Z hlubin dávnověku XXVIII: Když hovoří meče

Na rozdíl od západních Gótů, o nichž máme mnoho historických zpráv, východní Gótové nikdy neměli svého Jordana ani Wulfilu, nenechali nám tedy žádné písemné památky. Přesto se však zachovalo jedno nesmírně cenné svědectví přímo „z úst“ tohoto národa. Jde o torzo hrdinského eposu o bitvě Gótů s Huny, které dle názoru vědců pochází snad až z 5. století n. l. a které se zachovalo vklíněno mezi vikingské historky 12. století v sáze „O Hervoře a králi Heidrekovi“. Četné zeměpisné detaily, které lze ověřit, utvrzují historiky v názoru, že podkladem eposu byla skutečná událost.

Sága o Hervoře je z prvního pohledu dosti nesourodý slepenec několika příběhů, které se odehrávají v různých dobách a na různých místech. Spojovací linii představuje pouze prokletý meč Týrfing. Novodobého čtenáře podráždí zmatek jmen (jsou tam tři postavy jménem Angantýr a dvě postavy jménem Hervor) a nedůslednost dějových linií: například mečem Týrfingem mají být „spáchány tři hanebné činy“, ale ani odborníci se nedokážou dopočítat, které to jsou. Stejně tak jeden z hrdinů obdrží od svého otce výčet šesti činů, kterých se musí v životě vyvarovat; samozřejmě začne tyto příkazy jeden po druhém porušovat, ale asi tak v polovině ztrácí vypravěč nit a my se můžeme už jen domýšlet, kdy že ke kterému porušení došlo.

Nicméně jednotlivé úseky ságy, posuzované jako samostatná díla, mají vysokou literární hodnotu. Bývají proto uváděny pod vlastními názvy. Hororové „Angatýrovo probuzení“ patří k vrcholům staroseverské poezie. Vysoce ceněny jsou i „Gestumblindiho hádanky“, dlouhatánská hádankářská soutěž mezi králem Heidrekem a maskovaným Odinem. A pak je tu již zmíněná „Bitva Gótů s Huny“, které se budeme věnovat podrobněji.

Nejprve však stručný nástin předcházejícího děje: v Gardaríki (severní Rus) král Svafrlami pod pohrůžkou donutil dva trpaslíky, Durina a Dvalina, aby mu vykovali zázračný meč. Ten musí krájet železo i kámen, jako by to byla látka, a každému, kdo jej drží, musí přinést vítězství. Trpaslíci skutečně vykovali meč, který při vytasení zářil jako slunce, ale při jeho předávání pronesl Dvalin kletbu: „Nechť tvůj meč, Svafrlami, zabije člověka, kdykoliv je tasen, a nechť jsou jím vykonány tři hanebné činy. Nechť také tobě přinese smrt!“ Král dal meči jméno Týrfing („syn Týrův“) a vybojoval s ním četné bitvy. Pak se však utkal s berserkem Arngrímem; ten nejprve usekl králi ruku, v níž držel Týrfing, a pak už ho snadno zabil. Arngrím měl deset synů a ti všichni byli berserky. Nejstarší se jmenoval Angantýr (Angantýr I.) a otec mu věnoval Týrfing. Angantýr se oženil s dcerou jarla Bjarmara z Altleidjugborgu (Staré Ladogy). Záhy však všichni bratři padli v souboji na ostrově Samsø (u Dánska) a byli tam pohřbeni.

Po Angantýrově smrti jeho vdova porodila dceru jménem Hervor. Dívka byla velmi krásná, ale velmi divoká a věnovala se spíš střelbě a bojovým cvičením než ručním pracím. Když se jako dospělá dozvěděla o svém původu, převlékla se za muže, stala se kapitánkou vikingské lodi a vypravila se k hrobu svého otce, aby si od něj vyžádala Týrfing jako své dědictví. Na ostrově straší, z mohyly šlehají plameny a mrtvý berserk dceru opakovaně varuje, že meč přinese jen neštěstí a zhoubu jejímu rodu. Nakonec však Angantýr musí jejímu naléhání ustoupit; bojovnice neohroženě sáhne do ohně a meče se zmocní.

