Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (13). Můj děda, Akademie a já

Název poslední části cyklu, který tiskneme od loňského května, může působit poněkud sebestředně. Jeho vysvětlení ale není nijak nesnadné. Bylo toho víc, čím mne ukrajinská tradice Poděbrad před více než třiceti lety zaujala, ale osobní důvod patřil k důležitým motivům. Zajímal mne životní příběh jednoho z mých dědů.

Základy zájmu o tento příběh byly ale položeny daleko dřív. Když jsem se začal postupně ptát na své dědy, dověděl jsem se, že maminčin táta studoval na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech a stal se jejím absolventem. Inženýrský diplom ani jiné doklady se bohužel nedochovaly, nejspíše v důsledku neradostného dědova osudu za druhé světové války.

Maminčina vzpomínka na otce i jeho rodiče, která ovlivnila její vnímání Ukrajiny, byla obestřena určitým smutkem. Ten je patrný i v kratičké povídce, napsané koncem 60. let. O dědu Hryhorijovi je v ní napsáno pouhých sedm vět a ty ve mně zůstaly, nedokázaly mne však posunout k hlubšímu poznání jeho osudu. Až po dostudování jsem začal postupně zkoumat různé archivy a můj původní zájem o český středověk vystřídal příklon k Ukrajině a jejím dějinám. Začal jsem hledat i vlastní kořeny a to, co v meziválečné době propojovalo nebo naopak od sebe vzdalovalo Čechy a Ukrajince.

Fondy českých archivů, obsahující informace o ukrajinské emigraci a jejích představitelích z dob první republiky, se začaly zájemcům, zprvu dost nepočetným, otevírat v druhé polovině osmdesátých let. S jistým odstupem mne zaujaly vedle bohatých fondů pražských také písemnosti, které se dochovaly v Poděbradech a jejich okolí. A tak jsem se na počátku 90. let několikrát vypravil za poznáním do Polabského muzea v Poděbradech i do prostor Státního okresního archivu Nymburk, kde pečují o jádro písemností Akademie. Zprvu jsem za nimi dojížděl do sympatické obce Kostomlaty nad Labem a poté už do budovy někdejšího augustiniánského kláštera v Lysé nad Labem, kam byly archivní fondy přemístěny.

Vzpomínám rád na ty radostné cesty z počátku 90. let, kdy jsem začínal soustavněji zkoumat ukrajinské stopy na českém území. Bylo to v době před sedmdesátým výročím založení poděbradské Akademie a jako nově přijatý pracovník jednoho z historických ústavů jsem náhle disponoval nezvyklým množstvím volného času. Zjistil jsem s potěšením, že se pramenů k dějinám Ukrajinské hospodářské akademie dochovalo opravdu hodně – jejich zkoumání ovšem vyžadovalo potřebnou chuť a trpělivost.

Pracovníci obou institucí mi hodně pomohli. Postupně se ale ukázalo, že celý materiálový korpus nedokáže jediný zájemce zpracovat. I tak jsem měl zprvu značně velké publikační záměry, na jejichž místě nakonec vzešlo jen několik drobných článků a po řadě let i skromný cyklus, který se dnes uzavírá. Povím v něm tedy ještě něco o svém dědovi, který se nakonec stal jedním z nespočetných „malých hrdinů“ dějin Akademie. Pravda, až tak mnoho jsem přímo o něm v archivech nenašel, ale každý malý objev mne potěšil a později mi pomohla jedna ukrajinská publikace o studentech Akademie.

Hryhorij Klymenko se narodil v r. 1894 v malém, kdysi kozáckém městečku Hoholiv severovýchodně od Kyjeva, do kterého jsem se stejně jako maminka aspoň jednou vypravil. Městečko se honosí pomníčkem magdeburskému právu, které propojovalo velkou část Ukrajiny se západním světem. Děda nemohl kvůli válečným událostem dostudovat kyjevskou polytechniku a živil se jako učitel hoholevského gymnázia a pracovník svazu zemědělských hospodářských družstev. Pro pokus o organizování protikomunistického odporu byl však zatčen a při převážení do Charkova v květnu 1922 utekl. Musel opustit Ukrajinu i rodný Hoholiv, město, které má ve znaku srdce. Rok a půl strávil v Polsku soukromým vyučováním, ale nakonec odtud přešel přes hranici do bezpečnějšího a vstřícnějšího Československa.

