Z hlubin dávnověku XXVII: Říše krále Ermanaricha

Ve školních učebnicích se pro stručnost Gótové hned od svého příchodu do Černomoří dělí na západní Vizigóty a východní Ostrogóty, hranicí mezi nimi je řeka Dněstr. To je ale hrubý anachronismus, protože název „Vizigóti“ se objevuje až v souvislosti se skupinou, která se počátkem 5. století usadila v jihozápadní Galii. Termín „Ostrogótské království“ pro říši Theodoricha Velikého v Itálii je ještě mladšího data. Proto se často nahrazuje název Vizigóti názvem Tervingové („Ti z lesů“) a název Ostrogóti názvem Greutungové („Ti z písčin“ – možná míněny Dolnodněperské písky). Jde o jména dvou patrně nejvýznamnějších gótských kmenů, nicméně pro přesnost je nutno uvést, že na vzniku Vizigótů se podíleli nejen Tervingové, ale i část Greutungů, kterým se podařilo prodrat se za Dunaj. Ostrogóti sestávali vedle Greutungů ještě z několika dalších skupin, které známe jen podle jmen jejich náčelníků (Kniva, Argaith, Guntherich, Respa, Veduk, Thuruar, Kannabaudes).

Aby bylo zmatení ještě větší, „Ostrogotha“ není etnonymum. Je to osobní jméno, vyskytovalo se i u Tervingů a Gepidů (Ustrigotha). A ve tvaru Austrigusa se objevuje i jako ženské jméno u Langobardů. Další dáma jménem Ostrogotha, nemanželská dcera Theodoricha Velikého, se stala manželkou sv. Sigismunda (Zikmunda) Burgundského, který zemřel jako křesťanský mučedník a z rozhodnutí Karla IV. se stal patronem české země. Ale pozor: v rodokmenu východogótského krále Ermanaricha, tohoto „vládce všech skytských a germánských národů“, je jmenován jistý král Ostrogotha, potomek Gauta/Odina a jeho pravnuka Amala, podle něhož nese celá dynastie název Amalů. Právě z této dynastie pocházel o dvě století později ostrogótský král Theodorich Veliký.
                 

Král Ostrogotha byl, podobně jako náš Přemysl Oráč, dlouho považován za čistě mytologickou figuru. Ale v roce 2012 byl ve spodní vrstvě palimpsestů uchovávaných v Rakouské národní knihovně ve Vídni objeven řecký text dosud neznámých částí díla historika Dexippa (210 – 273 n. l.), pojednávající o válce s Góty, jejímž byl současníkem. Soubor obdržel název Scythica Vindobonensia – Dexippus totiž podle úzu své doby označuje všechny barbary severně od Černého moře jako „Skythy“. Na luštění textu pracují nyní ve Vídni Martin Gunther a Jana Grusková. A na jednom z fragmentů se vedle jména již dobře doloženého krále Knivy objevilo i jméno dalšího archonta – Ostrogothy. Oba operovali na území dnešního Bulharska proti císaři Deciovi, ale nezávisle na sobě. Když se Ostrogotha doslechl, že Kniva dobyl Filipopolis (Plovdiv) a jeho vojáci na něj pějí hrdinské písně, zatímco jeho, Ostrogothu, obviňují ze slabosti a špatné taktiky, rozhodl se Knivu přetrumfnout, sebral vojsko 50 000 mužů a vyrazil Deciovi vstříc, aby vykonal slavné činy. Dexippův fragment končí motivačním proslovem císaře Decia k vojsku, takže nevíme, jak to bylo dál. Podle Jordana disponoval Ostrogotha mocným vojskem složeným z různých germánských a sarmatských kmenů i římských přeběhlíků. Avšak vítězství v bitvě u Abrittu (dnešní Razgrad), kde císař Decius zahynul v bažině, připisuje tento autor Knivovi.

