Z hlubin dávnověku (XXIX): Hunské intermezzo

Přestože Hunové zanechali v duších Evropanů nesmazatelnou děsivou vzpomínku, padesátileté trvání jejich „říše“ ve Velké uherské nížině bylo jen relativně krátkou epizodou v tisícileté historii. Hunové byli dávno před Attilou a byli i po něm, dokud se nerozplynuli v nově se tvořících etnických skupinách druhé poloviny prvního tisíciletí n. l. Ostatně nikdy nešlo o jediné, přesně definovatelné etnikum; podobně jako jiné lidské laviny, které se valily Eurasií od východu k západu, strhávali s sebou pestrou směs kmenů mongolských, turkických, jihosibiřských, východoíránských a v závěrečné fázi i sarmatských a germánských. V oblasti svého působení v Evropě rozvrátili původní kmenové struktury a zanechali po sobě multietnický a multikulturní chaos, z něhož po „době temna“ začaly krystalizovat zárodky budoucích národů, soustředěné kolem dynastií vojenských králů.

Většina vědců se shoduje, že východoasijští Hunové jsou totožní s lidem Siung-nu (podle starověké výslovnosti prý Hung-nu), který se podle čínských kronik objevil v mongolských stepích někdy kolem 5. století př. n. l. Už tehdy šlo zřejmě o kmenový svaz, zahrnující množství samostatných skupin, které se sdružovaly k útokům na čínské hranice. Siung-nu soupeřili se západněji sídlícím lidem Jue-č´, indoevropskými nomády, kteří mají možná něco společného se „skytskými“ kurhany v Pazyryku. V roce 220 př. n. l. náčelník Modu vycvičil své válečníky tak, že na zapísknutí hromadně vystřelili na cokoli, nač ukázal – kdo se zdržel, přišel o hlavu. Takto je nechal zastřelit nejprve svého oblíbeného koně, pak svoji manželku a nakonec svého otce a bratry. Ostatní kmeny ihned uznaly takového borce za svrchovaného vládce. Obdržel titul čanju – v plném znění „čengli gutu čanju“ čili „Velký syn Nebes“. Jeho armáda údajně čítala statisíce bojovníků. 

Modu využil dynastických rozbrojů, k nimž v Číně došlo po smrti Prvního císaře (toho s terakotovou armádou), zmocnil se velké části severní Číny a založil impérium, které na západě sahalo až k Pamíru. Číňané posílali Siung-nuům tribut ve formě luxusního zboží a lihovin, hunští náčelníci se ženili s čínskými „princeznami“ (ve skutečnosti dcerami vedlejších manželek z císařova harému). Královské hrobky v mongolském Nojon-Uulu vydaly množství cenných artefaktů čínských, skytských a dokonce i římských. Jue-č´, kteří byli vytlačeni na jihozápad, posílali vyšívané tapiserie, na nichž se dochovaly vynikající portréty tehdejších obyvatel Střední Asie. Podle vzorů na výšivkách mohly některé z textilií pocházet až řeckých osad na břehu Černého moře.

Idylka skončila s nástupem energických generálů za dynastie Chan v 1. století př. n. l. Siung-nu se v té době rozdělili na Jižní a Severní. Jižní se dostali pod nadvládu Číňanů a časem se zcela počínštili – ostatně sami již v té době upustili od kočovnictví a přejali čínský způsob života. Severní Siung-nu v suchých stepích setrvávali při kočovném pastevectví a byli čínskými vojsky postupně vytlačováni stále dál na západ. Nakonec uprchli přes Altaj. Tím se ztrácejí z obzoru čínských historiků a jejich další osudy ve Střední Asii jsou předmětem spekulací. Znovu se objevují až v římských záznamech jako Hunové žijící východně od Volhy a severně od Kavkazu, odkud příležitostně podnikali nájezdy do pohraničních oblastí Persie.

