Ukrajina natřikrát v pražské Portheimce

Výstavy týkající se Ukrajiny se v Praze konají v posledních letech poměrně často a o nejedné z nich jsme zde psali. Zatím nejnovější akci tohoto typu, nazvanou poněkud uměle či silácky „Pravda i krása“, lze navštívit do poloviny srpna. Najdete ji v smíchovském letohrádku Portheimka nedaleko stanice metra B-Anděl. Pořadateli jsou úřad pátého pražského obvodu a ambiciózní volontérská skupina GeneraceUA.

Návštěvníka zaujme ne zcela obvyklá koncepce, která byla v tomto případě zvolena – výstavu totiž tvoří tři svébytné složky, které se zajímavě, byť ne bez problému, doplňují. Zájemce, přibližující se k Portheimce ze strany Anděla, narazí nejdříve na profesionálně zpracovanou panelovou výstavu o dějinách Ukrajiny ve dvacátém století, která byla instalována před dvěma roky na opačné straně Prahy, na Vinohradech.

Opakování je matkou moudrosti, ale pokud je někdo vynechá, ukrajinským dějinám i tak úplně neuteče. V přízemní prostoře Portheimky, hned vedle podstatně více navštěvované kavárny, najde výběr chronologických dat nazvaný po vieweghovsku a příznačně „Báječná léta s Ruskem“. Historie pohnutých ukrajinsko-ruských vztahů je tu podána od vzniku kyjevského velkoknížectví v devátém století až po začátek roku 2022. Autorem této užitečné popularizační historické procházky je stejně jako v případě venkovních panelů historik David Svoboda.

Uprostřed téže místnosti nacházíme ještě zajímavý dodatek týkající se propagandistických reálií nejžhavější současnosti. Na panelech, kaligraficky (a zajímavě) provedených Annou Hábovou najdeme šest vybraných hesel, jimiž se dlouhodobě ohánějí čeští (a nejen čeští) ukrajinofóbové. Všichni jsme je četli a slyšeli, ale přesto si je připomeňme: „Rusko bylo k válce vyprovokováno NATEM“, „Na Ukrajině vládnou fašisté“, „Rusko chrání ukrajinské Rusy“, „Ukrajina je zkorumpovaný stát!“, „Dodávání zbraní Ukrajině prodlužuje válku“ a „Američané budou válčit s Ruskem do posledního Ukrajince“.

Tato retrospektiva ruských „mouder“ vypouštěných vytrvale do světa je opatřena krátkými, ale výraznými komentáři jak na panelech, tak na popiskách k nim. Boj se všemi dezinformátory tímto pokusem samozřejmě nekončí, nepochybně je třeba do něj stále v zájmu české společnosti vstupovat znovu, aby co nejméně lidí sedlo na lep lživé propagandě „ruského miru“.

Přízemní prostory jsou však věnovány především reportážním snímkům několika českých fotografů vzniklým mezi koncem února minulého a březnem tohoto roku. Postihují různé tematické okruhy spíše ze zázemí válečného konfliktu, i tak jsou jím však naplněny až po okraj – mám na mysli např. snímky z Buči a Irpině, cyklus fotografií vojenských pohřbů ve Lvově nebo výběr snímků z uprchlického tábora v tomtéž městě. Tyto působivé fotografie doprovází skupina osmi zajímavých plastik poměrně známé sochařky Ani Svami (Anny Nadudové) – zaujme třeba „Černé moře ve mně“.

Hlavní část výstavy najdeme v sedmi místnostech umístěných v prvním patře hezké budovy: ve dvou se dochovala původní barokní výzdoba. Vystavuje zde dvanáct ukrajinských malířů a malířek spolu se sochařem a fotografkou. Nabízejí necelou padesátku obrazů odlišných výtvarnou technikou, realistickým či úplně jiným způsobem zobrazení i tematikou. Bohužel se o většině autorů nedovídáme žádné upřesňující informace – po této stránce působí výstava až příliš improvizovaným dojmem a část značně provizorních popisek vůbec chybí.

Návštěvník vypozoruje, že vystavené práce vznikly jen zčásti za současné „velké“ války, tedy po únoru 2022, ale některé podstatně dříve, už od počátku 90. let 20. století. Platí to v případě sochaře ázerbájdžánského původu Ketiba Memedova nebo obrazů Vitalije Vlasenka, který se hlásí ke směru nazvanému „transpersonální luminismus“.

Hlavním problémem vystavených prací je to, že laik ani aspoň trochu poučenější návštěvník se nedovtípí, do jaké míry vystavené práce opravdu reprezentují umění současné Ukrajiny. Souhrnný komentář není k dispozici – stačilo by připravit a vytisknout dvojlist se základními informacemi. Návštěvník se nedoví, kteří z vystavujících jsou bezprostředně spjati s českým prostředím. Na výstavě se o tom nedovíme nic a až trpělivé dodatečné hledání napoví, že autoři jsou představiteli několika generačních skupin a značná část z nich působí v Charkově. Už vůbec si nelze udělat představu o tom, jaké místo zaujímají daní autoři v širším kontextu současného ukrajinského umění.

Shrneme-li, lze říci, že určitě stojí za to jít se na výstavu podívat, napříště by se však vyplatilo v zájmu návštěvníků větší péči věnovat informační stránce takovéto akce. Platí to zvláště v případě, že by na ni měla navázat nějaká další. Takto se nelze zbavit dojmu, že nehledě na úsilí organizátorů zůstal celý projekt tak trochu v půli cesty.

(boz)