Ermanarich vládl čtyři generace po Ostrogothovi. Datum jeho narození neznáme, jenom víme, že zemřel roku 376 n. l. Podle Ammiana Marcellina to byl „tuze válkychtivý kníže“ a Jordanes o něm píše: „Naši předkové ho právem přirovnávali k Alexandrovi Velikému.“ Následuje výčet porobených kmenů. S některými jmény si lingvisté nevědí vůbec rady, některá se jim po jistých úpravách podařilo přiřadit k již známým etnikům. Tak Golthescytha thiudos by jako „lid zlatých Skythů“ mohli být tzv. pozdní Skythové, potomci Královských Skythů Hérodotových. Merens a Mordens jsou Merjané a Mordvíni, ugrofinské národy na střední Volze. Imniscaris jsou Meščerové, „včelaři“, etnikum doložené v Nestorově kronice, které obývalo dnešní Rjazaňskou a Moskevskou oblast. Coldae mají být Galindové, baltský kmen žijící v oblasti Mazovska.  Wasinabrocans je etymologicky „lid bydlící v bažinaté krajině“, blíže neurčitelné – že by Praslované z Prypjaťských bažin? Stejně jako Alexandr však Ermanarich toužil po stále novém dobývání a pokračoval dále proti Herulům, kteří sídlili kolem Azovského moře, část jich pobil a část si podrobil. Poté „zdvihl zbraně proti Venetům, kteří, i když pohrdali zbraněmi, ale počtem silní, zpočátku se snažili stavět se na odpor. Nic však nezmůže množství nebojovných lidí, zejména když i Bůh dopustí a přižene se množství ozbrojených.“ Podle Jordana jsou tito Venetové také předky Slovanů, o čemž se vedou urputné spory. Ke konci svého života si Ermanarich ještě podrobil plémě Aestiů, což, jak si vzpomeneme, je souhrnný název pro kmeny Baltů. 
             

Rozsah Ermanarichovy říše, sahající od Černého moře k Baltskému, budí pochyby. Ale nezapomínejme, že to nebyl skutečný stát, jak ho známe dnes, s pevně vymezenými hranicemi a centrální správou. I další takové předstátní útvary, „říše“ Marobudova, Attilova a Sámova, měly podobně neuvěřitelné rozměry. Ve skutečnosti jde spíše o „sféry vlivu“ – výčet kmenů, které si řečený vládce zavázal; buď smlouvami o spolupráci, nebo je donutil k placení tributu. U Ermanaricha je jeho strategický úmysl jasný: od ústí Visly k Černému moři vedla důležitá obchodní stezka, v podstatě rovnoběžná s pozdější říční cestou „od Varjagů k Řekům“. O osudu řeckých měst v severním Černomoří se Jordanes nezmiňuje, v pramenech se většinou dočítáme, že byla zničena nájezdy Gótů. Ale archeologie ukazuje, že to ještě nebyl jejich konec. Například Olbie byla sice prakticky srovnána se zemí, ale o několik desetiletí později znovu vybudována – z kamene a v poctivém řeckořímském slohu, tedy nikoli barbary. Bosporské království okolo Azovského moře bylo v polovině 3. století také dobyto, ale vláda klientských králů z řecko-sarmatské dynastie tam pokračovala dál. Poslední ražba mincí bosporského krále Rhescuporise se datuje k roku 341 n. l. Pak zřejmě město podlehlo Hunům, ale podle jednoho dochovaného nápisu mělo i nadále vlastního řeckoskytského archonta, který byl ovšem hunským vazalem. Pro obchodní styky černomořských měst s Góty svědčí nálezy germánských imitací římských denárů na Tamaňském poloostrově, obdobné těm, které známe z polského Hrubieszowa. Obnovení obchodu nasvědčuje také množství amfor s vínem, které jsou dopravovány z maloasijského města Sinope přes Černé moře a potom putují do význačných gótských sídel, jako byla např. výstavná kamenná villa v Kamence-Ančekraku. Oplátkou mohl Ermanarich nabídnout kožešiny od uralských lovců, zejména luxusní sobolinu, která byla v Byzanci velmi žádaná. Další důležitou položkou byl med, v té době vlastně jediné sladidlo (třtinový cukr z Indie byl vzácnou exotickou lahůdkou, cucal se jako bonbóny), a vosk potřebný k odlévání bronzu, výrobě svíček, leštění dřeva a kůže. Na trase Černomořské cesty nenacházíme depoty jantaru, což znamená, že ten i nadále putoval po Jantarové stezce od Visly Moravskou bránou do Podunají a dál do Aquileje. Zato nelze vyloučit, že Ermanarich měl přístup k ložiskům zlata a dalších kovů na Urale.

