Déjà vu, aneb další problematický příspěvek k ukrajinské (a polské) minulosti

Slábnoucí zájem české veřejnosti o současné ukrajinské dění dokumentují nejnověji závěry šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. Osoba ve vztahu k Ukrajině odborně i citově zaangažovaná může však konstatovat, že opětovná marginalizace ukrajinské problematiky má v porovnání se žhavějším obdobím let 2014–2015 i jeden úlevný dopad: odliv vypjatě jednostranných soudů o ukrajinském nacionalismu.

Mám na mysli odliv vypjatě jednostranných soudů o ukrajinské nacionalistické rezistenci druhé světové války, jak jsme je v oné době zaznamenávali ve veřejné rozpravě. „Banderofobie“ jako vděčné téma ruských propagandistických kanálů však v těchto dnech jakoby zažila jakýsi epizodický návrat na mediální výsluní; nejen tím, co bylo napsáno, ale také na pozadí toho, o čem se naopak nepíše.

Jak známo, 8. ledna tohoto roku zdemolovali ve Lvovské oblasti na Ukrajině neznámí vandalové pomník připomínající tragédii stovek polských obyvatel vsi Huta Peňacka (polsky Huta Pieniacka), kteří byli koncem února 1944 barbarsky povražděni ukrajinskými ozbrojenci za účasti velitelských kádrů německých represivně-kárných složek. Ty se zde ujaly jakési koordinující úlohy. Vyšetřování, dotažené do závěrečné podoby polským Ústavem národní paměti, dospělo k víceméně adresným závěrům, usvědčujícím z účasti na zločinu pododdíly divize vojsk SS Halyčyna s možným, ale s plnou jistotou již nedoložitelným přispěním oddílu Ukrajinské povstalecké armády pod vedením Dmytra Karpenka.

Internetový deník Novinky seznámil českého čtenáře s pomníkovým incidentem, který s překvapivou rychlostí zachytily nejprve ruské informační kanály, prostřednictvím nepodepsaného článku Vandalové u Lvova zneuctili památník upáleným Polákům. O něco sušeji zprostředkoval událost české veřejnosti také internetový deník Blesk článkem Vandalové u Lvova zničili pomník Polákům zabitým za války.

Zastavme se u mnohem hovornějšího a také problematičtějšího příspěvku na Novinkách. Historický exkurz je v něm příznačně otevřen „řáděním banderovců“. „Řádění“ patří k banderovcům jako takříkajíc přívlastek těsný již od časů předúnorového Československa, kdy bylo povědomí o UPA formováno stále asertivnějšími stanovisky Komunistické strany Československa jako domácího kurátora sovětských zájmů. Připomeňme, že ono „řádění“ se od února 1944 do prosince 1945 vyznačovalo 6600 údery na garnizony Rudé armády a NKVD, při nichž podle některých badatelů zahynulo na 150 000 „upistů“ (nikoli banderovců) a ne méně než 15 000 příslušníků sovětských struktur. Žádná „banderovská“ Ukrajinská povstalecká armáda, jak nám článek dále tvrdí, nadto v době zločinu neexistovala; za nastávajícího návratu sovětských pořádků se řady UPA živelně plnily lidmi apolitickými a odboj si nemohl podobné politické štěpení dovolit.

Poukazem na heroismus UPA se nechce změkčovat její podíl na vraždách polského obyvatelstva. Pokud ovšem neméně kruté odvetné akce polské strany, která postihla ukrajinské civilisty, nejsou pro její počínání žádnou omluvou, proč o nich s takovou urputností (nejen) česká publicistika mlčí?

Ve většině zemí jsou banderovci kvůli kolaboraci s nacisty odsuzovaní, shrnuje závěrem článek. Je diskutabilní, nakolik k „většině zemí“ náleží pobaltské státy či Finsko, které mají v živé paměti sovětskou agresi. Především má ale podobné tvrzení stejnou váhu jako hypotetický odsudek polské Zemské armády kvůli kolaboraci se Stalinem. Obojí by bylo totiž krutým zjednodušením dilemat, v nichž se každá z těchto dvou formací nacházela. Bylo pochopitelné, že se polský odboj nepouštěl do přímé kolize se sovětskou mocí, neboť musel mezi dvěma nepřáteli volit takříkajíc menší zlo. Také UPA byla nucena k dočasným taktickým spojenectvím. Je krutě paradoxní, že kolaboraci (proti komu ostatně? Na Polsko ani Sověty přeci nepřísahala) má „na talíři” právě ona, ač jako jediná v regionu sváděla programově válku s oběma totalitními okupanty.

Uvedené historické korektury nemají za cíl zamluvit holou podstatu tragické události, na níž měli s pravděpodobností hraničící s jistotou určující podíl právě národně vyhranění Ukrajinci. Jednostrannost, která je zde Novinkám vytýkána, nicméně podezřele ladí s naprostou absencí zájmu českých médií o čtrnáct případů poškození historicky citlivých ukrajinských pomníků a hrobů v Polsku z téže doby, a to za mlčenlivého přihlížení jeho současné vlády. Nezbývá než doufat, že se v budoucnu dočkáme objasnění toho, kdo má na kalení polsko-ukrajinského poměru zájem. Kdo nemá zájem na korektním hodnocení ukrajinské historie, již ale dlouho jasné je.

(das)