S otcovým mečem Hervor ještě nějaký čas podnikala vikingské výpravy, ale pak ji to unavilo, vdala se za krále Hofundra a měla dva syny: Angantýra II. a Heidreka. Angantýr II. byl mírný a dobrosrdečný, ale Heidrek se vyvedl po mamince. Ve vzteku jednou potmě mrštil kamenem do místa, kde slyšel hovořit nějaké muže, trefil Angantýra II. a zabil ho. Král Hofundr ho odsoudil k vyhnanství, ale Hervor mu předala meč Týrfing a přemluvila Hofundra, aby mu dal dobré rady na cestu. Hofundr mu udělil oněch šest výstrah. Heidrek naschvál udělal vždy pravý opak a vzal špatný konec – zabili ho jeho vlastní otroci. Ještě předtím však vedl velmi dobrodružný život, měl několik žen a dvě legitimní děti: syna Angantýra III. a dceru Hervor II. Vedle toho zplodil s dcerou hunského krále Humliho nemanželského syna jménem Hlodr.

Střih. Ze severní Rusi 9. - 10. století se najednou ocitáme ve 4. století na území dnešní Ukrajiny. Angantýr III. pomstil svého otce a uchystal ve svém sídle Árheimu na jeho počest pohřební hostinu, při které se má ujmout dědictví, tj. vlády v Danparstadu (Podněpří). Hlodr, vychovávaný na dvoře svého hunského děda, se o tom dozvěděl a vypravil se žádat svůj podíl na dědictví „nejprve pěknými slovy“. Přijel do Árheimu s velkým doprovodem a nechal se u Angantýra ohlásit. Když král uslyšel, kdo je za dveřmi, „odhodil nůž na stůl a povstal. Oděl se do zbroje, uchopil bílý štít do jedné a meč Týrfing do druhé.“ Zdvořile bratra přivítal a pozval ho ke stolu. Ten však prohlásil, že přišel kvůli něčemu jinému, než aby si plnil žaludek.

„Půli chci všeho, / co vlastnil Heidrek, / krávy a telete, / mlýnského kamene, / šípu i šídla, / rodového šperku, / děvečky, otroka / i jejich dětí; / slavného hvozdu, / jenž Myrkvidr sluje, / svatého hrobu / na stezce Gótů, / kámen krásný / na březích Danparu, / Heidreka pevností / polovic žádám, / půdy a lidu, / prstenů jasných.“ „Nepřipadají ti po právu tyto země,“ odvětil na to Angantýr, „a rozhodl ses jednat nespravedlivě.“ Nato pravil: „Praskne dřív, bratře, / bělostný štít, / studené kopí / s jiným se srazí, / a přemnoho mužů / do trávy padne, / dřív než Týrfing / rozdělím vedví, / než dám Humlungu / dědictví půli!“ Poté nabídl Hlodovi množství bohatých darů a třetinu Gótska; to odpovídá dochovaným germánským zákoníkům, podle kterých náleží levobočkům třetinový podíl dědictví. Choulostivé vyjednávání zhatil starý Gizur, greutungský leník, který nazval Hloda bastardem a synem otrokyně.

Hunský král Humli se rozhodl odpovědět válkou. Vyhlásil všeobecnou mobilizaci: „Do války šli všichni muži starší dvanácti let a vzali všechny své koně, kteří byli starší než dvě zimy. Pět pluků bylo v každém voji a třináct setnin v jednom pluku a v každé setnině čtyřikrát padesát mužů; vojů pak bylo čtyřicet tři. Když se toto vojsko shromáždilo, jeli přes hvozd, který se jmenuje Myrkvid a který odděluje zemi Hunů od Gótů. A když vyjeli z lesa, dorazili do země s mnoha lidnatými osadami a mírnými planinami. Na těch pláních stála pevnost krásná na pohled. Té velela Hervor, sestra Angantýra a Hlóda, a s ní Ormarr, její pěstoun.“

