Fedir Jančik (1922–2014): jeden ukrajinsko-český osud

Určitě bychom neměli zapomínat na ty Ukrajince, kteří spoluvytvářeli v krajně nepříznivých podmínkách život své národní skupiny v Čechách druhé poloviny minulého století. Dnes chci připomenout jednoho z nich. Osud mne přivedl téměř na půl století do blízkosti ukrajinsko-českého aktivisty, pracovníka v oboru farmaceutiky a biochemie, dr. Fedora Jančika.

Rodák z někdejší Podkarpatské Rusi, od jehož narození nás dělí právě sto let, byl přitom na našich stránkách už představen. Otiskli jsme totiž recenzi na českou vzpomínkovou knížku, kterou o něm sepsala jeho choť. V knížce Můstek mezi nebem a zemí zaznamenala osudy dr. Jančika na základě manželova vyprávění od časů karpatského dětství až po složité osudy v poválečné Praze. Já se zde pokusím připojit některé upřesňující údaje a zhodnotit jeho život pohledem historika.

Fedir Jančik pocházel z horské obce Verchnij Studenyj (nebo Studene), ležící nedaleko karpatského hřebene. Zmíněný hřeben dnes odděluje Zakarpatskou a Lvovskou oblast, ale v době Jančikova mládí tudy vedla československo-polská hranice. Fedir Jančik prožil celý svůj život jako československý a poté český občan. V mládí se ovšem propracoval díky školnímu vzdělávání a četbě k ukrajinskému národnímu vědomí. Zůstal mu pak věrný přes všechny nesnáze a nepříjemnosti, které to s sebou neslo v poúnorovém Československu.

Zde je třeba znovu zdůraznit stále ještě nepřesně chápané skutečnosti spojené s národním vývojem rodáků z meziválečné Podkarpatské Rusi a přilehlého severovýchodního Slovenska (Prešovska – Prjašivščyny). Vývoj národního vědomí zde nebyl jednoduchý a jednoznačný. Pokud Podkarpatci tehdy odešli ze svého regionu do Čech za středoškolským vzděláním, pak se v určení své národní příslušnosti rozdělili pod vlivem školského ústavu, na kterém studovali. Zatímco absolventi ruského gymnázia v Praze na Pankráci se stali přesvědčenými Rusy, odchovanci ukrajinského gymnázia v Řevnicích, přestěhovaného později do Modřan u Prahy, se utvrdili v ukrajinském národním vědomí.

To byl i případ Fedora a mnoha jeho spolužáků, např. rodáka z huculského regionu dr. Ivana Žeguce, ale také mnoha dalších studentů a studentek. Všichni žili ukrajinskými problémy na konci první republiky, po krátkou dobu existence Karpatské Ukrajiny i v době následující maďarské okupace své domoviny, která přerušila jejich styky s domovem. Značně je zasáhly události německo-sovětské války. Většina z modřanských studentů se zcela logicky přimkla k programu ukrajinského nacionalismu a myslela na potřebu osvobození Ukrajiny. Svědčí o tom i Fedorovy básnické pokusy z podzimu r. 1941, otištěné v gymnazijním časopisu Poryv.

Fedir Jančik po odmaturování (v r. 1944) a skončení druhé světové války se nevydal jako mnoho Ukrajinců (i těch z Podkarpatska) dále na západ. Chtěl se naopak podívat domů, ale když v létě r. 1945 podnikl složitou cestu do rodné obce, přesvědčil se, že v nově zaváděných sovětských pořádcích by nedokázal žít. Podařilo se mu vrátit do Prahy a 23. 8. 1945 optoval pro Československo. Zůstal s ním i s Prahou spjat po většinu života – téměř sedmdesát let.

Hned poté zahájil studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, které ukončil po únorovém převratu. V akademickém roce 1950–1951 získal doktorát přírodních věd. Na základě odborné specializace za čas zakotvil ve Výzkumném ústavu farmaceutiky a biochemie na pražských Vinohradech a publikoval od r. 1950 v odborném tisku příslušného profilu. Jistě však patřil ve svém oboru k opravdovým a uznávaným znalcům, zároveň však k lidem, kteří se nedrali (nechtěli a nemohli) do vyšších funkcí. V r. 1952 se oženil s ukrajinskou klavíristkou Olhou Balyckou, která však brzy nevyléčitelně onemocněla a manželství zůstalo bezdětné.

Bez ohledu na trvalé sepětí s Prahou a s chatou nad nedalekou Davlí, které věnoval mnoho času a energie, zůstalo jeho myšlení a srdce v trvalém kontaktu s rodným krajem i celou Ukrajinou. Příslušnost svého regionu k Ukrajině vnímal jako logickou a samozřejmou věc a přál si jen, aby se jednalo o Ukrajinu opravdu svobodnou. Doplňoval stále své znalosti ukrajinských dějin a literatury a věděl o této tematice mnohé – dokázal z některých děl citovat celé pasáže. Shromáždil také velkou knihovnu: její nejcennější část byla později odevzdána do pražské Slovanské knihovny.

