Edice dopisů „jinému adresátovi“ z počátku 20. století

Zoja Rožčenko /ed./, Lysty do Dmytra Javornyckoho (Korespondencija Mychajla Pavlyka, Sofiji Rusovoji, Mariji Hrinčenko, Mychajla Lobača, Jevhena Tymčenka za 1906–1913 rr.)

Ukrajinská filoložka Zoja Rožčenková připravila edici dopisů pěti korespondentů jedinému adresátovi. Příslušný svazeček se v době ničení mnoha podobných památek za sovětského období zachránil v soukromém držení. Až potud je vše v pořádku, ale adresát, označený vždy jako Dmytro Ivanovyč, měl jiné příjmení, než soudí editorka.

Po úvodu ke knize od I. Plotnycké a Z. Rožčenkové následuje vlastní edice. Zrcadlově jsou v ní vedle sebe umístěny fotokopie jednotlivých stránek dopisů a jejich přepis. Celkem se jedná o 45 jednotlivin z let 1906–1913, některé listy jsou však bez data, nebo je uvedeno jen datum denní. Jako doba jejich sepsání mírně dominuje rok 1911.

Více než polovinu knížky vyplňují živé a zajímavé listy spisovatele, publicisty a politika z ukrajinské Haliče Mychajla Pavlyka – méně známého spolupracovníka i oponenta Ivana Franka. Je jich třiadvacet a vznikly skoro všechny v letech 1906 a 1907. Soubor zajímavě ilustruje těžkosti ve vztahu národně rozvinutější rakouské i probouzející se ruské části Ukrajiny. Pavlyk se snažil najít prostor pro své publikační projekty ve vznikajícím nakladatelském prostoru východní Ukrajiny, ukázala se však problematičnost těchto plánů. Spisovatel se v dopisech zamýšlel i nad vztahem západní a východní části Ukrajiny, se smutkem vnímal omezené možnosti Ukrajinců z obou záborů a uvědomoval si jejich křehkou situaci: v dopise z června 1907 konstatuje: „My šče ne nacija“ (Ještě nejsme národem).

Dopisy jiných pisatelů nepůsobí tak výrazným a soustředěným dojmem, protože jich je méně: druhý největší soubor (11 dopisů) psala Marija Hrinčenko, manželka tehdy už mrtvého východoukrajinského obrozence Boryse Hrinčenka. Za zmínku stojí ještě listy pozdější emigrantky v Praze, pedagožky Sofiji Rusovové, nebo jazykovědce Jevhena Tymčenka.

Nejpodstatnější sdělení této recenze muselo počkat až do jejího závěru: editorka bohužel neurčila správně adresáta dopisů. Při pozorném čtení neujde pozornosti, že jím nemohl být historik a muzejník z Katerynoslavi, poté Dnipropetrovska a nyní Dnipra, Dmytro Javornyckyj, narozený v r. 1855, ale o generaci mladší historik a publicista z téhož města Dmytro Dorošenko (nar. v r. 1882). Tato skutečnost nás může zajímat o to více, že právě Dorošenko patřil k ukrajinským inteligentům, kteří v meziválečné době zakotvili v Praze. Přednášel tehdy na Karlově univerzitě a publikoval několik studií i v češtině (např. v Časopise Národního muzea). Nakonec však emigroval i z Prahy na jaře r. 1945, aby unikl zadržení a deportaci do SSSR. Tyto události se však udály až o téměř čtyřicet let později. V listech psaných Dorošenkovi však ještě žádné zmínky bohemistického obsahu nenajdeme.

Některá ze slov, která editorka nemohla přečíst, lze přece jen dešifrovat. Ne zcela přesný je překlad termínů „iredenta“ a „dissiecta membra“ do ukrajinštiny. Přes všechna uvedená nedopatření lze edici považovat za přínosnou, uvědomíme-li si rozsah likvidace osobních archivních fondů na ukrajinském území v některých úsecích sovětského období. České písemnosti z těchto dob takových ztrát nedoznaly.

Z. Rožčenko /ed./ (2015): Lysty do Dmytra Javornyckoho (Korespondencija Mychajla Pavlyka, Sofiji Rusovoji, Mariji Hrinčenko, Mychajla Lobača, Jevhena Tymčenka za 1906–1913 rr.). Kyjiv, Majster knyh. Stran 349 (3) /ISBN 978-966-2578-83-6/

(boz)