Čtyři lidské osudy z ukrajinského Hoholeva

Vzpomínka na Holodomor se už stala i na české půdě koncem listopadu samozřejmostí. Nelze se přitom vyhnout slovům a údajům, které už zazněly. Pokusil jsem se proto nahlédnout pětaosmdesáté výročí hladové smrti, která se stala vedle Stalina na několik měsíců vládkyní většiny Ukrajiny, spíše komorním způsobem.

Úryvek z povídky „Pokoj“ nebo snad lépe řečeno „Pokojík“ jsem si vypůjčil v podobnou dobu roku a ze stejného důvodu už vloni. Vracím-li se k témuž textu i dnes, nedělám to náhodou. Chci totiž upozornit na souvislost hladomoru s jinými tragickými událostmi, které území sovětské Ukrajiny postihly ve 30. a 40. letech minulého století.

V náznaku a zkratce se před námi otevírají osudy čtyř lidí, na které autorka vzpomínala asi hodně často. Jejich život byl spojen v úplnosti nebo zčásti s velkou vesnicí či nevelkým městečkem Hoholiv u Kyjeva. Autorce se podařilo podívat se tam na chvíli v roce 1961, kdy navštívila Kyjev jako překladatelka. Známí ji do Hoholeva sice zavezli, ale mohla si obec chvíli prohlížet jen z oken auta. Tolik svobody, aby mohla vystoupit, projít se po otcově rodné obci a třeba se i někoho na něco zeptat, v chruščovovském SSSR ještě nebylo. Povídka vznikla asi o šest let později. Tři z osob, které se autorka pokusila ve své představě oživit, nikdy neviděla a slyšela o nich jen vyprávět.

Určité detaily pochopila asi až v roce 1944, kdy se v Praze objevili uprchlíci z východní Ukrajiny, osvobozované vojáky stalinské Rudé armády. Tehdy byl ještě Holodomor v živé paměti. Smrt ve velkém ale přinesly brzy po něm rozsáhlé stalinské represe, rozpoutané v roce 1937. S nimi si nezadal teror německých okupantů, kteří se na ukrajinském území předvedli v letech 1941–1943 v ještě drsnějším světle. A co víc, mezi dvěma totalitarismy se v té době ocitli jako oběti i tehdejší ukrajinští emigranti, žijící v Čechách.

Víc už k následujícímu textu, který byl přeložen z ukrajinštiny, říci nechci. Snad jen to, že jsem byl v Hoholevě 45 let po autorčině návštěvě. Přivezl jsem odtud mamince hrst země a větvičku s několika lipovými listy.

Rodina Klymenkova
Strýc, babička a děda autorky na rodinné fotografii.

Pokojík

Vstávat musím zároveň se sluncem, protože v tu dobu ožívá i můj pokojík. Místo psacího stolu se v paprscích vlní pšeničné pole. Vedle něj stojí studna. Má dřevěné roubení s vrzavým čerpadlem, jako všude na vsi. Za oknem šumí les a občas moře. Někde po koutech ještě doznívá válka, ale nejsem sama. Nebojím se. Z vybledlé fotografie na zdi mne po ránu zdraví moji nejbližší.

Děda Pavel se dívá úkosem po mých knihách. Nemá je rád a vůbec si na ně nemůže zvyknout. Ale se mnou mnoho času netráví. Hned, jak vstane slunce, jde s ním na celý den kosit pšenici. Občas se o dědu bojím, když se zpozdí. Snad ho na mém zlatém poli nezastihne znovu hladová smrt.

Strýc Ivan se na mne usmívá mladýma očima, tolik podobnýma dědovým. Byl učitelem, ale nevěřím tomu: má oči tuláka a možná námořníka. Jeho místo na fotografii bývá celý den prázdné a večer to pod ní vonívá mořem. I o strýce se bojím, aby znovu někde nezmizel beze stopy.

Táta se na mne dívá se smutkem v očích. Jistě se někdy i usmíval. Aspoň jeho úsměvy kdyby mi po něm zbyly. Nepřestávám prohledávat všechny kouty, ale místo tátova úsměvu na mne cení zuby koncentrák.

Tátu z fotografie nikam nepouštím. Nechci ho znovu ztratit. Prý v mládí hezky zpíval, tak pro něj začínám jeho nejmilejší a on si pak v koutku fotografie pobrukuje, aby k němu nedoléhal hluk války.

V laskavých očích báby Oksany nacházím moře lásky, která objímá každého z nás. Její oči chápou dědu se strýcem i tátu a mne. Jenom já nedokážu pochopit, proč se pod tíhou lásky nezlomila větev, když starou ženu věšeli.

Přesadila jsem nevinný strom ke svým dveřím. Jak se rozšumí, když je nepřítel blízko!

Občas bábinku poprosím, aby si sedla ke psaní pohádek místo mne. Pro ni je to snazší, má pohádek plné oči. Já si zatím prozpěvuji s tátou, vyhlížím strýce z jeho toulek a nabírám dědovi vodu ze studny. Brzy se vrátí z pole domů.

(boz)

Rubriky