Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (12). Co zbylo po Akademii?

Historie Ukrajinské hospodářské akademie se uzavřela po třinácti a půl letech existence: stalo se to v poslední den roku 1935. Škola byla na tento vývoj připravena a byla s ním smířena – československý stát už ji nemohl ani nechtěl nadále financovat. Navíc se v té době původní smysl Akademie, založené pro demobilizované ukrajinské vojáky, už vyčerpal.

Studentů Akademie v první polovině třicátých let rychle ubývalo, protože přijímat nové už nebylo povoleno. K závěrečným zkouškám postupovali i ti nejpomalejší adepti inženýrského titulu. Jestliže v roce 1932 bylo promováno na inženýry přes šedesát absolventů ukrajinské polytechniky, o rok později jich bylo už jen jedenáct a v roce 1934 skončili studia pouze tři „poslední mohykáni.“ Celkem absolvovalo školu od r. 1927 přes 550 studentů.

Spolu se snižováním počtu ukrajinských studentů přítomných v Poděbradech se zvolna vytrácelo povědomí o škole mezi českými obyvateli města. Nejvíce osud školy zajímal nemalý počet bytných i různých obchodníků, kterým studenti v předchozích letech zvyšovali příjmy. Po r. 1936 sice pokračovala v činnosti škola „náhradní“, zajišťující ukrajinským zájemcům možnost dálkového studia, byla však podstatně méně viditelná a pro městské obyvatele méně přínosná. Někdejší ukrajinský kulturní a společenský život v Poděbradech se náhle stal minulostí.

Před uzavřením našeho cyklu nezbývá než položit otázku, jaký zisk přinesla existence školy Ukrajincům a jejich zemi, ale také hostitelskému československému státu, který tak vytrvale školu financoval. Zásluhy Akademie byly nesporné, ale odpověď na vznesené otázky nemůže být úplně jednoznačná.

Podstatná část absolventů Akademie v Československu nezůstala. Rozjeli se do západní Evropy, severní Ameriky, východní Asie i jiných zemí a jen zlomek se uchytil v různých částech československého území včetně tehdejší Podkarpatské Rusi. Jejich další život nebyl snadný, protože se v letech světové hospodářské krize stali nevítanou konkurencí pro absolventy českých vysokých škol technického směru. Tituly absolventů poděbradské Akademie byly občas zpochybňovány a její absolventi museli vykonávat v praxi podřadnější práce, než by jim za normálních okolností náleželo.

Udržovat si za této situace dřívější národní vědomí a pokoušet se šířit je v českém prostředí bylo nesnadným úkolem. Nebylo dost dobře možné udržovat dělný kontakt s jinými absolventy – dřívější poděbradská pospolitost nemohla automaticky pokračovat. Sen o brzkém uskutečnění ukrajinské státnosti, jejíž realizace by absolventům poděbradské školy umožnila bezprostřední podíl na rozvoji vlastní země, se v nejbližších desetiletích nepodařilo realizovat.

Někteří z učitelů a studentů Akademie vydali později, převážně v USA, kde prožili druhou část života, zajímavé knižní vzpomínky. Bude nutno se k nim v budoucnu vrátit – jsou cenné svým pohledem na české i československé reálie. Jen zlomek poděbradských absolventů se v podmínkách vysokého stáří dočkal v dožívajícím Československu vzniku nezávislé Ukrajiny v roce 1991. Sám jsem ještě měl možnost několik těchto úctyhodných lidí poznat a promluvit s nimi.

Přestože absolventi Akademie nemohli pracovat pro Ukrajinu tak, jak si v době studií představovali, je jisté, že historický význam této vysoké školy, která ve své době výrazně symbolizovala ukrajinský vzdor a naději, je naprosto nepopiratelný. Položme si ale nakonec ještě otázku, proč postupný zánik školy nevyvolal v kontextu tehdejšího československého života ani v samotných Poděbradech téměř žádnou pozornost. Dosvědčuje to mlčení týdeníku Poděbradské noviny, který kdysi poskytoval zprávám o místních Ukrajincích značný prostor.

