Vzpomínat na Ukrajinu, uvidět Ukrajinu, cestovat po Ukrajině…

Trvalo dost dlouho, než jsme se rozhodli uvést do života rubriku, která by pojednávala o Ukrajině jinak, než ty ostatní. Chceme v ní využít místopisné a zároveň turistické hledisko – Ukrajina si to určitě zaslouží. Snad bude v budoucnu, jak doufáme, více navštěvována a poznávána. Rádi k tomu aspoň trochu přispějeme.

Ke spolupráci jsme zkusili pozvat představitele dvou odlišných skupin. První tvoří čeští Ukrajinci, hlavně příslušníci nejmladší generace této rychle rostoucí skupiny. Ty bychom rádi slyšeli vyprávět o městech či jiných místech Ukrajiny, která mají rádi, o kterých nám mohou leccos zajímavého říci a která mohou na základě znalosti místních poměrů doporučit.

Druhou skupinu tvoří naopak Češi – i v tomto případě to budou nejspíše příslušníci mladé generace. Také oni snad napíšou o „srdečních místech“, která na území Ukrajiny našli, když se začali o tuto zemi z různých důvodů zajímat a v určitém rozsahu ji poznali. Také zde se můžeme dočkat množství zajímavých informací.

Úvodní část by měl ale napsat, byť trochu jinak, jeden z těch dvou, kteří si tento projekt vymysleli. Takže tedy: jak to bylo vlastně s mým poznáváním Ukrajiny? Nechce se tomu věřit, ale v jistém smyslu trvá už skoro šest desetiletí, ač zprvu bylo třeba omezit se jen na poznávání z dálky. A nebylo to vše nijak zvlášť snadné…

Maminka byla v Kyjevě jedinkrát – na jaře roku 1961, v době slavnostních vzpomínkových oslav u příležitosti stého výročí smrti barda Ukrajiny – Tarase Ševčenka. Přivezla dvě krojované hračky – kluka a holčičku – ty mne i sestru velmi zaujaly. Dále to byly dřevěné a keramické hračky, které se líbily neméně. Nějaký čas na nás maminka s úspěchem zkoušela několik jídelních receptů (dodnes vzpomínám na syrnyky). V neposlední řadě přivezla knihu fotografií „Znovu cvituť kaštany“ (Už zas kvetou kaštany), která se mi zdála úplně fantastická a díky které jsem začal očima ohmatávat Kyjev.

Prezentace Ukrajiny na dálku tedy začala úspěšně. Další podnět přinesla jiná maminčina cesta uskutečněná o pět let později. Byla daleko kratší a směřovala vlastně dál od Ukrajiny. Maminka – napůl Češka a napůl Ukrajinka – absolvovala dvě třídy ukrajinského gymnázia v Modřanech u Prahy. V roce 1966 měla to štěstí, že se mohla setkat v Mnichově s jedním ze svých starších spolužáků, který na rozdíl od ní Prahu v dubnu 1945 opustil. Přivezla tehdy mimo jiné nějaký magnetofonový záznam recitace Ševčenkových básní s hudebním doprovodem, vzniklý v exilovém prostředí. Bylo to tedy tehdy pozdrav jiné, nesovětské Ukrajiny, předaný slovem i hudbou z druhé strany Evropy. My bydleli kdesi uprostřed mezi těmito dvěma Ukrajinami, jak jsem tehdy – vlastně také napůl Čech a napůl Ukrajinec – začínal chápat.

Náběh k poznání země mnoha mých předků znamenaly i první knihy, které jsem v ukrajinštině přečetl – patřil k nim dětský knižní kalendář Dvanadcjať misjaciv a hlavně několik historických románů: od Jiráska jsem volně přecházel k jeho ukrajinskému mladšímu vrstevníkovi Andriji Čajkivskému.