Dalo by se uvažovat o tom, zda by bylo možné zařadit Fedora na základě regionálního původu i poválečných problémů, které s ním souvisely, do okruhu filmového „Vasyla Hakunďaka“, neformálně sdružujícího Ukrajince z bývalé Podkarpatské Rusi. Ať tomu bylo jakkoli, byli všichni vystaveni úderům doby, která byla pro celou ukrajinskou skupinu v Československu víc než složitá. Také Fedir se dostal do hledáčku StB, která sledovala bedlivě jeho činnost.

V lejstrech této nelidské organizace najdeme zprávu, že v r. 1954 organizoval rozprodej ukrajinských nacionalistických knih (kdo ví, co se pod tímto označením skrývalo doopravdy) a o rok později organizoval sbírky na podporu rodin odsouzených ukrajinských „nacionalistů“. Úspěšně odolával po čtvrt století nátlaku StB, zejména nabídkám na spolupráci s „paršyvci“ neboli prašivci, jak zdejší Ukrajinci estébáky často nazývali.

Ve svých postojích byl zásadový – nemlčel a ovlivnil svými postoji řadu dalších lidí. Při přípravě této vzpomínky jsem si přečetl svědectví jeho kolegy Tomáše Kalisze, publikované letos 24. února, právě v den začátku ruské agrese proti Ukrajině. Praví se zde prostě toto: „Ukrajinský chemik Dr. Fedor Jančik, se kterým jsem kdysi měl tu čest pracovat, mi k bolševické vládě na Ukrajině řekl velmi stručně: ´Jsou to obyčejní vrazi´.“

Osobně jsem poznal Fedora na konci r. 1966. Pečoval tehdy o svou už těžce nemocnou choť, která zemřela o rok později. Žil v bytě na pražské Letné s jejím otcem, významným meziválečným fotografem z Haliče, prof. Oleksou Balyckým. Díky seznámení s nimi jsem poznal z trochu jiné strany ukrajinství. Jeho základy jsem převzal od rodičů spíše v tiché, úporně pracující podobě.

Ta nově poznaná podoba ukrajinství byla trochu jiná: hlasitější, někdy zpěvnější, chvílemi snad trochu furiantštější a deklarativnější, ale znalá věci. Určitě jsem si i z této nové dětské zkušenosti vzal něco na další životní cestu. A díky Fedorovi jsem se také v létě r. 1967 poprvé dostal na Ukrajinu – do jeho rodného regionu, když se tam jel podívat poprvé po více než dvaceti letech.

O rok později, v létě r. 1968, dostaly životní snahy a sny Fedora Jančika možnost nového startu díky druhému sňatku. V téměř padesátiletém věku se dočkal dvou dětí – byly i jsou to děti šikovné. Pokračoval v kontaktu s někdejšími spolužáky, ať zůstali po r. 1945 v českých zemích nebo odešli na Západ, ale znal se také s některými ukrajinskými chemiky ze SSSR a v případě jejich výjezdů do Československa se o ně staral. V době, kdy žádná ukrajinská organizace v Čechách neexistovala, pečoval s dalšími obětavci o ohrožené ukrajinské hroby na Olšanských hřbitovech, např. o hrob básníka Oleksandra Olese. O této činnosti napsal v r. 1989 s dvěma spoluautory zprávu do respektovaného týdeníku Literaturna Ukrajina.

Za svobodných poměrů, po listopadu 1989, se zapojil do práce nově vzniklého Sdružení Ukrajinců v České republice a přicházel v rámci jeho vedení s řadou iniciativních návrhů. V polovině 90. let se na čas stal předsedou této organizace. Patřil také mezi aktivní věřící ukrajinské řecko-katolické farnosti. Nově mohl v maximální míře udržovat kontakty s politicky podobně smýšlejícími osobami z Ukrajiny i západního světa a v r. 1993 se zúčastnil kyjevského kongresu ukrajinských nacionalistů. Byl to nepochybně jeden z jeho vrcholných životních zážitků.

V pozdějších letech mu zdravotní stav už neumožňoval tak výrazné národní aktivity, přesto však právě v této době sestavil knížku s doc. Teťanou Bednářovou, která zůstává jeho trvalým odkazem. Malá, ale významná publikace byla vydána v r. 2002 pod názvem „Ukrajinski mohyly v Čechiji“. Přes nevelký rozsah a skromnou podobu přinesla cenné údaje o téměř dvou stech osobnostech, jejichž život se uzavřel v českých zemích. Příslušný soubor údajů může být nyní doplňován, případně opravován.

Fedir Jančik, který pracoval ve svém oboru do nebývale vysokého věku, zemřel jako téměř dvaadevadesátiletý na počátku r. 2014, v době kyjevského Euromajdanu. Tehdejší události už nemohl podrobně sledovat a smrt ho ušetřila zpráv o pozdějším ruském vpádu na Krym a do Donbasu. I v posledních měsících života se obracel k problémům ukrajinských dějin kozáckého období a na některé jeho dotazy nebylo snadné odpovědět. Žil až do konce Ukrajinou a s Ukrajinou. Zůstal prostě po celý život věrný krédu, které do něj vložila škola v rodném Studeném i ukrajinské gymnázium v Modřanech, a snažil se v tomto duchu udělat maximum. Určitě toho nebylo málo…

(boz)