Výlety a procházky „ukrajinským Českem“

Nedělního výletu organizovaného ukrajinským velvyslanectvím do čtyř ukrajinských památných míst v prostoru mezi Libercem a Pardubicemi jsem se bohužel zúčastnit nemohl. Ta ale nakonec přispěla aspoň k tomu, že jsem zase jednou začal lovit ve své paměti. Jak to bylo vlastně v mém případě s poznáváním „ukrajinského Česka“?

O tom, jak jsem, převážně jen na dálku, poznával Ukrajinu, se tu psalo už na jaře. S ukrajinskými stopami v Čechách a na Moravě to bylo zdánlivě snazší – vzdálenosti jsou menší a putování méně nákladné. Přestože jsem začal takové cesty podnikat ve větším rozsahu a podle určitého programu později, postupně jich přibývalo a převládly.

Začnu tím, že oba mí rodiče se dostali do kontaktu s ukrajinskými institucemi v Praze až za druhé světové války, kdy se život ukrajinské komunity postupně uzavíral. Doma se za mého dětství o těchto věcech celkem nemluvilo, ale paměť přesto uchovala vzpomínku na jeden „ukrajinský výlet“. Konal se za účasti asi deseti vrstevníků mé maminky nejspíše v roce 1967, šlo se přes Hřebeny snad z Mníšku pod Brdy a cílem byly Řevnice – někdejší sídlo ukrajinského gymnázia (působilo zde do roku 1937). Byl to výlet trochu melancholický a vzpomínavý: účastníci se v gymnáziu učili většinou až v Modřanech, kam škola na závěrečných, necelých osm let přesídlila. Nejstarší z výletníků byli tehdy vzdáleni maturitě tak čtvrt století, já té své dnes skoro dvakrát tolik. Mluvilo se, snad i zpívalo a zaznělo tehdy mimo jiné tvrzení, že „my se svobodné Ukrajiny nedožijeme“. To byl naštěstí omyl…

Dojem z výletu, jak je patrné, nevyprchal, ale dalších dvacet let jsem své znalosti příliš nerozšířil, přestože ukrajinská problematika mne pohlcovala víc a víc. Hodně mi přinesla dvě setkání. Jedno mne svedlo s bývalým studentem ukrajinské univerzity v Praze. Tento důchodce původem ze Zakarpatska se poněkud amatérsky zajímal o ukrajinskou minulost Prahy a Čech včetně různých hřbitovních památek, o které se pokoušel také pečovat. O něco později mne zájem o ukrajinské knihy seznámil s jedním z absolventů Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech. Pocházel ze severovýchodní Ukrajiny a žil, už jako devadesátník, s rodinou na kraji Hradce Králové, později byl ubytován v prostějovském domově důchodců. Začal jsem ho navštěvovat a poslouchal jeho vyprávění, která mi ukázala, jak spletité byly cesty emigrantů po Čechách a Moravě v době, kdy už byli „hotovými lidmi“, získali titul a zaměstnání a založili rodiny.

 Mezitím studium starých knih, novin a časopisů vynášelo na povrch další a další údaje a začal se mi v hrubém tvaru rýsovat tvar „české krajiny ukrajinské emigrace“. Svědectví dochovaná na papíru doplnila od sklonku roku 1989 setkání s desítkami členů Občanského fóra Ukrajinců, které se za čas proměnilo v samostatné Sdružení Ukrajinců v České republice. Byli to lidé různých generací a zkušeností, především ale živí nositelé zajímavých osudů. Zorganizovali jsme pro ně mimo jiné výlet na Karlštejn a do Řevnic a tehdejší správa městečka projevila o ukrajinskou kapitolku jeho dějin značný zájem…

Začal jsem jezdit také do archivů, nebo tam aspoň písemně žádal o konkrétní informace. Leckdy se našel jiný zajímavý doklad hmotné podoby při výletech, a nebylo to vždy jen na hřbitovech. Nejraději vzpomínám na cesty do Polabského muzea v Poděbradech a Státního okresního archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, které jsem podnikal počátkem 90. let. Tehdy a tam jsem začal chápat význam fenoménu poděbradské akademie, jejímž absolventem byl také otec mé maminky.

Poděbrady se pro mne staly na čas hlavním symbolem ukrajinské přítomnosti v České republice. Hledal jsem ale jinak v širokém prostoru mezi Klatovy a Libercem na jedné straně a Ostravou a jihovýchodní Moravou na straně druhé – výsledkem byla mnohá překvapení. Sbírka topografických údajů, budovaná na základě obou těchto zdrojů, se stále rozrůstala. Aby zjištěné údaje neležely ladem, dal jsem v roce 1994 dohromady malou knížku o Ukrajincích Čech a Moravy v předešlém stoletém období. Obsahovala i místopisnou část, ve které jsem uložil aspoň část zjištěných údajů. První pokus toho druhu byl tedy učiněn. Vážnějším zájemcům mohu ještě nabídnout výtisk ze zbytku nákladu.

Další čtvrtstoletí přineslo nová, možná už ne tak početná zjištění – i ta bude třeba nějakým způsobem zužitkovat. Dnes už větší cesty po republice podnikat nemohu, ale zato se občas vydávám na výzkumné výpravy po Praze. I tady je co objevovat, a to i ve čtvrtích mimo centrum. V poslední době mne zaujaly Vršovice, o kterých brzy napíšu. Zároveň doufám, že se této tematice začnou věnovat také mladší zájemci – práce bude dost pro nás všechny.

(boz)