Ukrajina dvakrát „dětsky“ – na žákovských kresbách a fotografiích

Pokračujeme zde ve snaze o reflektování různých pražských výstav, které reagují na současnou ruskou agresi proti Ukrajině a na její odrazy v českém prostředí. Tentokrát jsme se zaměřili na dvě výstavy spojené tím, že tvůrci příslušných kreseb a fotografií jsou děti různého školního věku, a to jak ukrajinské, tak české.

Výstavy dětských kreseb jsou jevem, která nezláká každého zájemce o výtvarné umění. O jedné z nich jsme psali v části staršího příspěvku, ale na lidickou výstavu kreseb polských a ukrajinských dětí jsme se vypravit nestačili. Další výstava dětských kreseb se konala v menší části výstavních prostor smíchovské Galerie Portheimka. Tematicky ukrajinské výstavy se v prostorách tohoto půvabného architektonického objektu konají častěji.

Hodnotit dětské kresby je obtížné: jde o příliš specifický projev výtvarné kultury. Míra jeho spontaneity a autorské samostatnosti může být značně rozdílná. Přitom se o pozadí vzniku takových kreseb většinou mnoho nedovíme. Platí to i v případě nejnovější výstavy kreseb ukrajinských a českých dětí opatřené podtitulem „Děti pro mír“.

Ze všeho nejdřív je třeba konstatovat problém, se kterým se v případě ukrajinských výstav konaných v Praze nesetkáváme poprvé. Naplnění jejich cíle často znemožňuje nedostatek informací, které by uvítala řada, a možná většina, návštěvníků. Na výstavě v Portheimce chybí aspoň krátké vysvětlení geneze celého záměru stejně jako stručné údaje o institucích, jejichž žáci předvádějí své práce. V Portheimce tedy tápeme např. při úvahách, které kresby malovaly děti přímo na ukrajinském území a které děti z uprchlických rodin, přítomné nyní v Praze a učící se dle všeho v ukrajinské škole. Bylo možno nabídnout některé informace o ní, ale nestalo se. Podobně je tomu však i v případě kreseb českých dětí. Jisté je jen to, že vznikaly ve výtvarných kroužcích školy v Korunovační ulici na pražské Letné, ale ani v tomto případě se už nic víc nedovídáme.

Druhým problémem je určitá nesourodost vystavených prací a absence jasného záměru, který by měla výstava naplnit. Chápeme samozřejmě, že děti touží po uchování nebo nastolení míru. Ovšem zatímco kresby ukrajinských dětí jsou ve všech případech odrazem boje Ukrajiny, bránící se silnému a bezohlednému nepříteli, kresby dětí českých se tohoto tématu vůbec netýkají. Jasně to naznačují už názvy cyklů, v jejichž rámci vznikly (Já a moje máma, Rodina a domov, My dva v dešti). Propojení obou částí výstavy tedy působí dost náhodně.

Nás zde zajímají více kresby ukrajinské – vystaveno je jich přes osmdesát. Pokud si zjednáme s trochou námahy dodatečné údaje, zjistíme, že část obrázků vytvořily děti umělecké školy v středoukrajinském Kremenčuku, jiné však malovaly děti v současné ukrajinské škole v Praze. Menší kremenčucký okruh je věnován záchraně či ochraně domácích zvířat ohrožených válkou. Ke každému ze sedmnácti příslušných obrázků je připojen i krátký ukrajinský text autora či autorky. Organizátory je třeba pochválit za to, že zajistili překlad do češtiny a angličtiny, svědectví jsou to často dojemná svou bezprostředností.

Tematicky různorodější jsou kresby ukrajinských dětí, které se ocitly v Praze – leckteré z nich tu už asi zůstane. A tak na výstavě najdeme poněkud neumělý portrét prezidenta Zelenského, obrázek proslaveného psa Patrona, výjev z čerstvě osvobozeného Chersonu nebo obrázek nazvaný „Země mých snů“. Mimoukrajinských námětů není mnoho: dva autoři si vybrali námět ze Staroměstského náměstí (radnice a týnský chrám) a docela překvapí zobrazení žiraf spokojeně vegetujících v zemi snů na začátku či v závěru dne.

Ukrajinská tematika i atributika však příslušné místnosti výrazně dominují a zastupují je nejen ukrajinské státní vlajky, kozák nebo spíše hoch s bulavou. Velmi často nacházíme různé podoby zpodobení modrožluté bikolóry. A jsou tu ovšem také slunečnice, kalina, čápi a motiv duhy. Válka ve své drastické podobě na obrázcích naštěstí zastoupena není.

Druhá část mých poznámek se týká plenérové výstavy vítězných prací třetího ročníku soutěže Czech Photo Junior – zjistit si o ní podrobnosti je podstatně snazší. Organizátoři této soutěže, jakési školičky velké a zavedené soutěže Czech Photo Press, se snaží podchytit mladé zájemce o fotografování a případně je vést k větší míře profesionality nebo k budoucí práci v tomto oboru. Letos se přihlásilo 145 účastníků, kteří dodali skoro 1 200 snímků. Samozřejmě se tedy nejedná o výstavu česko-ukrajinskou. Na výstavě, volně dostupné v blízkosti stanice metra Nové Butovice – na místní „promenádě“ – však dva malé cykly k této tematice najdeme a oba lze označit jako reportážní. Začnu cyklem, který potěší.

Vítězství v kategorii mladších žáků, resp. v tomto případě žaček, získaly Daniela a Kristýna Tkáčikovy, zřejmě malé skautky. Napovídá tomu téma opatřené názvem „Světlo a teplo pro Ukrajinu“. Devět snímků zachycuje různé fáze výroby i skladování svící a zákopových svíček, které starší i mladí skauti a skautky pravidelně provádějí v Holešovické tržnici. Nechybí ani úctyhodné psisko, jakoby střežící výsledek této práce. Máme zde svědectví o nehalasné pomoci, realizované soustavně a vytrvale.

Kromě pomoci existuje ale také „nepomoc“, ne-li něco horšího. Středoškolák Tadeáš Kučera vystavuje cyklus „Vlajka ve zbrani“. Připomíná nám loňskou jarní demonstraci u Národního muzea, spojenou s pokusem o průnik do muzejní budovy. Jeho výsledkem mělo být odstranění ukrajinské státní vlajky, která je na jejím průčelí umístěna i dnes. Pět autorových snímků zachycuje muže i ženy demonstrující s českými vlajkami či praporkem v celkem mírovém kontaktu s příslušníky policie – pozdější dramatičtější úsek událostí zde zachycen není. Nevidíme ani předmět sporu a objekt nenávisti části přítomných – onu ukrajinskou vlajku. Třešničkou na dortu je to, že na jedné z fotografií je zachycen známý učitel Vysoké školy ekonomické a objekt dlouhých sporů, docent Jiří Ševčík. Ovšem my dobře víme, že – jak sám vysvětlil - „šel jen náhodou kolem“.

Fotografie nemohou jasně vysvětlit motivaci účastníků této prazvláštní akce, které osobně nerozumím, ani míru emocí až nenávisti, která pod muzeem nakrátko zavládla. Je to už skoro rok a podobný pokus se od té doby naštěstí neopakoval – buďme za to rádi. V každém případě je kontrast obou fotografických svědectví o vztahu dvou skupin Čechů k Ukrajině a Ukrajincům velmi zajímavým svědectvím.

(boz)