V jedné z posledních sbírek lvovského básníka a překladatele Romana Lubkivského (1941–2015) najdeme pozoruhodnou báseň z roku 2011. Týká se počátku činnosti ukrajinského zastupitelského úřadu v Praze. Autor zde vzpomněl po téměř dvaceti letech na začátek svého diplomatického působení v Praze.

Faktem je, že Oděsa vždycky byla městem poměrně bohatým s velmi silnou střední vrstvou. Od samého počátku existence je jasně patrná snaha o svobodu a minimální závislost na režimu, a to i za komunismu, který jakékoliv excesy přímo bytostně nesnášel a potíral. Dnes je možná otázkou, o který režim jde.

Generace ukrajinských veřejných činitelů, narozených ve 20. letech 20. století, dozrávala v těžkých letech druhé světové války, kdy o Ukrajinu svedl nemilosrdný boj nacistický a stalinský režim. Naplnění přání a snah Ukrajinců se za této situace nemohlo podařit – znemožňovalo je vítězství kteréhokoli z bojujících soupeřů.

V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let jezdilo v Oděse výrazně méně osobních automobilů než dnes. Značnou část tvořily velmi levné taxíky, především volhy model 21 a později 24 v různém stupni rozhrkanosti a rozkladu, nicméně pohyblivé.

Oděsu jsem procházel hlavně pěšky. Moje chytré hodinky, které snad poznají i co jsem měl dnes k snídani, mi denně napočítaly mezi devíti až dvaceti kilometry. Ale téma oděské dopravy stejně vynechat nemůžu.