Renesanční osobnost: ukrajinská stopa v životě Jana Vladislava

Malého chlapce lákala před nějakými šedesáti lety svým obsahem i výtvarnou stránkou kdekterá knížka. V době, kdy v jeho četbě ještě převažovaly pohádkové texty, zaujaly jeho pozornost také dva rozsáhlé svazky. Jejich název překvapoval: byly to totiž Stromy pohádek – první a druhý. Z obou se daly setřásat pohádky různých národů téměř bez konce, a byly mezi nimi také pohádky ukrajinské.

O jednom z překladatelů a vypravěčů či zpracovatelů toho pohádkového bohatství, Janu Vladislavovi (1923–2009), jsem tehdy nevěděl nic. V paměti mi uvízla jen jedna cesta, při které jsem doprovázel otce do bytu kdesi ve Střešovicích. Jan Vladislav totiž patřil k vrstevníkům mého otce, jeho přátelům a spolupracovníkům.

Mé povědomí o tom, kdo vypěstoval stromy pohádek, ale byl hlavně spisovatelem a kulturním i občanským činitelem, se zpřesňovalo jen pomalu. Tvorbu Jana Vladislava jako celek jsem bohužel docenil až v době, kdy se jeho životní pouť končila nebo ještě později. Hodně mi přitom pomohly i rozhlasem vysílané vzpomínky Jana Vladislava, opatřené v knižním vydání z r. 2009 názvem „Nebylo těžké říci ne“.

Autor bohužel nepověděl v těchto vzpomínkách téměř nic o své tvorbě ukrajinistické. Snad se mu na sklonku života jevila jako spíše druhořadý doplněk jeho činností hlavních, spjatých zejména s románskými jazyky a také s ruštinou. Dá se to dobře pochopit, přesto mi však mlčení o Vladislavovi – překladateli z ukrajinštiny připadá nespravedlivé. Podívejme se tedy aspoň stručně na tento segment Vladislavovy tvorby.

Jan Vladislav, dnes pomyslně právě stoletý, se narodil 15. ledna 1923 v západoslovenském Hlohovci českým rodičům, do Čech se však přestěhoval až ve svých šestnácti letech. Po několikaletém pobytu v Poličce se ještě v době Protektorátu dostal do Prahy. S českou metropolí pak byla spjata hlavní část jeho života až do r. 1981, kdy byl donucen vystěhovat se do Francie.

V protektorátní Praze se Vladislav setkal poprvé s ukrajinskou slovesností. Při práci v zemědělské knihovně na pražských Vinohradech našel v jejích fondech velké knižní celky ruské a ukrajinské – v tom druhém případě se asi jednalo o zbytky knihovny některé ukrajinské vysokoškolské instituce z Poděbrad nebo z Prahy. Více o této epizodě bohužel nevíme, ale nezůstala bez důsledku. První Vladislavovy překlady ukrajinských lidových písní byly totiž otištěny v nově založeném deníku Mladá fronta už 19. května 1945, pouhých deset dní po osvobození Prahy. Kontext pochopíme z Vladislavova fejetonu Lidová píseň (Mladá fronta 6. 7. 1945).

Popsal v tomto textu svou nedávnou cestu vlakem, kde se setkal se dvěma krasnoarmějci. Ukázal jim výbor ukrajinské lidové poezie, který měl s sebou. Jeden z vojáků začal kterousi z písní zpívat, ač žil už dávno v neukrajinském prostředí kdesi v ruské Rostovské oblasti. Vladislavovi ale přezpíval různé svatební písně, koledy a kozáckou dumu o Marusje Bohuslavce. Takovýto zážitek určitě autorův zájem o ukrajinský písňový folklór posílil.

Další Vladislavovy písňové překlady následovaly v r. 1948 a v rostoucím počtu v následujících letech, kdy vznikl čtenářský hlad po textech lidové slovesnosti. Ten byl sice inspirován do určité míry shora, ale vznikal také spontánně přímo v čtenářském prostředí. Tehdejší doba nabízela knižní novinky převážně politizovaného obsahu a ničemné úrovně, ale opravdový folklór v sobě uchoval tradiční hodnoty.

Vladislav tehdy nemohl své básně a mnohé kritické texty tisknout, a žil tak hlavně z intenzivně realizované překladatelské činnosti. Jako velký a nenahraditelný lze označit jeho tehdejší podíl na vzniku antologií „Ukrajina zpívá“ a „Kozácké dumy“. Zájem tohoto překladatele se však obrátil i k třem hlavním ukrajinským básnickým klasikům 19. století.

Z jejich tvorby převedl do češtiny díla z nejvýznamnějších, např. Ševčenkův Zapovit (Závěť), Frankův Prolog začínající slovy „Věčný revolucionář“ nebo báseň Lesji Ukrajinky „Světla před úsvitem“. Ke knižním výborům z Franka a Ukrajinky připojil průvodní slovo. Z tvorby tehdy žijících básníků na rozdíl od Milana Kundery nepřekládal.

Vladislavova účast na překládání z ukrajinštiny vyvrcholila v r. 1956. Později se dostal, pokud jde o tuto jazykovou oblast, už jen k prezentování ukrajinského pohádkového folklóru, jak o tom byla řeč v úvodu tohoto příspěvku. Napsal v r. 1964 ještě příznivou recenzi na Frankovu dětskou knížku „Když ještě zvířátka mluvila“ a později se do ukrajinské jazykové oblasti vracel už jen výjimečně.

Na počátku r. 1973 přispěl Vladislav k vydání antologie z překladového díla dnes pozapomenuté Marie Marčanové, která obsáhla její překlady z ruštiny i ukrajinštiny. Tehdy však už jeho jméno nebo text nesměly být v knize uvedeny, protože se nepodřídil normalizační protikulturní politice. O Marii Marčanové, se kterou se setkával do konce jejího života, napsal po jejím skonu významné a výrazné svědectví.

Za pobytu v emigraci, kdy se usadil u Paříže, připomněl Vladislav na sklonku osmdesátých let významného ukrajinského, byť jistě poruštěného uprchlíka ze SSSR, sovětského úředníka Viktora Kravčenka. Stalo se tak u příležitosti čtyřicátého výročí slavného pařížského procesu, při němž bylo francouzskou levicí zuřivě zpochybňováno Kravčenkovo svědectví o fungování a skutečné tváři „stalinského ráje“. Vladislavovi se podařilo sehnat v Praze ještě před únorem 1948 originál této knihy (I Chose Freedom, 1946 – slovenský překlad vyšel v r. 2012, český neexistuje). Přečtení této publikace ho utvrdilo v protikomunistickém postoji, kterému zůstal věrný po zbytek života.

V závěru života, v r. 2006, prokázal Jan Vladislav ještě jednou, že mu ukrajinská tematika ani po dlouhé přestávce úplně lhostejná nebyla. Zajistil totiž knižní reedici svého překladu Frankova básnického cyklu „Zivjale lysťa“ (Uvadlé listí), výrazné básnické skladby z konce 19. století. Překladový bibelot k sobě sice nepřipoutal větší čtenářskou pozornost, zůstává však trvalým svědectvím o té složce Vladislavova tvůrčího úsilí, která vyšla se sympatií vstříc Ukrajině a snažila se najít pro ni určité místo v českém prostředí i myšlení.

(boz)