Důležitá obchodní centra se rozrůstala také na Volyni, mezi Vislou a Buhem.Tato oblast bohužel ležela vně zorného pole antických autorů, takže se můžeme spoléhat jen na svědectví archeologie. Dvě velká centra – Masłomęcz a Gródek – byla obklopena množstvím menších vesnic. Nálezy svědčí o intenzivním pohybu zboží mezi Černomořím a Skandinávií a opačně. Genetická analýza ostatků z pohřebišť ukázala, že nastal příliv nového obyvatelstva z řad stepních nomádů. Vliv íránských etnik se u Greutungů projevil v dekoru šperků (zvěrný styl) a také ve vojenství. Greutungové se přiučili technice jezdeckého boje s kopím, lukem a šípy. Nevíme, zda byli také opancéřovaní jako sarmatští a perští katafrakti – nejspíš ne, protože žádné zbytky takových koňských brnění ve hrobech nenacházíme, jen sedla, uzdy a ostruhy. U západních Tervingů naproti tomu stále ještě převládali pěší vojáci.  
                               

Konec Ermanarichovy vlády poznamenala ošklivá příhoda. Samozřejmě, že u svých vazalů nespoléhal jen na čestné slovo, ale jistil si jejich loajalitu pomocí rukojmí. Někdy po roce 370 se Hunové hnuli ze svých sídel mezi dolní Volhou, Uralem a Kavkazem a začali se tlačit na donské kmeny Alanů (Tanaity). Společně s nimi pak v roce 375 napadli od východu Ermanarichovu říši. Starý válečník (údajně zemřel ve 110 letech) se jim pokoušel čelit, ale proti lavině divokých jezdců, ozbrojených tehdy nejmodernější zbraní – složeným reflexním lukem – neměli jeho kopiníci šanci. Utrpěl sérii porážek a byl nucen ustupovat stále na západ. Někdy v té době se mu doneslo, že náčelník podrobeného kmene Rosomonů ho zradil a s celým vojskem přechází k Hunům. Ermanarich se zmocnil jeho manželky Sunildy (Svanhildy) a nechal ji roztrhat koňmi. Její dva bratři, u Jordana jménem Sarus a Ammius, v severské sáze Sörli a Hamdir, se ji rozhodli pomstít a pokusili se o atentát. Podařilo se jim ale krále jenom těžce zranit, než byli sami zabiti jeho stráží. Krátce nato v roce 376 Ermanarich umírá nebo je možná obětován.

Jeho nástupce Vithimer, nebo podle Jordana Vinitharius, Ermanarichův prasynovec, bojoval dál. Dařilo se mu odolávat útokům Alanů, zvláště když si pomocí úplatků získal na svou stranu část Hunů, ale pak se dostal do konfliktu s Anty. Antové byli etnikum íránského původu, které splynulo se Slovany. Jordanes je velebí jako nejstatečnější a nejmocnější ze slovanských kmenů a dodává, že na rozdíl od čistě slovanských Sklavinů, žijících v demokracii, měli Antové svá knížata a jednoho vrchního krále (rex Antorum). Byli tedy organizováni podobně jako Gótové a nemělo by nás to překvapovat, protože jejich teritorium leželo v areálu čerńachivské kultury. Vinitharius byl v první bitvě poražen, ale v té další zvítězil, zajal antského krále jménem Boz, jeho syny a sedmdesát antských knížat a všechny je nechal pro výstrahu ukřižovat. Alani však přispěchali na pomoc svým soukmenovcům (podle některých teorií byli Antové původně součástí alanského kmenového svazu), střetli se s Góty na řece Erak (dnes řeka Tylihul v Oděsské oblasti), porazili je a Vinitharia / Vithimera zabili.