Ráno při východu slunce stála Hervor na hlásce nad branou pevnosti a tu spatřila nejprve velký oblak prachu a pak pod ním blížící se hunské vojsko. Ihned dala troubit na poplach, svolala vojsko a poslala Ormarra, aby vyzval Huny k boji před jižní bránou. „Nato vyrazili z hradu s celým vojskem Hunům v ústrety a tam byla svedena veliká bitva. Avšak protože Hunů bylo daleko více, přibývalo padlých v Hervořině vojsku a nakonec padla i sama Hervor a velká družina okolo ní. Když Ormarr spatřil její pád, obrátil se na útěk a spolu s ním ti s menší odvahou. Ormarr jel dnem i nocí, jak jen mohl nejrychleji, za králem Angantýrem do Árheimu. Hunové zatím začali plenit a pálit celou širou zemi. Jakmile Ormarr předstoupil před krále Angantýra, pravil: ´Z jihu přijíždím / přinést zprávy: / plameny strávily / Myrkvidu pláně, / krví je zbrocena / země Gótů.“

Když král Angantýr uslyšel o smrti Hervor, „stáhl rty a dlouho nic neřekl; nakonec však pravil: Nepříliš bratrsky s tebou zacházeli, vznešená sestro! Pak obrátil zrak na svou družinu a uviděl, že není příliš početná. Tu řekl: Více nás pilo / medoviny pohár, / méně je nás, / mnoha-li třeba.“ Starý Gizur se nabídl, že vyjede zjistit, kde se Hunové nacházejí, a vyzve je k bitvě. Angantýr pravil: „Zvi je k Dynji / na pláň Dúnskou / a k prastarému / pohoří Jassar; / tam jsme válku / často vedli / a slavným vítězstvím / získali věhlas.“

Závěr eposu už ponechávám v původním znění, resp. v překladu Josefa Kozáka (Sága o Hervaře, 2008): „Poté Angantýr vyslal posly do všech stran a nechal k sobě shromáždit každého, kdo mohl sloužit ve vojsku a vládl zbraní. Pak vedl své vojsko k Dúnské pláni a to vojsko bylo velmi početné. Naproti nim dorazilo vojsko Hunů a jejich počet byl dvojnásobný. Následujícího dne začala bitva; bojovali celý den a večer se uchýlili do svých stanů. Takto bojovali po osm dní – náčelníci byli doposud nezraněni, nikdo ale nemohl spočíst množství padlých. Avšak dnem i nocí se sbíhali k Angantýrovi muži ze všech stran, a tak se stalo, že neměl méně mužů, než na počátku bitvy. Nato se boj stal ještě nelítostnějším. Hunové divoce útočili, protože viděli, že jedině ve vítězství je naděje na život; žádat Góty o příměří by se nesetkalo s úspěchem. Gótové bránili svou svobodu a svou rodnou zemi před Huny, stáli proto odhodlaně a pobízeli jeden druhého.
Den se již klonil ke konci, když Gótové zahájili tak tvrdý protiútok, že se Hunové dali na ústup. Když to uviděl král Angantýr, vystoupil zpoza své štítové hradby až do prvních řad voje. V ruce měl meč Týrfing a jal se jím roztínat muže i koně. Tehdy se rozpadly řady mužů stojících před králi Hunů a bratr s bratrem si vyměňovali údery. A tam padl Hlodr a král Humli; Hunové se dali na útěk, ale Gótové je pobíjeli a nakonec došlo k takovému krveprolití, že byly řeky ucpané mrtvými těly a vystoupily ze svých koryt a údolí byla plná padlých mužů a koní. Angantýr hledal mezi mrtvými a když nalezl svého bratra Hloda, pravil: Nabídl jsem ti / náramky, bratře, / statky a pole, / jež jsou mi pýchou; / teď však nemáš / válečnou kořist, / zářivé prsteny / ni žádnou zemi. / Jsme prokleti, bratře, / to v paměti bude, / že tebe jsem zabil, / zlý je Norn výnos.“

Střih. Najednou se ocitáme zpátky na severu, v Rheidgotalandu (Jutsku), kde se Angantýr stává praotcem řady dánských a švédských králů, kteří jsou tam vyjmenováni až do začátku 12. století. Tím celá Hervarar saga ok Heidreks konungs končí.

