Budoucnost spoutaná historií

Ve dnech 27.–28. ledna t. r. se ve východopolském Řešově (polsky Rzeszów) odehrál jubilejní desátý ročník prestižní mezinárodní konference Fórum Evropa–Ukrajina (Europe–Ukraine Forum), která každoročně hostí širokou škálu expertů z oblasti společenských věd, ekonomů, politiků a dalších angažovaných osobností vztahujících se svou odborností k Ukrajině jako komplexu aktuálních problémů.

Zaběhnutou režii této každoroční události tvořilo vedle několika stěžejních plenárních zasedání množství simultánně probíhajících diskusních panelů, sestávajících podle konkrétní problematiky zpravidla z pěti hostů a moderátora. U myšlenky fóra stála manželská dvojice Zygmunta a Marie Berdychowských, kteří iniciovali vznik nadace Institut východních studií. Ten krom známého Ekonomického fóra, každoročně pořádaného v Krynici, organizuje od roku 2003 i menší tematické konference se zaměřením na další důležité části „eurasijského“ kontinentu: Fórum Evropa–Rusko, Fórum Evropa–Asie, Energetické fórum a v neposlední řadě již zmíněné Fórum Evropa–Ukrajina.

Potud bychom snad mohli učinit zadost formálnímu představení události, která si jako součást příběhu polsko-ukrajinských vztahů zasluhuje vzhledem k jeho nejnovějšímu vývoji připomenutí přeci jen plastičtější. Desítkové výročí konference jako by s sebou neslo magickou přidanou hodnotu a předznamenalo leccos, co se pak významně odrazilo na jeho letošní podobě. Odehrávalo se uprostřed známek narůstající disharmonie, panující mezi oběma státy, či lépe řečeno společnostmi. Dnes je ještě těžké předvídat, jak se vše vyvine, zejména není-li ještě ujasněno, kdo přesně a v jakém početním zastoupení má na polské straně zájem na zdůrazňování hyperkritických stanovisek k Ukrajině, resp. její politice paměti. Fórum v této souvislosti poznamenala neúčast ministrů současné polské vlády na protest proti zákazu vstupu, jenž byl ukrajinskou stranou uvalen na prezidenta (starostu) Přemyšlu Roberta Chomu. Jeho nacionálně vyhraněné smýšlení se projevilo účastí na prosincovém pochodu Orlat, připomínajícím oběti, jež přinesla polská mládež v bojích o město za polsko-ukrajinské války roku 1918. Marše se zúčastnily desítky osob z prostředí současné polské krajní pravice a Choma zde vystoupil s proslovem.

Takové události spojené s vyhroceně antiukrajinskou rétorikou jsou v zemi stále častější, zákaz s hrozivým pětiletým výměrem, s jehož zdůvodněním ukrajinská strana nijak nespěchala, však vzbudil všeobecné rozpaky a pod dojmem varšavské pohrůžky bojkotem fóra byl Ukrajinci odvolán. Dosti překvapivě však ministři za PiS i po tomto ústupku setrvali na svém stanovisku a fóra se nezúčastnili.

V této rozhodně nikterak uvolněné atmosféře se odehrála sezení a s nimi spojené diskuse, rozdělené do bloků a menších panelů s větším či menším „konfliktogenním“ nábojem. Jmenovitě šlo o následující pásma: Obchod a ekonomika, Evropská integrace a reformy, Mezinárodní politika a Společnost. Pracovními jazyky byla polština, ukrajinština a ruština, jazykem profesionálně překlenovacím pak samozřejmě angličtina. Převažující náplní fóra byly rozklady věnované aktuálním, ambivalentně se vyvíjejícím mezinárodním vztahům a procesům ukrajinských reforem, avšak na významu nabyly více než kdy jindy právě rozpravy obrácené k minulosti.

