Do dalších dvanácti měsíců s někdejším kalendářem toho jména

Jsme na začátku nového roku a máme před sebou, pokolikáté už, staronových dvanáct měsíců. Každoročně se opakující koloběh nutí jistě nejenom mne vracet se ve vzpomínkách zpátky. Dnes tu chci krátce vyprávět o Dvanácti měsících s velkým „D“. Půjde o ukrajinský knižní kalendář-almanach určený dětem. Kdysi jsem se s ním nakrátko, ale nikoli bez užitku setkal.

Vyrůstal jsem ve dvojjazyčné rodině a ukrajinštinu jsem slýchal díky rodičům po celé dětství. Odposlouchanou jsem ji měl tedy určitě dobře, mluvil jsem ale trochu méně (to hlavně s otcem) a knihy i časopisy jsem četl skoro výhradně v češtině. K tomu přistupoval vliv zdejšího rozhlasu a trochu později i televize. Nemalou roli ve vznikajícím poměru k oběma jazykům sehrála také výhradně česká klukovská kamarádství. Nějaký ukrajinský klíček však v podvědomí zůstával skryt a čekal na svou příležitost.

Znal jsem sice snad všechny maminčiny překlady ukrajinských pohádek, ale jen občas jsem nahlédl do některé ukrajinské knížky, která se ke mně posunula z někdejší tátovy knihovničky. Dohromady toho bylo málo. A tak, když se na naší základní škole přiblížil v první polovině šedesátých let počátek povinné výuky ruského jazyka, nastala důležitá chvíle. Bylo třeba reagovat na tuto skutečnost tak, že se naučím číst i v ukrajinštině. A tak se na mém stole ocitl vedle českých knih a dětských časopisů ukrajinský knižní kalendář nazvaný Dvanadcjať misjaciv.

Pozornost měnící se někdy v údiv musel vzbudit jak obsahem, tak podobou výtvarného zpracování. Vypadal totiž jinak než podobné české publikace, které mu byly v každém případě těžkou konkurencí. Vybavuji si třeba pro mne zajímavou ročenku Lidé, věci, dobrodružství opatřenou podtitulem Magazín chytrých dětí. Nicméně odhodlání jsem projevil. Do ukrajinských textů jsem se pokusil začíst, nepochybně s různou mírou úspěšnosti. Některé texty byly ostatně těžko stravitelné.

Výtisk ukrajinských Dvanácti měsíců už samozřejmě dávno někde zmizel, a nemohu si tedy někdejší dojmy ověřit. Ve Slovanské knihovně mají jenom tři starší ročníky z přelomu 50. a 60. let, jistě v mnohém podobné. Z nich lze usoudit, že v tehdejších ukrajinských podmínkách se jednalo o publikaci poměrně unikátní. Poprvé mohl kalendář vyjít za tzv. chruščovovské oblevy, v r. 1958, nákladem 50 000 výtisků. Určen byl starším dětem a obsahoval krátké povídky, pohádky, popularizační texty, ale i překlady (hlavně z ruštiny), krátké anekdoty, návody a hry.

Bohatě ilustrovaný text byl rozčleněn po měsících, z nichž každý měl v rámci knihy stejný stránkový příděl. Přírodní i společenská specifika kapitolek, směřujících od ledna-sičňa do prosince-hrudňa, měla samozřejmě stabilní vliv na jejich obsah. Nejvíc patrné to bylo v případě některých méně šťastných měsíců nešťastně „zpackaných“ politicko-ideologickými souvislostmi. Takto postiženy byly především čtyři měsíce – leden (výročí smrti Lenina), duben (naopak měsíc jeho narození), květen (samozřejmě kvůli prvomájovým oslavám) a listopad, který se nemohl vyhnout spojení s „Velkou říjnovou socialistickou revolucí“.

Vyobrazení malých i přezrálých Leninů bylo tedy v kalendáři poměrně dost, stejně jako obrázků manifestací i oslav. Nechyběly ani patřičné doprovodné texty. Pokud si ale pamatuji, to vše na mne celkem nepůsobilo. Tyto „zvěsti z východu“ exportované z Ruska na Ukrajinu a charakterizující sovětskou jinakost mne prostě nezajímaly a už vůbec nedojímaly. Nepochybně jsem je ignoroval a louskal texty snesitelnější a jednodušší.

Nutno doznat, že nejsnazší pořízení bylo s několikařádkovými slovními anekdotami. Jednu z nich, vyslovující návrh na otužování na základě pojídání zmrzliny, jsem dokonce s vítězným pocitem převedl do češtiny. Výsledek jsem zaslal s nemalým očekáváním redakci jednoho dětského měsíčníku, a pokud se nemýlím, byl opravdu i s mým jménem otištěn. A hle, měl jsem za sebou svůj první „překlad“ z ukrajinštiny. Ovšem zmrzlinu mi rodiče ani poté v zimě nekupovali…

Myslím, že jsem Dvanadcjať misjaciv dostal a četl nejvýše ve dvou po sobě následujících letech. To už jsem si občas troufl i na některou beletristickou knížku s kozáckou tematikou – za ruku mne tehdy vedl třeba prozaik Andrij Čajkovskyj. Ale bylo těch podnětů víc, postupně se navrstvovaly a po mnoha a mnoha peripetiích z toho po půlstoletí vznikly naše webové stránky.

Setkání s ukrajinskými „Dvanácti měsíci“, které dnes už zřejmě nevycházejí, bylo tedy v mém případě poměrně epizodické. Přesto mu docela určitě vděčím za počátek svých čtenářských zkušeností v ukrajinštině. Vzpomínám tedy na tuto „jinakou“ knížku, mou první ukrajinskou, s určitým sentimentem. A čtenářům tohoto textu, z nichž možná někteří čítali tento kalendář také, přeji na závěr všechno nejlepší v průběhu těch letošních dvanácti měsíců.

(boz)