Dva ukrajinské filmy ve dnech druhého výročí ruského vpádu

Česká republika neponechala druhé výročí ruského vpádu na Ukrajinu nepovšimnuté. Hodnotit početné zdejší akce a projevy je nesnadné: časový odstup je zatím příliš krátký a nikdo nemohl být všude, kde se počátek války o zachování Ukrajiny připomínal. Omezím se proto jen na zamyšlení nad dvěma ukrajinskými filmy, které v těchto dnech odvysílala Česká televize.

O snímku „Dvacet dní Mariupolu“ (režie: Mstyslav Černov) bylo u nás slyšet už dlouho před jeho uvedením. Zasloužilo se o to renomé, které si postupně získával ve světě. Není to jediný film dokumentující zkázu nejzranitelnějšího jihoukrajinského přístavu ležícího nejblíže hranici s Ruskem. Pozornost vzbudil už snímek sestavený z materiálu Litevce Mantase Kvederavičiuse, který byl po zadržení ruskými vojáky v Mariupolu zabit. V roce 2022 byl uveden také snímek Rovina Barnwella „Mariupol: očima obyvatel“. Nelze vyloučit, že vzniknou ještě další pokusy o filmové postižení zkázy města, způsobené ruskými vojáky. Rusové sami pak jistě už připravují propagandistické dokumenty, kde bude vše vysvětleno úplně naruby…

Mstyslav Černov, ještě ne čtyřicátník, se fotografii věnoval od svých dvaceti let. Zachytil v mnoha podobách rodný Charkov, postupně však působil i v dalších zemích jako fotografický dokumentátor – zprvu se uplatnil např. v Asii od Kambodže po Sýrii a Turecko. Rejstřík událostí, které pomáhal zachytit, je nesmírně široký: obsahuje také migrační krizi na Balkáně. Černov se ale vracel i na Ukrajinu: byl na přelomu let 2013 a 2014 na Majdanu a dostal se vícekrát do nebezpečných situací, později dokumentoval také počátky koronavirové epidemie na ukrajinském území. Odskočil si též do Bělarusi, aby tam zachytil zatím poslední velké občanské protesty proti samozvanci Lukašenkovi.

Neudivuje, že se Černov stal nezávislým spolupracovníkem přední zpravodajské agentury AP a zařadil se mezi známé a uznávané světové fotoreportéry. V ukrajinském prostředí proslul i jako autor pozoruhodně pojatého románu („Dreamtime“). Stačil toho tedy vykonat do roku 2022 víc než dost a je jen v logice věci, že vnímal jako svou povinnost podat svědectví o obležení a dobývání Mariupolu na přelomu února a března předminulého roku. Zůstal se svými spolupracovníky i ve chvílích rostoucího nebezpečí. Mohou mluvit o štěstí, že se jim podařilo projet ruskými liniemi s ukrytým natočeným materiálem, který už nebylo možno z Mariupolu předat jiným způsobem. Rusové by Černovovi a ostatním jejich činnost neodpustili…

Dvacet dní v Mariupolu je kaleidoskopickým zobrazením událostí sestavených v chronologické posloupnosti – ne každý den z těch dvaceti, které jsou zmíněny v názvu, je však zachycen samostatnou „kapitolou“. Film doprovází Černovův úsporný a střízlivý, vůbec ne patetický komentář. Už zmíněný, přesně datovaný chronologický postup dává snímku zvláštní dimenzi a umožňuje putovat časem od chvil, kdy byl nepřítel ještě relativně vzdálený, až po okamžiky, kdy ruské tanky vjely do prostoru nedaleko nemocnice, která se musela stát hlavním štábem ukrajinských filmařů.

Právě nemocniční prostředí a každodenní úsilí zdravotníků o záchranu lidských životů je zachyceno ve filmu snad nejčastěji a nejintenzivněji, ačkoli se v prvních dnech dalo ještě filmovat i na ulicích města: těchto možností však postupně ubývalo. Do Černovova hledáčku se dostali jak ukrajinští vojáci a policisté, tak různí představitelé obyvatel města – místy jsou patrné interakce mezi oběma skupinami a určité změny nálad vyvolané zvyšujícím se ruským nebezpečím a adekvátně rostoucí beznadějí. Většina z těch, kteří se na filmový pás dostali, je zachycena jen jednou a marně se dohadujeme o jejich dalším možném osudu.