Je těžké zaznamenat byť jen zlomek inspirativních postřehů, které konference obnášela, třebaže se nad celou sešlostí vznášel konsenzus ohledně těch nejzásadnějších otázek. K nevyhnutelným, pozitivním „nectnostem“ fóra patří jeho košatá architektura, v níž jednotlivá sezení probíhají simultánně ve čtyřech zasedacích místnostech, takže ucelenou představu lze získat jen z dodatečných výtahů umístěných na jeho internetových stránkách. Ty však nemohou obsáhnout vše, a jak uvidíme, byly v jistém rozsahu poznamenány diplomatickým manévrováním pořadatelů, kterým nelze zazlívat, že se ve svých zpětných referencích vystříhali všech ostřejších momentů.

Během diskuse pod názvem Proti propagandě: jak bránit tvoření falešné reality v médiích a na internetu pronesl bývalý premiér Litvy Andrius Kubilius slova, jejichž hořká aktuálnost vyvstala pozorovateli ukrajinského dění před očima v nedávném, naprosto nedostatečném referování českých veřejnosprávních médiích o obnovených bojích o ukrajinskou Avdijivku. Součástí propagandy podle Kubiliuse není jen nahlas vyslovovaný klam, ale vhodně načasované mlčení. „Kolik západních novinářů se akreditovalo ve východoukrajinské válečné zóně?“, zeptal se exministr řečnicky. Krutě smutným dovětkem těchto slov bylo vážné poranění zraku, které zanedlouho při ostřelování ze strany tzv. separatistů u Avdijivky utrpěla jedna ze světlých výjimek zmíněného celoevropského trendu – britský válečný fotograf Christopher Nunn. Snad je tentokrát na místě patetická poznámka, že o zrak přichází ten, kdo chtěl a umožňoval vidět, zatímco slepci se těší dobrému zdraví…

Německý expert Andreas Umland definoval ruskou propagandu jako prvek vlastní ruské kultuře, v níž dominuje představa konfliktu jako hlavního nástroje soužití civilizací. Umland o dost dříve oponoval názoru Alexandera J. Motyla o ruském režimu jako režimu fašistickém; jím přednesený postřeh ovšem parametrům právě takové ideologie (zde by však bylo vhodnější říci kultury) v zásadě odpovídá.

Mateo Cazzulani se v italském akademickém prostředí vyjímá jako znalec východního prostoru a plynně ovládá mimo jiné ukrajinštinu. Jeho názor, podle nějž ruská propaganda vděčí za svou úspěšnost neutěšeným sociálním vyhlídkám mnoha Evropanů (přidržel se ovšem italského příkladu), nicméně nemůže být adekvátní odpovědí na to, proč se s jejím nekritickým přijetím setkáváme napříč sociálním spektrem i v zemích s vyhlídkami momentálně lepšími, než jsou ty italské. Cazzulani také navrhl čelit nejistotám globálního vývoje utvářením regionálních paktů na způsob v Polsku čerstvě oprašovaného Mezimoří. Polemické hlasy, které se k Cazzulaniho vizi během konference vracely, však upozorňovaly, že právě takovým drobením usiluje Moskva rozvolnit evropskou celistvost, jak ji dosud ve své strategické podobě garantuje Evropská unie.

Na panelu Globální hra o Ukrajinu se o rozruch postaral vojenský expert a šéfredaktor měsíčníku Nacionalnaja Oborona Igor Korotčenko. Kritiku Ruska označil za propagandu naruby; Rusko v Donbasu není nijak silově přítomno a nejde mu o nic jiného než o urovnání „ukrajinské občanské války“. Pobavenému nesouhlasu, který zavládl sálem, dal ve své reakci průchod na panelu přítomný německý žurnalista a expert na současné Rusko Boris Reitschuster.

Dodejme, že podobně „rušivé“ výstupy osobností ruského společenskovědního života charakterizovaly také průběh fóra loňského a zdají se tvořit jakýsi obligátní kolorit na pozadí současné „ukrajinské krize“. Reitschuster se o několik dní později k příhodě vrátil ve svém novinovém rozhovoru, kde ji použil jako příměr osvětlující stav mediální gramotnosti svých německých krajanů: Teze, o jejichž bizarnosti publikum fóra ani na chvíli nepochybovalo, by podle něj v jeho vlasti vyvolaly reakci typu Lžou evidentně všichni, pravda je někde uprostřed.