Fanouškové J. R. R. Tolkiena jistě zbystřili už při jménech Durin a Dvalin. Ano, veliký bard čerpal ze Ságy o Hervoře plnými doušky. „Temný hvozd“ z Hobita, v angličtině Mirkwood, toť hraniční les Myrkvid. Meče vyrobené elfy světélkují v přítomnosti skřetů, stejně jako Týrfing se rozzáří oslnivým jasem při každém vytažení z pochvy. A Rohirové, Páni koní, kteří se prohánějí po stepích Rohanu, mají sice anglosaská jména, ale způsobem života a výzbrojí se nápadně podobají Greutungům – Sasové nebyli jezdecký národ, do Anglie připádlovali v lodích. Aragornovo vyvolávání vojska mrtvých svou temnou a děsivou atmosférou připomíná „Angantýrovo probuzení“. Štítonoška Éowyn arciť ve srovnání s oběma Hervorami působí poněkud chudokrevným dojmem. Ságou o Hervoře se zabýval i syn Christopher Tolkien, který o ní napsal obsáhlou studii. Řeší v ní mimo jiné místopisné otázky. Všichni badatelé se shodují na tom, že Danpar je Dněpr a Danparstad je „místo u Dněpru“. Dál už se ale názory rozcházejí: Ch. Tolkien soudí, že Dúnská pláň je někde u Dunaje, což souzní s jeho názorem, že Týrfing = Terving.

Naproti tomu Omeljan Pricak umísťuje celý děj na jihovýchodní Ukrajinu. Jelikož je přece jen lépe obeznámen s ukrajinským zeměpisem (i tím historickým), uvádí podrobnosti: Dúnská pláň, Dúnheidr, doslova „Dúnské vřesoviště“, je Donecká pláň. Pohoří Jassar, Jassarfjoll, u Ch. Tolkiena „Jasanové hory“, jsou podle Pricaka Jaské/Jazygské/Alanské hory, zakreslené ve starých mapách. Jde o Doneckou vysočinu, která se nachází jižně od Donce a severně od Suchého Torce. Hraniční les Myrkvid je zřejmě totožný se starověkou oblastí zvanou Hylaia, popisovanou už Hérodotem. Šlo o pás hustého lesa, který se táhl po pobřeží Černého moře od Kinburnského poloostrova po Karkinitský záliv. Teprve během středověku les postupně zmizel. Poslední zbytky staré Hylaie se dnes ukazují na Kinburnském poloostrově jako „Hérodotův les“. O Angantýrově sídle v Danparstadu Pricak soudí, že by mohlo být totožné s Kamjanským Horodyščem, prastarým skytským hradištěm, které bylo z valné části zničeno při stavbě Kachovské vodní nádrže. Germáni jen málokdy sami budovali opevnění, rádi však využívali ruiny hradišť po předchozích obyvatelích – u nás např. keltská hradiště na Závisti nebo ve Stradonicích.

Co se však stalo s prokletým mečem Týrfingem po osudové bitvě? Sága se už o něm dále nezmiňuje. Nicméně hunský král Attila přibližně o tři čtvrtě století později, někdy mezi lety 448 (zabití spoluvládce Bledy) a 451 (vyhlášení války Římu) tvrdil, že kdesi ve Skytii získal legendární Áreův meč „uctívaný skytskými králi“, jak nás informuje Jordanes. A ten prý mu zajistí vítězství v každé bitvě a přinese světovládu. Nestalo se. Bitvu na Katalaunských polích prohrál a o dva roky později byl mrtev. Byl Attilův meč pohřben s ním, tak jako byl kdysi pohřben s berserkem Angantýrem? Údajný „Attilův meč“ ve vídeňském muzeu je podle dobrozdání znalců maďarská šavle z 10. století. Kdo objeví utajený Attilův hrob s jeho poklady a stane se vlastníkem zhoubného Týrfingu?

< Předchozí | Následující >

(mas)