Zatímco v Evropě pokračovalo až asi do roku 500 n. l. teplé a vlhké podnebí „římského klimatického optima“, v Asii nastala téměř čtyřicetiletá perioda výrazného sucha (mezi lety 338 až 373 n. l.), jedna z nejhorších za poslední dva tisíce let. Nedostatek pastvy v kombinaci s neobvykle mrazivými zimami decimoval stáda, zejména koní. To přimělo nomádské národy k hledání nových pastvišť a způsobilo dominový efekt přesunů obyvatelstva od Mongolska po Kaspicko-pontickou step. Hunové překročili Volhu a tlačili se na území donských Alanů-Tanaitů. Ti zčásti rozmnožili íránskou složku jejich kmenového svazu (podle římských autorů Alani táhli s Huny, ale nikdy nebyli hunští poddaní), zčásti ustoupili na Kavkaz. Poté následovalo zničení Ermanarichovy říše roku 375 a úprk Gótů pod římskou ochranu. Odcházeli ale zřejmě hlavně náčelníci s družinami, protože podle Jordana „zotročení Ostrogóti“, kteří zůstali ve své zemi, tam dál pokojně žili pod vládou dosazeného náčelníka (regulus), který všechna svá rozhodnutí konzultoval s Huny. Část Ostrogótů se nikdy pod hunskou nadvládu nedostala; uprchli na Krym - zde potom žili ještě v 16. století, kdy jejich jazyk zaznamenal Ogier Ghiselin de Busbecq. Postupně se mísili s dalšími etniky, Řeky, Alany, Bulhary, Kipčaky; kolem roku 1100 se na Krymu ještě usadila kolonie Anglosasů, kteří prchali před normanskou invazí (krymská gótština je silně ovlivněna saštinou). Nakonec krymští Gótové zřejmě splynuli s krymskými Tatary.

Nakolik jsou evropští Černí Hunové totožní s východoasijskými Siung-nu, je předmětem sporů. Přestože umělá kuželovitá deformace lebky je považována za typicky hunský rys, ve skutečnosti ji praktikovali i indoevropští Jue-č´ a Alani. Naproti tomu dobové popisy Hunů z pera Ammiana a Priska se o ní nezmiňují. Naopak, když je oprostíme od četných politicky nekorektních invektiv, dostaneme tento obraz: lidé menší postavy se širokou hrudí a krátkými končetinami, s relativně velkou a kulatou hlavou, širokým obličejem, ploským nosem a štěrbinovitýma očima. Tento typ odpovídá dnešním Burjatům či obyvatelům jihosibiřské republiky Tuva,která se nachází mezi Altajem a Bajkalským jezerem a kde se skutečně nacházelo centrum Severních Siung-nu po jejich vytlačení z Číny (mimochodem, ruský ministr obrany Sergej Šojgu je po otci tuvinského původu). Genetické analýzy koster z hunských pohřbů v Maďarsku dokazují, že přinejmenším vedoucí elita má genotyp shodný s mongolskými Siung-nu. Potvrdily však také, že šlo o smíšenou populaci, kde jsou vedle východoasijských genů zastoupeny i geny indoíránské, jihosibiřské, ugrofinské a východogermánské.

Kolem roku 400 se Hunové začali přesouvat z Černomoří na Balkán, odkud mohli lépe terorizovat Východořímskou říši a vymáhat nehorázně vysoký tribut (výhradně ve zlatých mincích, které potom roztavili a použili k výrobě šperků). Jejich vztahy se Západní říší byly naproti tomu stále ještě dobré: Římané často najímali hunské oddíly k pacifikaci germánských kmenů na hranicích i uvnitř impéria. Budoucí římský vojevůdce Aetius byl v mládí rukojmím na hunském dvoře v Podunají a o několik let později byl zase mladý Attila rukojmím v Římě. Ti dva se spřátelili a ještě dlouho potom si vyměňovali dary a pozornosti. Attilův strýc Rua poskytl Aetiovi 30 000 hunských jezdců na pomoc proti intrikánům, kteří se ho pokusili degradovat. Aetius poslal Attilovi muže jménem Constantius jako osobního sekretáře, Attila zase věnoval Aetiovi trpasličího šaška Zerkona. Vztahy se zhoršily v roce 450, kdy v Konstantinopoli nastoupil nový císař Marcianus, který rázně zrušil veškeré poplatky Hunům: „Zlato mám jen pro své přátele,“ prohlásil, „pro nepřátele mám armádu.“ Penězovod vyschl. Attila kupodivu neodpověděl útokem na východní část říše, nýbrž obrátil se na západ a vpadl do Galie. Roku 451 ho Aetius porazil v bitvě na Katalaunských polích, ale nechal ho se ctí ustoupit. Následující rok Attila vpadl do Itálie, kde však tou dobou byl hladomor a epidemie, navíc Marcianus využil Attilovy nepřítomnosti a z východu napochodoval do Pannonie. Attila se musel z Itálie vrátit a v roce 453 zemřel. Rok nato císař Valentinianus vlastnoručně zavraždil Aetia. Později byl sám zavražděn dvěma Aetiovými hunskými druhy, Optilou a Thraustilou.