Největší napětí se projevovalo očekávatelně na panelu Veřejná diplomacie a historická politika. Jak překonat dědictví dávných konfliktů?, což opět staví do otázky rozšířené mínění laiků o historické vědě jako archeologii pro podivíny. Bylo nasnadě, že se bolavý nerv polsko-ukrajinské války o minulost – vyvolané a živené dnes ovšem výhradně Varšavou – chystá zachvět, a také se tak stalo hned po plamenném proslovu profesora Jana Drause. Někdejší aktivista protikomunistického disentu, o němž se po jistý čas spekulovalo jako o možné nové hlavě polského Institutu národní paměti, označil politiku paměti za nezastupitelnou pro zdraví každého státu a posléze se ostře vymezil proti řediteli ukrajinského Institutu národní paměti Volodymyru Vjatrovyčovi, který byl přítomen v sále jako host. Ukrajinský historik byl řečníkem označen za promotora banderizace ukrajinského vědomí a jeho vědecká tvorba podrobena neadresnému, zato nemilosrdnému odsudku. Další hosté panelu se ve svých referátech aktuálnímu polsko-ukrajinskému pnutí spíše vyhýbali, až na Leonida Zaškilňaka, který se přihlásil jasně k současnému hodnotovému panteonu, jak jej vymezilo porevoluční ukrajinské zákonodárství.

O Davidu Svobodovi z České republiky se ve shrnutí lze dočíst, že pronesl tato slova: Je třeba se zamyslet, proč vojáci UPA byli a jsou uznáváni za hrdiny – což samozřejmě nevylučuje, že spáchali zločiny. Ve skutečnosti se český historik stačil „zamýšlet“ již dlouho před fórem a na místě prezentoval hotový názor, že UPA hrdinská byla – což samozřejmě nevylučuje, že páchala i zločiny. Rovněž prezentoval přesvědčení, že loňská asertivní rezoluce polského parlamentu odsuzující UPA je volky nevolky souběžná s cíli ruské informační války. To už se nicméně v referátech publikovaných na konferenčních stránkách nedočteme – ty stejně krotce podávají i referát profesora Drause. Je to patrně plodem úzkostlivé snahy nedráždit více než je nutno, protože půda pro organizaci těchto úctyhodných tradičních setkání se nikdy nezdála nejistější.

Prostor pro jakési nenápadné smíření nabídl panel Dekomunizace a lustrace na Ukrajině. Může se Ukrajina poučit na příkladu Polska a jiných postkomunistických zemí?, na němž se mimo jiné sešel vzpomenutý Volodymyr Vjatrovyč a jeho polští antipodi – renomovaný historik Grzegorz Motyka, jehož názory na UPA prodělaly vývoj k ostřejším stanoviskům, a současný ředitel IPN Jaroslaw Szarek. Společné komunistické poddanství Ukrajiny i Polska se ukázalo být skutečně můstkem ke konsenzuálním postojům a sezení zcela postrádalo polemický ráz.

Fóru Evropa–Ukrajina je třeba přát život rozhodně delší, nežli je dosavadních deset ročníků. Zlověstných změn doznal již jeho letošní rozsah, ochuzený oproti loňsku o celý den. Je otázkou, zda příčinu onoho „zeštíhlování“ hledat v čistě úsporných pohnutkách, či stojí-li za ním spíše „vítězství ducha nad hmotou“, takto nepřízeň současné vlády k myšlence polsko-ukrajinského sblížení. To by v dnešní době, poznamenané návratem ke kolektivním atavismům, mohlo v případě fóra připravit Poláky o hodnotu, na niž mohou být doposud náležitě hrdí.

(das)