Po Vithimerově smrti byl králem formálně zvolen jeho nezletilý syn Vithiricus/ Viderich, za kterého vojsko vedli regenti Alatheus a Safrax. Zvolili taktiku opatrného ústupu směrem na západ. Někde za Dněstrem se zastavili a podle Ammiana Marcellina tam postavili vozovou hradbu. Je to první zmínka o vozové hradbě ve vojenské literatuře. Mezitím ale už od západu jim se svým vojskem přicházel naproti tervingský „soudce“ (thiudans) Athanarich. Ten se pokusil vybudovat obranný val proti Hunům, který měl sahat od řeky Prut až k Dunaji – podle P. Heathera spíš jen zpevňoval staré římské opevnění zvané Limes transalutanus. Stejně mu to nebylo nic platné, po sérii hunských nájezdů musel své postavení opustit, část jeho vojska od něho odpadla a přidala se k tervingskému vůdci Fritigernovi, s nímž potom překročila římskou hranici na Dunaji. Alatheovi a Safraxovi Greutungové šli s nimi. Následovala bitva u Adrianopole v roce 378 a trvalé usídlení budoucích Vizigótů na Balkáně. Alatheus a Safrax se svými Greutungy se pak obrátili na severozápad a zamířili do Velké uherské nížiny, do sousedství našich Markomanů a Kvádů.
 

A co se mezitím dělo u nás? Za vlády císaře Valentiniana I. (321 – 375 n. l.) čelila Římská říše útokům barbarů i na západě. Valentinian se proto rozhodl posílit obranu dunajské hranice a preventivně přikázal vybudovat řetěz pevností na levém břehu Dunaje, v „demilitarizovaném pásmu“ vně říše, na území, které patřilo Kvádům. Kvádský král Gabinius opakovaně apeloval na římského velitele Marcelliana, aby stavbu pevností zastavil a uzavřel s Kvády novou mírovou smlouvu. Marcellianus jeho nabídky ignoroval a nakonec se rozhodl nepohodlného stěžovatele zbavit. V roce 374 pozval Gabinia na mírová jednání do Brigetia (dnes Komárom). Po skončeném jednání byl Gabinius při hostině na Marcellianův příkaz úkladně zavražděn. V reakci na to Kvádové překročili Dunaj a vpadli do Pannonie, kde pobili mnoho Římanů. V následujícím roce 375 Kvádové společně se Sarmaty (nejspíš Jazygy) drancovali území na jih od Dunaje a porazili dvě římské legie. Poté se císař Valentinian rozhodl vzít věci do vlastních rukou a vypravil se proti Kvádům osobně. Když dorazil do Brigetia, očekávala ho kvádská delegace a opět protestovala proti stavbě římských pevností na svém území. Navíc delegáti prohlásili, že ne všichni Kvádové se cítí být vázáni smlouvami, které uzavřeli jejich náčelníci, a takoví že smějí plenit na římském území na vlastní zodpovědnost. Císař se vzteky rozeřval tak, že ho ranila mrtvice, a na místě zemřel.

Rok 375 n. l. byl zkrátka přelomový. Vpádem Hunů do Ermanarichovy říše začíná nová historická éra – doba stěhování národů. 

< Předchozí | Následující >

(mas)

Odkazy:

1. Gótové na Ukrajině a co naučili Slovany. 6:15 min, ukrajinsky, bez titulků, ale s názornými obrázky.
2. Ermanarichova říše. 4:11 min, anglicky pomalu a zřetelně, titulky si radši vůbec nepouštějte.