“Dva misjaci v Ukrajini”, část 3: Víkendy v Kyjevské oblasti

Napřed chvilka zeměpisu. Česká republika má kraje a okresy, Ukrajina má oblasti a rajony. Českou republiku bez problému přejedete z východu na západ za méně jak dvanáct hodin. Noční vlak jede z Ivano-Frankivsku do Kyjeva dvanáct hodin, načež jeho konečná stanice, Berďansk, je ještě dalších dvanáct hodin daleko.

Buča a kemp Ukraїner

Necelé tři měsíce potom, co jsem se začal učit ukrajinsky, dostal jsem se k překládání článků pro projekt Ukraїner (nikoho asi nepřekvapí, že za to opět mohla ta holka ze Lvova). Občas pro ně překládám do češtiny a oni mě očividně považují za rovnocenného dobrovolníka. Krom jiného, jejich relativně nová kniha obsahuje v seznamu členů týmu i moje jméno.

Letos pořádali již třetí víkendový kemp pro všechny, kdo se na projektu nějak podílejí, a tak pozvali i mě. Ačkoliv jsem se kvůli povinnostem a dlouhé cestě mohl zúčastnit jen větší poloviny a navíc neumím ukrajinsky zas až tak dobře, rozhodl jsem se jet. Občas existuje pouze jedno správné rozhodnutí - to jsem tenkrát také učinil.

Buča je asi 25 kilometrů západně od Kyjeva. Kemp v areálu moderního penzionu, okolo asi kopa dalších lidí, krom ukrajinské většiny i spousta Poláků a pak i třeba Gruzínec, Britka, Řekyně nebo Ruska. Takhle přátelské lidi jsem snad ještě nepotkal. Všichni jsme se mezi sebou bavili bez ohledu na jakoukoliv příslušnost a dělali jsme ve volných chvílích všelijaké blbiny. Večer jsme měli menší party, a pak ještě do dvou do rána seděli kolem táboráku a zpívali národní ukrajinské písně (kéž bych je znal a mohl se přidat!).

Mluvilo se výhradně ukrajinsky. Nedovedu posoudit, jak moc tento jazyk ovládám, ale v porozumění mluveného slova mám určitě nedostatky. Všichni na to brali ohled, a tak jsme se mohli bez problému bavit. Několik dní po konci kempu jeden účastník na internetu vyzdvihl moment, kdy se Čech a Britka mezi sebou dobrovolně bavili ukrajinsky. Jediný, s kým jsem mluvil anglicky, byla Ruska, protože neuměla ukrajinsky a tyto jazyky si nejsou tak podobné, jak si spousta lidí myslí.

Kyjev

Kyjev je dvoumilionová metropole, vlastně je to největší město, ve kterém jsem doteď byl. Když přijíždíte, uvítá vás městská zástavba, začnete míjet paneláky, garáže, továrny a malá nádraží a přitom vás pořád ještě čeká hodina cesty vlakem až do hlavní stanice.

Nemůžu říct, že nemám rád Kyjev, necítím se v něm ale tak dobře, jako na ostatních místech, kde jsem doposud byl. Poprvé jsem ho navštívil na konci zimy - byl poslední sníh, mlha a navíc, za což se trochu stydím, nechal jsem se jako hloupý turista odrbat na Majdanu, což je hlavní náměstí Kyjeva. Ve zkratce, když vám někdo nabídne vyfotit se s holuby, buď si předem stanovte cenu, nebo to radši vůbec nedělejte.

Čas uplynul a já se do města opravdu těšil. Přijel jsem do Kyjeva ze stejného důvodu, jako minulý rok - mezistanice před cestou do Černobylu. Já přijel ráno a kamarád, který jel do Černobylu se mnou, měl přiletět odpoledne. Podařilo se mi sehnat úžasné ubytování - u náměstí Vítězství, kousek od nádraží, necelá hodina pěšky do centra, deset minut maršrutkou. Dvě noci v celkem hezkém pokojíku jednoho bytu ve starém paneláku. Mě a kamaráda to dohromady stálo necelých 900 hřiven.

Chreščatyk, což je hlavní ulice v centru, je opravu hodně široký a rušný. Nenajdete na něm přechody pro chodce. Jeho přecházení zajišťuje komplex podchodů “Metrohrad”. Ulice je jinak pořád plná lidí, kteří nabízejí turistům cokoliv, na čem se dá vydělat. Ten den jsem měl tričko s nápisem Ukraїner a naplno si uvědomil jeho sílu - kdekoliv jsem byl, mysleli si, že jsem místní, a tak mi nic nenabízeli. Jen jsem nesměl promluvit.

Čekání na kamaráda jsem plánoval strávit ve čtvrti Podil. Krom toho, že jsem o ní kdysi cosi četl, chtěl jsem dopředu najít Černobylské národní muzeum, kam jsme chtěli zajít. Pak jsem se chtěl jít podívat na tamní plavecký bazén, který je postaven podle stejného projektu, jako ten v Prypjati. Bohužel je po rekonstrukci, a tak zmizela většina podobností. Plánoval jsem tam jet metrem z Majdanu. Při nastupování se mi někdo nejspíš pokusil ukrást telefon, myslím, že tohle konkrétní bouchnutí rukou do kapsy nebyla náhoda. Od té chvíle jsem si začal na svou ledvinku dávat sakra pozor.

Kamarád přiletěl a hned jsme spolu běželi do muzea, protože brzy zavíralo. Vstup za nějakých 25 hřiven, fotografování za příplatek. Cena byla spravedlivá - expozici sice udělali moc pěknou, ale hodně malou. Následně jsme chtěli jít pěšky do centra - zastihl nás opravdu odporný déšť s tak silným větrem, že dokonce mával se semafory. Zachránilo nás metro. Vystoupili jsme v centru hladoví a zmoklí a od trolejbusu směrem domů nás dělila vzdálenost celého deštivého Chreščatyku, což je něco přes kilometr. Zašli jsme tedy do restaurace, co nabízela asijské jídlo a hamburgery. Cosi thajského s krevetami, v hezké restauraci v samém srdci Ukrajiny, navíc za cenu průměrného jídla v Brně. Co víc si člověk může přát?

Další den jsme jeli do Černobylu a po návratu se prošli parkem podél Dněpru. Na nově postaveném pěším mostě několik kapel předvádělo svoje umění. Přes most zrovna procházeli hodně hluční Hare Krišna. Bylo vtipné pozorovat, jak se přeřvávali s nějakým saxofonistou. Následovala pizza v krásné restauraci, zase téměř na Majdanu. Cena opět lepší, jak v Brně. Pak už byla tma a tak jsme šli Chreščatykem na trolejbus. V tu dobu byla asi nějaká zvláštní událost - policie z něj udělala jednu velkou pěší zónu, na podiu vyhrávala kapela a celá gigantická ulice žila několika tisícovkami veselých lidí.

Další den jsem se probudil s horečkou, a tak jsem cestu vlakem strávil na lůžku (ještě, že existují!) a dva dny nemohl učit. Jedna třída si pak ze mě dělala legraci, že to mám z Černobylu. Když si vezmu ten pokus o okradení v metru, silný déšť a následnou nemoc, říkám si, že mě Kyjev možná nemá rád. Anebo šlo pouze o náhodu. Ať je pravda jakákoliv, určitě se tam chci někdy vrátit.

O samotné cestě do Černobylu bude řeč příště.

(vkoz)