které si odnesl ze studijních let, dále rozšiřovat. V této konstelaci se pak zrodila také zmínka o Ukrajině, které jsme zde věnovali zdánlivě nezaslouženou pozornost.

O celém problému má však smysl uvažovat v rámci širší a závažnější otázky. O Ukrajině se na konci 19. století vědělo nejen ve Francii, ale v celém západním světě jen velmi málo: určitě podstatně méně než ve slovanofilském českém prostředí. Ve francouzské literatuře se sice najdou drobné literární ohlasy ukrajinské kozácké tematiky, není jich však příliš mnoho.

Divadelni plakat Ubu
Divadelní plakát k uvedení hry Král Ubu

Zmínit lze např. drama dnes zapomenutého Paula Derouleda „L´hetman“ z r. 1877. Podstatně větší a trvalejší ohlas získala jen o málo později vydaná próza „Maroussia,“ která byla přeložena do řady jazyků včetně češtiny. Autor, P. J. Stahl, ji založil na díle Marka Vovčka, ukrajinské prozaičky, která žila v Paříži v 60. letech 19 století stejně jako český exulant Josef Václav Frič. Do češtiny byla přeložena i její varianta Marusji či Marušky.

Vážnější francouzský zájemce se mohl o Ukrajině detailněji poučit v monumentálním díle zeměpisce Éllisée Recluse Nouvelle géographie universelle, které patří k významným syntézám vykládajícím geografii celého světa. Pátý z celkem devatenácti objemných dílů byl v r. 1880 věnován mimo jiné „Rusku v Evropě.“ Čtenář zde našel rozsáhlý exkurs o ukrajinské tematice, ve kterém lze najít i sporadicky použitý termín „Ukrania“ /!/.

Vcelku se o Ukrajině mluvilo a psalo koncem 19. století ve Francii, jedné z klíčových evropských zemí s velmocenským statusem, jen v malém rozsahu a občas jen v kuriozní podobě. To potvrzuje i „Král Ubu“ Alfreda Jarryho. Doba se ovšem změnila. Dnes zná slovo „Ukrajina“ a jeho význam v západním světě včetně Francie snad úplně každý.

(boz)

Rubriky