Ruský spisovatel z Kyjeva ve vzpomínkách

Les Taňuk: Izhoj (Viktor Nekrasov u spohadach sučasnykiv)

Viktor Někrasov (1913–1987) patřil po tři poválečná desetiletí k známým a uznávaným ruským autorům – platilo to i v českém prostředí. Málo se zde ovšem vědělo a ví o jeho výrazném i složitém vztahu k Ukrajině. O některých aspektech této složité problematiky se dovídáme ve sborníku vydaném k 100. výročí autorova narození.

Do sborníku zdobeného ukázkami spisovatelových kreseb přispělo jedenáct autorů – pět psalo ukrajinsky a šest rusky (jeden z nich poslal příspěvek z Izraele). Hlavní textový podíl však náleží redaktorovi sborníku, ukrajinskému režisérovi a divadelnímu činiteli Lesu Taňukovi, který napsal předmluvu i nejdelší, závěrečný příspěvek (Viktor Někrasov a Ukrajina). Následně je přidán text samotného Někrasova připomínající jeho dlouholetý vztah ke kyjevskému Babímu jaru a upozorňující na nedostatečnou míru uctění tamních obětí.

Právě tento konkrétní fenomén patřil ve své kyjevské, ukrajinské i celosovětské rovině k věcem, které Někrasova dlouhodobě trápily a které vyhrotily jeho konflikt s vládnoucím systémem. Někrasov s ním zápasil jak za Chruščova, tak za Brežněva – na tomto základě se mu prý dostalo přezdívky „ukrajinský Sacharov“. Někrasov se nenechal výpady na svou adresu zastrašit a s kritikou totalizujících jevů v sovětské politice a kultuře neustal. Nakonec mu nezbylo než na konci r. 1974 Kyjev opustit a usadit se natrvalo v Paříži. Ani za začínající přestavby mu nebylo odpuštěno – otisknout jeho nekrolog v SSSR v r. 1987, tedy už za Gorbačova, nebylo snadnou záležitostí.

Sborník přináší zajímavou mozaiku faktů, které se týkají nejen Někrasova samotného, ale vypovídají nemálo i o vztahu příslušníků inteligence obou národností, kteří žili v poválečném Kyjevě. V jedné ze vzpomínek se dokonce hovoří o jakési tehdejší kyjevské škole ruské prózy (s. 36) – ostatní její příslušníci však už upadli do zapomnění. O Někrasovovi to neplatí a s tím větším zájmem lze číst úvahy o jeho vztahu k představitelům ukrajinského disidentského hnutí 60. let, zejména k Ivanu Dzjubovi.

Problém je však složitější a Někrasovův poměr k ukrajinství byl asi do jisté míry ambivalentní. Taňuk (a zčásti i jiní autoři) sice upozorňuje na Někrasovovu základní znalost ukrajinštiny, zároveň však vzpomíná na jiné věci. Sám prý (ale jiní ukrajinští autoři neméně) vytýkal Někrasovovi nedostatečnou znalost ukrajinské problematiky, malou podporu ohrožených ukrajinských autorů, ale i obviňování Ukrajinců z antisemitismu. Musí být zmíněny také údaje o tom, že Někrasov neměl rád ukrajinské spisovatelské funkcionáře a místy sklouzával do poněkud ironického vnímání ukrajinských reálií.

Těžko to vše sladit do jednotného obrazu, zvláště když Vadym Skurativskyj jaksi mimochodem poukazuje na fenomén ruského neonacismu. Vidíme tedy jakési výpady a pošťuchování, které však v daném případě nepřekročily kritickou hranici.

Je třeba se v závěru zmínit ještě o bohemistické rovině. To, že je zmíněna obdivovanost českého nábytku v metropoli Ukrajiny, vyhladovělé v 60. letech po spotřebním zboží, nepřekvapí. Podstatnější jsou zmínky o pobytu spisovatele v Československu těsně po válce (s. 46, 57), ale také o autorově výrazném vnímání fenoménu pražského jara r. 1968 – najdeme termín „české události“ (s. 90). Potlačení československého experimentu znamenalo v Ukrajině a celém SSSR „pislja Prahy“ (tj. po srpnovém vpádu) změnu k horšímu (s. 126). Někrasov prý reagoval improvizovaným projevem z balkónu svého bytu (více se však nedovídáme, srov. s. 158) a o pár měsíců později umístil ve svém bytě zarámovaný portrét Jana Palacha (s. 29, 129 – tento detail zaznamenali ukrajinští autoři).

Je známo, že v centru Kyjeva se v srpnu 1968 sice nikdo nepokusil o demonstraci proti vpádu vojsk do Československa, ale ani metropole Ukrajiny nemlčela úplně – k tomu bude třeba uvést za čas více podrobností. V každém případě sborník vhodně připomenul osobu, která výrazně překročila rozměr lokálnosti a bude nadále objektem zájmu a výzkumu.

L. Taňuk (red.) (2014): Izhoj (Viktor Nekrasov u spohadach sučasnykiv). Kyjiv, Duch i litera. Stran 207 (1), obrazové přílohy. /ISBN 978-966-378-272-0/

(boz)