Co znamenala Akce Wisla

Poláci i Ukrajinci, zvláště jejich starší generace, vědí dobře, co znamená ono dosti zlověstné pojmenování "Akce Wisla". Jméno největší polské řeky bylo použito pro označení vojensky zajišťované přesídlovací akce, která měla na jaře a v létě roku 1947 přispět k „likvidaci ukrajinské otázky“ v Polsku.

Česká veřejnost ví o událostech, které se začaly před sedmdesáti lety dít v jižním Polsku, daleko méně. Přitom se vše odehrávalo v regionu, jehož jižní část bezprostředně sousedila se severovýchodním Slovenskem a tamními Ukrajinci, nazývanými tradičně Rusíni či Rusnáci. Československo-polská hranice oddělila obě tyto části „zahraničních Ukrajinců“ koncem r. 1918. Tu vystřídala od r. 1939 na víc než pět let hranice slovensko-německá a zčásti dokonce maďarsko-německá.

Po skončení druhé světové války zde opět hraničilo Československo a Polsko. Zatímco v Československu nenabyla ukrajinská otázka (ve svém východoslovenském výměru tzv. Prjašivščyny) většího významu, v Polsku byla situace jiná. Jak známo, bylo Polsko výrazně posunuto na západ a převážně ukrajinská východní Halič byla včleněna do Sovětského svazu. Problém národních menšin – ukrajinské v Polsku a polské v SSSR – tím ovšem vyřešen nebyl.

K likvidaci těchto nepohodlných menšin cestou přesídlení měla přispět smlouva o jejich dobrovolném přesídlení ze září 1944 – z čistě formálních důvodů ji s Polskem podepsaly zvlášť sovětská Ukrajina, Bělarus i Litva a byly to jediné podobné projevy jejich fiktivních zahraničně-politických aktivit na sklonku války. Experiment s rádoby dobrovolným odchodem Poláků z Ukrajiny a Ukrajinců z Polska, oddělených nově vedenou hranicí, se však povedl jen napůl a v Polsku zůstávala poměrně silná ukrajinská menšina, zbavená v tu chvíli i těch práv, která měla v meziválečném Polsku – a to jí nakloněno nebylo.

Ani takový stav však nové, rádoby socialistické vedení Polska neuspokojoval. Snahu o nalezení jakéhosi konečného řešení polské otázky posílila navíc skutečnost, že v části jihovýchodního Polska přetrval ozbrojený odpor Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která zároveň nevzdávala boj v západní části své vlastní země. Část Ukrajinců přiřčených lidovému Polsku viděla v ukrajinských povstalcích své ochránce a ti díky tomu získávali přírůstek jak v živé síle, tak v zásobování potravinami.

Politické byro ústředního výboru Polské dělnické (de facto komunistické) strany rozhodlo za této situace koncem března 1947, vzápětí po smrti generála Karola Świerczewského při inspekci v Bieszczadech (jedna z částí polských Karpat). Z jeho smrti byli obviněni ukrajinští povstalci. V polovině dubna požádal polský ministr obrany ministry obrany Československa, aby zablokovali příslušnou část hranice s Polskem a zamezili možnosti útěku ukrajinských povstalců. Sovětský svaz měl na této akci bezprostřední zájem, protože by urychlila celkový proces likvidace ukrajinského povstaleckého hnutí.

UPA disponovala v příslušných částech Polska pouhými 2 400 vojáků. Proti nim bylo postaveno 20 000 příslušníků polské armády. Ti měli zároveň zajistit postupné vystěhování všeho ukrajinského civilního obyvatelstva (asi 140 000 osob). Na opuštění svých vesnic a domů dostali vystěhovalci dvě hodiny času. Dopraveni byli na jednu ze dvanácti vybraných železničních stanic a odtud rozváženi do oblastí Polska, odkud odešlo nebo bylo vypuzeno německé obyvatelstvo, zejména do blízkosti Baltského moře a zčásti i do Slezska. Přitom mělo být obyvatelstvo co nejvíce rozptýleno a zbaveno všech možností spolkového nebo menšinového života. Dlouhodobějším cílem akce byla totiž postupná asimilace a polonizace polských Ukrajinců.

Akce byla zahájena 28. dubna 1947 brzy ráno a trvala další tři měsíce. Kromě vystěhování civilního obyvatelstva přinesla likvidaci části bojovníků UPA a vedla ke snaze jiných dostat se přes Československo směrem na západ. Polské bezpečnostní orgány zároveň zadržely všechny podezřelé Ukrajince představující vrstvu inteligence, např. řeckokatolické kněží, a uvěznila je na různých místech, zejména v ústředním pracovním táboře v Jaworznu, který vznikl úpravou filiálky někdejšího nacistického tábora v Osvětimi. Zde bylo vězněno přes 2 800 Ukrajinců, z toho téměř třetina žen, a každý dvacátý vězněný Ukrajinec zde zemřel.

V důsledku Akce Wisla se zcela nebo převážně vylidnila velká část jihovýchodního pohraničí polského státu, příslušné obce však neměl kdo zasídlit, protože polských zájemců bylo k dispozici příliš málo. Obce tak postupně zanikaly i se svými kostely, které byly nezřídka cennými stavebními památkami. Tento stav trval i po r. 1956, kdy byla akce pro domo suo označena za ohromnou chybu ve vztahu k ukrajinskému obyvatelstvu Polska. Většina vysídlených obyvatel se ovšem ani poté nesměla vrátit do svých domovů. Územně rozptýlená ukrajinská menšina v Polsku získala v roce 1956 určité možnosti spolkového, školského a církevního života a nezanikla dodnes.

Akce Wisla zůstává problémem rozdělujícím Poláky a Ukrajince dodnes, stejně jako likvidace značné části Poláků ukrajinskými povstalci na Volyni v r. 1943, ale i mnoho starších, dnes méně exponovaných problémů. Způsob, jakým bude naloženo s letošním sedmdesátým výročím Akce Wisla v obou zemích, může ovlivnit úroveň jejich vztahů v nejbližší budoucnosti. Problémem je samozřejmě to, že v dvojnárodních pohraničních oblastech neexistuje nikdy jediný kolektivní viník a jediná oběť. Uznat vlastní pochybení, přečiny a zločiny je přitom vždy těžší, než obviňovat z nich příslušníky druhé strany nebo dokonce jejich potomky. Schopnost Ukrajiny a Polska spolupracovat je ovšem základním požadavkem, který by měl překrýt minulé křivdy a znemožnit jejich aktuální využívání a zneužívání. Dění u polsko-ukrajinské hranice je proto nutno sledovat s neklidem, ale zároveň s určitou nadějí.

(boz)