Historie

Historie Ukrajinské hospodářské akademie se uzavřela po třinácti a půl letech existence: stalo se to v poslední den roku 1935. Škola byla na tento vývoj připravena a byla s ním smířena – československý stát už ji nemohl ani nechtěl nadále financovat. Navíc se v té době původní smysl Akademie, založené pro demobilizované ukrajinské vojáky, už vyčerpal.

Cesta teprve nedávno zvoleného českého prezidenta byla ohlášena v médiích s předstihem. Uskutečnila se přímo před našima očima právě teď, na sklonku dubna: půldruhého měsíce po nástupu Petra Pavla do jeho funkce. Výsledek cesty přináší příslib další pomoci celé Ukrajině, ale i jednomu z jejích jižních regionů, Dnipropetrovské oblasti.

Prokopios z Caesareie uvádí, že roku 518 n. l. velká armáda Antů, „kteří žijí v sousedství Sklavinů“, vtrhla přes Dunaj na římské území. Po nástupu císaře Justiniána v r. 527 „Hunové, Sklavini a Antové“ každoročně pustošili celou Ilyrii a Thrákii s takovou intenzitou, že je změnili ve „skytskou poušť“. Justinián uzavřel s Anty mírovou smlouvu, ale sklavinské nájezdy pokračovaly dál. Prokopios popisuje jeden zvlášť děsivý nájezd, kdy vojsko Sklavinů o počtu 3000 mužů zběsile zabíjelo všechny, kdo jim přišli do cesty: muže, ženy i děti (prý 15 000 obětí). Naráželi je na kůl, stahovali zaživa z kůže, utloukali kyji nebo hromadně upalovali ve stodolách i s dobytkem, který nestačili pobrat s sebou. Při dalších nájezdech už si počínali o něco mírněji – v tom smyslu, že zabíjeli jen muže, kdežto ženy a děti odváděli do otroctví.

Před necelými jednadevadesáti lety, dne 16. května 1932, bylo v centru Poděbrad živo. V novorenesanční budově Občanské záložny, postavené nedaleko pomníku krále Jiřího, se sešla početná skupina účastníků slavnostního setkání k desátému výročí Ukrajinské hospodářské akademie. Tato vysoká škola byla zřízena rozhodnutím československých úřadů na pomoc příslušníkům ukrajinské emigrace.

Zatím neexistuje žádný soupis českých knižních, novinových a časopiseckých publikací o Ukrajinské hospodářské akademii. Četné příspěvky o Akademii jsou rozesety jak v centrálním, tedy pražském tisku, tak v novinách regionálních, především poděbradských, ale někdy i v nymburských a dalších. Daleko nejvíce nás však v této souvislosti může zajímat týdeník Poděbradské noviny.

Historik Jordanes ve svém díle Getica na jednom místě píše, že Slované se původně nazývali Veneti, ale nyní jsou známi hlavně jako Sclaveni a Antes. O několik kapitol dále zase uvádí, že jsou tři větve jednoho národa, Veneti, Sclaveni a Antes. Problém je, že máme dvě velké populace, které Římané nazývají Veneti: jedni obývali od 9. století př. n. l. do přelomu letopočtu Benátsko (Jadranští Venetové), druhé lokalizují římští autoři východně od Visly: Plinius v 1. století př. n. l. na pobřeží Baltského moře, Tacitus v 1. století n. l. do mezery mezi pobaltské Fenny a keltsko-germánské Peuciny/Bastarny, a konečně Polybius a Ptolemaios ve 2. století n. l. do východní části Gdaňského zálivu (Vislanští Venetové). Je to jen shoda jmen, nebo je mezi nimi nějaký vztah? A jaká je souvislost mezi Venety a Slovany?

Termín Sklavinoi (Sclavini, Slavi), který bereme jako označení Slovanů, se poprvé objevuje až u byzantských historiků 6. století n. l. Do té doby jako by Slované neexistovali. Přitom lingvisté tvrdí, že k oddělení praslovanského jazyka od původního balto-slovanského kontinua došlo už někdy mezi lety 1500 a 1000 př. n. l. Tak kde tedy jeho mluvčí po celé ty dva tisíce let byli?

Naše dosavadní články týkající se ukrajinské vysoké školy v Poděbradech si všimly jejího založení na jaře r. 1922 a různých aspektů jejího dalšího působení. Ve zbývajících pokračováních se zastavíme ještě u několika dalších aspektů tehdejšího ukrajinsko-poděbradského života, dnes si ale povšimnu jednoho z nejpozoruhodnějších učitelů této školy.

Josef Václav Sládek je dnes vnímán především jako klasický autor poezie pro děti, ale životnost si udržuje i řada jeho básní určených dospělým čtenářům. V předchozích dvaceti letech byl vydán nejen třísvazkový soubor celého jeho básnického díla, ale také kniha amerických fejetonů a řada Sládkových překladů Shakespearových her.

Postupné vysychání a zasolování kaspicko-pontické stepi přimělo Huny a jejich „satelity“ (germánské a sarmatské kmeny, možná i předchůdce Slovanů) přesunout se ze severního Černomoří na západ - nejprve na Balkán (za Uldina), později až do středního Podunají (za Attily). V Černomoří mizí vyspělá čerňachivská kultura a nastává období depopulace, které trvá až do 6. století. Pak se objevuje kultura jiná, tentokrát již slovanská, která však na předchozí čerňachivskou nenavazuje a má zcela jiný charakter. Naproti tomu střední Podunají i po rozpadu hunského panství zůstává ohniskem multietnické a velmi kosmopolitní kultury, ve které se mísí prvky středoasijské, germánské i římské.