Pak už přišly na řadu první dvě návštěvy Ukrajiny. O té zakarpatské, uskutečněné v létě roku 1967, jsem psal. Popis dalších dvou cest přijde brzy na řadu, protože od nich letos v létě uplyne také celé půlstoletí. Vedly i v mém případě dvěma protichůdnými směry – nejdříve na západ a poté na východ. Ukrajinu jsem hledal v červenci 1968 v Mnichově a na ukrajinském skautském táboře v Alpách, o měsíc později v Kyjevě a Lvově. V Kyjevě mne a tátu dostihla zpráva o sovětské intervenci do Československa. V roce 1969 jsme byli pro změnu v Davosu, kde se otec setkal s předním organizátorem ukrajinské exilové encyklopedie prof. Volodymyrem Kubijovyčem. Takže opět kus Ukrajiny v západní Evropě – tentokrát nás zastihla zpráva o tvrdém potlačení protihusákovských demonstrací v Praze…

Všechny ty výpravy přinesly, každá úplně po svém, poměrně slabý ukrajinistický základ, do té doby převážně načtený a vyslechnutý. Pak se situace zkomplikovala. V cestování na východ nastala dlouhá přestávka. Ukrajinou jsem sice projížděl cestou na vysokoškolskou brigádu do Ruska a zpět, ale to se nepočítá. Západní svět byl od podzimu roku 1969 totálně uzavřený – v roce 1969 jsme se ještě naivně domnívali, že se za tři roky pojedeme podívat z Prahy na mnichovskou olympiádu.

Zemí východní Evropy, která nás začínala velmi zajímat a lákat, se stalo Polsko – jistě dostupnější než tehdejší SSSR. Poznání Ukrajiny mi zároveň na čas nahradila rostoucí, zajímavá a inspirující korespondence s mnoha tamními osobami z kulturní a odborné sféry. Z Prahy do Kyjeva a Lvova i v protisměru putovaly tehdy opravdu stovky knížek. To už jsem musel strategii kontaktu s Ukrajinou promýšlet sám, protože tátův život skončil.

Další návštěva Ukrajiny přišla na řadu až po ukončení studií. Jako novomanželé jsme jeli se ženou těsně po svatbě podívat se do Kyjeva – vypravili jsme se „s Čedokem za hranice všedních dnů“. Byla to skvělá příležitost k poznání toho, že na takovéto výpravě k „přátelům nejvěrnějším“ nemají účastníci nejmenší šanci poznat a pochopit navštívenou zemi. O to ale přece organizátorům tehdejšího kolektivního navštěvování SSSR šlo – ukazovat fikci a mlčet o podstatném. Naštěstí jsme z oficiálního programu několikrát utekli.

Později jsme jeli na základě nezbytného pozvání dvakrát za vzdálenými příbuznými do Lvova. Metropoli západní Ukrajiny jsme díky tomu poznali poměrně dobře a dvakrát se vypravili z města na pololegální automobilový výlet – cílem byl hrad v Olesku a pamětní areál v Berestečku na okraji Volyně. V roce 1988 jsem byl na krátké výpravě ve vzdálených Sumách a v Bilopillju, rodišti slavného básníka Olese, kterého zavedl život až do Prahy. A tím jsem se zprávou o svém cestování do roku 1989, kdy mi padla na krk pětatřicítka, hotov. Stačil jsem vlastně do té doby poznat Ukrajinu jen v malém rozsahu.

Další léta přinesla dílčí nápravu, ale dodnes mám pocit, že jsem ani za nové situace nedokázal příslušný stav dostatečně napravit a že se mi to v žádoucím rozsahu už ani nemůže povést. Pořád je více toho načteného než vlastníma očima spatřeného. Naštěstí ale vím spolu s Viktorem Dykem, že „není ztracených kroků, není ztracených cest“. Navíc vše, co jsem nemohl vidět, je dnes možno poznávat na dálku díky internetu, ze kterého jsem začal v poslední době nabízet, jak doufám, zajímavé obrázky.
Naše nová rubrika nabídne určitě ještě výraznější pomoc – budu teď moci cestovat po Ukrajině díky článkům našich dalších a dalších spoluautorů.

(boz)