„Na hřbitově cítíš, že žiješ!“: deviza spolku Magurycz

Devizou "Na hřbitově cítíš, že žiješ!" se řídí polský Spolek (původně jen organizovaná skupina kameníků) Magurycz, vzniklý před více než dvaceti lety, v r. 1996. Hlavním cílem členů je vyčištění a rekonstrukce hřbitovů všech vyznání v horských oblastech v jihovýchodním Polsku, na sever od slovensko-polské a na západ od ukrajinské hranice.

V prvním čtvrtletí letošního roku se hodně psalo o dvojnásobném poškození památníku polským obětem druhé světové války v bývalé Hucie Pienackiej na území západní Ukrajiny, o jiných projevech podobného vandalismu a jeho možné motivaci. Podobným způsobem jsou totiž dost často ničeny ukrajinské památníky v Polsku.

Někdo pomníky a staré náhrobky ničí, jiní lidé je naopak obnovují. Právě to je případ Magurycze, kterému předsedá varšavský rodák Szymon Modrzejewski (1969). Studoval sice na katolické akademii patrologii a v Sanoku kulturologii. Ani jednu školu však neukončil, převládla u něj snaha realizovat se jinak. Jako devatenáctiletého ho zaujaly pravidelně konané letní konzervátorské tábory nazvané Nadsanie podle hraniční řeky Sanu (Sjanu), oddělující Polsko a Ukrajinu. Jejich účastníci obnovili v letech 1987–1995 dvacet opuštěných ukrajinských hřbitovů. Hřbitovy jsou opuštěné proto, že ukrajinské obyvatelstvo bylo z těchto končin v r. 1947 deportováno v rámci tzv. Akce Wisla do jiných částí Polska.

Když tábory Nadsania skončily, vznikl na základě získaných zkušeností už zmíněný občanský nepolitický spolek. Pojmenován je podle stejnojmenné hory v lemkovské oblasti v jihovýchodním Polsku, ale podobná jména se však v karpatském regionu vyskytují často: vzpomeňme třeba pohoří Spišská Magura na Slovensku. Magurycz má zhruba třicet členů. Především se jedná o etnické Poláky, polských Ukrajinců je ve spolku překvapivě málo.

Modrzejewski a jeho kolegové věnují svým aktivitám prakticky veškerý čas. Pracují na církevních hřbitovech, které byly zřizovány v sousedství kostelů, dnes už často zaniklých. Vojenskými hřbitovy z obou světových válek, které lze najít v regionu rovněž, se nezabývají. Práce účastníků honorována není, spolek pouze sbírá prostředky na zajištění dopravy, stravy a materiálového a technického vybavení. Zdrojem financí jsou soukromníci, soukromé nadace i granty polského ministerstva kultury. Oprav na jednom hřbitově se účastní obvykle kolem deseti kameníků. Vstávají v sedm hodin a pracují od osmi ráno do sedmi až osmi hodin večer, s přestávkou na oběd. Často jde o složitou práci, jeden náhrobek prý byl znovu sestaven a „slepen“ z 250 úlomků.

Za rok 2016 vykázal spolek obnovení 96 náhrobků (nejstarší z nich byl datován k r. 1644) a pěti v krajině umístěných kamenných křížů. Celková bilance je samozřejmě impozantnější: za dobu své činnosti pracovali členové na 136 hřbitovech různého rozsahu, z nichž velká většina (101) byla ukrajinská. Na některé hřbitovy se museli členové znovu vracet, protože kvalita používaných materiálů, dostupných koncem 80. let, nebyla příliš vysoká. Opraveno bylo zatím kolem 2 500 náhrobků. Uveďme ještě, že počet ukrajinských hřbitovů v Polsku se pohybuje kolem sedmi set (kromě toho je v zemi asi tisíc hřbitovů židovských a kolem 10 000 německých – ty jsou však v jiné části Polska). Magurycz se tudíž stará o hřbitovy ukrajinské a zčásti také o židovské.

V rozhovoru, ze kterého jsem čerpal, se šéf Magurycze vyslovil i k tematice už zmíněného ničení polských nebo ukrajinských náhrobků v oblasti hranice obou států: „Pomsta na zemřelých je mimořádnou podlostí. Je velmi špatné, když nějaká okrajová skupina vyvolává takovými hanebnými činy výraznou odezvu ve společnosti. Jít na hřbitov a praštit tam kladivem do náhrobku je záležitost minuty či dvou a nevyžaduje žádné velké úsilí. Z technického hlediska to nedá mnoho práce, ale výsledek je ohavný. To, že se část polské společnosti negativně staví k Ukrajincům, není novinkou. Ale nejhorší je to, že Poláky a Ukrajince velmi šikovně zneužívá ʻvelký soused’. /…/ Rusové rafinovaně využívají citlivých otázek a starostlivě přihřívají všechno to, co může nějakým způsobem poškodit Ukrajince. Nepodstatná nebo i lživá informace může být mnohokrát opakována v ruských sdělovacích prostředcích a prosazovat stále znovu sledovaný cíl.“

Ve své činnosti hodlá spolek Magurycz pokračovat, zčásti i na ukrajinské straně hranice, kde už jeho členové také pracovali. Pokud jde o ukrajinské hřbitovy v Polsku, práce spojená s jejich obnovou může trvat podle Modrzejewského ještě půl století. Jedná se tedy o činnost, která nebude či nemůže být nikdy reálně završena. Předseda ani členové Magurycze přitom nepovažují za hlavní to, nakolik je či bude činnost spolku oceněna. V každém případě se o ní ví – v r. 2011 obdržel Magurycz v Amsterdamu cenu Grand Prix Europa Nostra v kategorii Ochrana kulturního dědictví.

(boz)