Celkově vznikl samozřejmě jen výsek mariupolské skutečnosti z doby před dvěma roky, více nebylo možno v tehdejších podmínkách zachytit. Jedná se však o svědectví poctivé, na jednu stranu syrové až kruté, zároveň však vzdávající hold městu, které ruští vojáci bezostyšně zničili, aniž by v nejmenším šetřili životy civilního obyvatelstva. Snímek o osudu Mariupolu byl jakýmsi televizním preludiem k druhé výroční vzpomínce na ruský vpád.

Večer dne 24. 2., zaplněného u nás mnoha manifestacemi a prohlášeními, patřil dílu, které se současné války bezprostředně netýká. Mohli jsme vidět hraný film režiséra Zazy Buadzeho, gruzínského občana a rodáka z Kutaisi (nar. 1962) „Nebe jako deštník“, pro který se užívá také názvu „Můj karpatský děda“. Právě v režisérově rodné zemi vznikaly autorovy první režisérské pokusy, a to už v 90. letech minulého století. Buadze však od r. 2007 vytvářel filmy už na ukrajinském území a postupně zde dokázal zaujmout a prosadit se: mezi jeho známější a úspěšné filmy patří např. snímek „Červonyj“ o osudech vězňů stalinského kárného tábora.

Nový Buadzeho film o neobvyklém setkání šestnáctiletého mladíka, po matce Ukrajince a po otci Itala, s jeho dědečkem žijícím v Karpatech, vznikal od r. 2019. Je zajímavé, že původně se mělo jednat o projekt ukrajinsko-řecký, který počítal s konfrontací mladíka z Řecka a jeho ukrajinského dědy. Poté, co režii snímku převzal Buadze, posunulo se dějiště menší části filmu Středomořím dále na západ, až do přístavu Janov. Změnila se tak i konkrétní země, která film spolufinancovala a která dodala představitele mladší z obou hlavních postav.

Natáčení probíhalo ovšem většinou v krásné krajině na severní straně ukrajinských Karpat, v okolí známé obce Verchovyna (kdysi Žabje). Řada momentek ze současného života a zvyklostí tamních Huculů nejspíše zaujme i českého diváka, více či méně odchovaného či ovlivněného mýtem meziválečné Podkarpatské Rusi. Jakkoli se děj filmu odehrává ve zcela nedávné minulosti, jsme svědky řady přežívajících archaických zvláštností.

Ze vzpomínek obou hlavních protagonistů postupně poznáváme příběh ukrajinské svobodné matky, která se po odjezdu se synem do Itálie pokusila založit si tam skromnou existenci. Její syn, který neměl šanci poznat otce, se souhrou náhod musí vypravit s její urnou do huculské části Karpat, kde poznává svého dědu, bývalého klauna. Nemohou se spolu dorozumět jinak než chabou angličtinou. Horské prostředí je přitom pro poněkud rozmazleného mladíka, holdujícího v Itálii fotbalu, převážně nepochopitelné. Ačkoli se jeho pobyt proti původnímu plánu protáhl a došlo složitou cestou k jeho sblížení s dědou, vrací se po jeho náhlé smrti zpět do Itálie. Můžeme se domnívat, že Ukrajinu zřejmě opouští nepříliš ovlivněn či fascinován tím, co v Karpatech viděl, přesto v něm nejspíš zůstalo malé semínko z rodového stromu a zážitek ze země, kde měli kořeny předci jeho matky.

Celkově se jedná o snímek, který zajímavým způsobem pojednává o problému emigrace z Ukrajiny v době předcházející současné válce a jí vyvolané migrační vlně. Film můžeme považovat za svědectví o tom, jak těžko se někdy hledá pochopení pro Ukrajinu. Představitelé hlavních rolí reprezentují dva hodnotové světy, které si v podstatě nerozumějí a porozumět si ani nemohou. Nehledě na řadu komediálních prvků je tudíž vyznění filmu melancholické a nepostrádá nádech určitého tragična.

(boz)