Po Attilově smrti propukly boje o následnictví. Jeho tři synové si chtěli podrobené kmeny mezi sebe rozdělit jako majetek, ale gepidský král Ardarich se vzbouřil proti tak potupnému zacházení. Část Germánů se k němu přidala, část zůstala věrná Hunům, nakonec se to všechno servalo mezi sebou v bitvě na řece Nedao. Nejstarší syn Ellak byl zabit, druzí dva synové se rozhodli vládnout společně a stáhli se někam k Dněpru, doprovázeni částí Gótů. Vyjednávali s Římany o právu obchodovat na Dunaji, ale neuspěli. Starší Dengizich se ještě dva roky pokoušel o vpády do Thrákie, ale nakonec byl zabit. Nejmladší Ernak se stáhl do Skythie a je snad totožný s Irnikem ze Seznamu bulharských chánů. Krymští Gótové v 5. a 6. století byli nuceni odvracet nájezdy Hunů, kteří se postupně vraceli na východ. Další hunské skupiny se zřejmě vyskytovaly na Kubáni a v Zakavkazsku, protože odtud ještě zasahovaly do byzantsko-perských válek za Justiniána. Hunská „říše“ (ve skutečnosti, jak píše Milan Kameník, gangsterská vyděračská struktura rozrostlá do kontinentálních rozměrů) se opět rozpadla na jednotlivé autonomní kmeny, které se občas sdružovaly do menších celků, měnily svá sídla i jména. Jako „Hunové“ jsou raně středověkými autory označováni Sabirové, Bulhaři, Avaři i Maďaři – a u všech to může být svým způsobem pravda, uvážíme-li „hunský“ etnický mix.

Vzhledem k multietnickému a kořistnickému charakteru hunské společnosti je těžké určit, které archeologické artefakty jsou autenticky „hunské“ a které byly vyrobeny na zakázku cizími umělci. Zachovaly se krásné zlaté šperky vykládané almandiny (varianta granátu), plakety s motivy ve zvěrném stylu, který je podobný skytskému. Hunským uměním jsou inspirovány i proslulé orlí spony, které později převzali Gótové. Orel byl totiž posvátným ptákem u Římanů a stepních nomádů, nikoli však u Germánů. Typickým hunským artefaktem jsou velké zdobené obřadní kotle. Nacházejí se na Ukrajině, v Transylvánii, v Maďarsku a v jihovýchodním Polsku. Zlomky dvou kotlů se našly i u nás na Opavsku (Rázová, Milotice). Spolu s nálezem ze Slezska dokumentují, že Hunové z Podunají expandovali na sever po obchodní stezce vedoucí Moravskou bránou směrem do Povislí a Poodří.
                                
Odkaz:

Why are barbarians so misunderstood? Jiný pohled na Huny, Vandaly a Góty, jejich umění a přínos evropské kultuře. 59:38 min, anglicky s anglickými titulky. Mnoho dalších ukázek hunských klenotů z muzeí v Petrohradě a ve Vídni

< Předchozí | Následující >

(mas)