Po příjezdu do Prahy a vyřízení nezbytných náležitostí byl senátem Akademie přijat za studenta její agronomické fakulty. Do Poděbrad přijel 8. ledna 1924: bylo mu něco přes devětadvacet let, a právě začaly čtyři snad nejšťastnější roky jeho života.

Nešlo jen o možnost doplnění znalostí při vysokoškolské výuce. Děda se stal členem včelařského spolku ukrajinských studentů a zároveň byl aktivní v tzv. eserské straně. Zúčastnil se sjezdu Ústředního svazu ukrajinských studentů (samozřejmě emigrantských) v r. 1924. Ke konci studií působil ve vedení agronomické společnosti při Akademii a je uváděn jako člen redakce sborníku Molodyj agronom, kam napsal nekrolog jednoho ze svých kyjevských učitelů. Aktivní byl také v dalších významných organizacích: v Ukrajinském hromadském vydavatelském fondu, v Ukrajinském všeprofesním odborovém svazu a ve Spolku ukrajinských inženýrů.

Studia ukončil v červnu 1928 a získal inženýrský titul na základě práce o odbytu produktů živočišné výroby na Ukrajině. V lednu 1929 se v Nymburku oženil s dcerou tamního železničáře a hned poté se uchytil v Praze, která ho výrazně přitahovala. Podařilo se mu získat vlastní, častokrát měněný a nepříliš honosný byt. Z ukrajinských emigrantských spolků se postupně vytratil – z rodinných důvodů nebo snad v důsledku počínající deziluze. Dopisy od rodičů z Ukrajiny postupně přestaly docházet a Hryhorij se dověděl až daleko později, že otec zemřel v době stalinského Holodomoru. Z dřívějších aktivit zbyla jen setkání s bývalými spolužáky, které se snažil finančně podporovat – byl na tom lépe než řada z nich.

Zaměstnání v různých pojišťovacích firmách sice dávalo možnost vydělat, ale nenaplňovalo někdejší ideály a určitá emigrantská vyděděnost neprospívala ani rodinným vztahům. Maminka hodnotila jeho emigrantský život formulací „ztratil půdu pod nohama.“ Několik pobytů ve vězení a koncentračních táborech přispělo k jeho předčasné smrti v březnu 1948, krátce po třiapadesátých narozeninách.

Tak je možno ukončit krátkou vzpomínku na člověka, který prošel poděbradskou Akademií a získal tím určitý základ pro svůj další život v Čechách, ne však pro práci ve prospěch vlastního národa. Dědu jsem neměl šanci poznat: minul jsem se s ním o skoro sedm let. na západ a zůstal s matkou v Poděbradech. Tento původem napůl Ukrajinec a napůl Čech se Šťastná náhoda mi však dopřála ještě se setkat s třemi jinými absolventy Akademie, kteří postupně překročili devadesátku a zachovali svou Alma mater v živé paměti.

Trochu jsem poznal i několik dětí a vnuků jiných poděbradských absolventů. Patřil k nim i syn Ing. Valentyna Simjanceva, Radomír, který na rozdíl od otce neodjel koncem války dále stal v 90. letech místostarostou Poděbrad a díky němu zde nakrátko ožila vzpomínka na působení Akademie. Byly odhaleny pamětní desky básnířce Oleně Telihové i samotné Akademii – umístěny jsou, pravda, tak trochu pokoutně. Státní okresní archiv vzpomněl v r. 2012 významu Akademie výstavkou ve své lyské studovně.

Na loňské sté výročí jejího založení se ale nakonec více méně zapomnělo. Přispěly k tomu samozřejmě nové, jistě nemalé starosti, související i s uprchlíky, kteří Ukrajinu opustili v důsledku ruské agrese. Shodou okolností našli někteří z nich po stu letech útočiště také v Poděbradech. O novém sborníku studií či edici dokumentů, který by byl věnován historii poděbradské Akademie, si zatím můžeme jen nechat zdát. Mohl by vzniknout jako výsledek česko-ukrajinské spolupráce třeba při zatím vzdáleném a nekulatém 110. výročí Akademie. Zatím je třeba dějiny této školy zkoumat dál a opakovat si při tom známý slogan „Na srdce jsou Poděbrady“ i s naším méně známým dovětkem – „i na ta ukrajinská“…

(boz)