Od doby vzniku a rozkvětu školy se mnohé změnilo. Koncem r. 1935 už prezidentem nebyl T. G. Masaryk, ale Edvard Beneš, který byl ve vztahu k ukrajinské tematice podstatně lhostejnější. Obavy z hitlerovského Německa nutily jeho i jiné československé politiky ke vstřícné politice orientující se mimo jiné na stalinistický Sovětský svaz.

Druhý československý prezident vykonal v r. 1934 cestu do Sovětského svazu a zastavil se při té příležitosti i v Kyjevě. Hlavním výsledkem cesty se stalo podepsání spojenecké smlouvy, která měla zajistit větší bezpečnost Československa v tehdejší rozbouřené Evropě. Československá sázka na Stalina a jeho říši poděbradské Ukrajince určitě nepotěšila – viděli ve stalinismu zcela oprávněně největší hrozbu pro svou zemi a národ.

Není snadné zjistit ani to, co si mysleli Poděbraďané v polovině třicátých let o škole, která zhruba deset let poznamenávala charakter jejich města. Ovlivnila přítomnost a činnost Akademie znalosti obyvatel menšího středočeského města o Ukrajině? Umožnilo více než desetileté soužití aspoň trochu kvalifikovaný pohled na ukrajinskou otázku? Při snaze zodpovědět tyto otázky bych byl spíše skeptický.

Pozdravné projevy na oslavách 10. výročí Akademie jsou z tohoto hlediska poněkud ošidné. Za fasádou oslavných vět není patrné, jak hluboko a natrvalo proniklo do mysli významnějších obyvatel města povědomí o Ukrajině a svéráznosti této země i jejích obyvatel a také o oprávněnosti jejich zápasu o nezávislost. Ostatně, jak se asi mluvilo v poděbradských salonech a saloncích o Ukrajincích bez jejich přítomnosti?

Můžeme se pokusit aspoň o sledování názorového vývoje významného poděbradského rodáka, právníka dr. Milana Zadiny (1878–1945). Tento místní veřejný činitel sledoval ukrajinskou otázku s opravdovým zájmem a do prvního čísla časopisu Ukrajinske žytťa (vyšlo 19. 10. 1924) napsal krátkou úvahu nazvanou „K poměru česko-ukrajinskému“. Ukrajincům připadala zajímavá, přeložili si ji tedy do svého jazyka a vydali o rok později ve sborníku o národní otázce ve východní Evropě.

Máme určitou možnost sledovat vývoj Zadinova názoru na ukrajinskou otázku díky jeho zajímavému cestopisu po části Sovětského svazu. Autor jej vydal po návratu z třítýdenní cesty konané v létě r. 1934 v listu Zájmy Poděbradska a nebyl na slovo skoupý: vyšlo celkem 25 pokračování. Zadina věnoval na různých místech svého vyprávění pozornost i „žírné Ukrajině“, kterou vnímal jako „hospodářsky ze sovětských republik nejbohatší“.

V jeho výkladech nechybí romantizující vzpomínka na mladistvé okouzlení fenoménem kozáctví a Gogolova Tarasa Bulby, ale najdeme zde i náznak pochopení aktuální národnostně-jazykové otázky na Ukrajině. Zadinovy výklady jsou prodchnuty zjevnou sympatií. V Kyjevě autor vnímal, že „už to tu zkrátka nějak voní západní Evropou“ a vyslovuje přesvědčení, že si „Ukrajinci vybudují Kyjev na město přímo krásné. Přirozené základy k tomu jsou v poloze nad řekou a v bohatství sadovém, nehledě ke skvělým památkám historickým.“ Zbývá dohánět západní historická města pořádkem a čistotou.“

Autor se však vyhnul úvaze o budoucnosti ukrajinského národního hnutí a o možném osudu státních aspirací Ukrajinců, o kterých toho musel od profesorů Akademie leccos slyšet. Zadina se ostatně nezmiňuje ani o samotné Akademii. Vzpomněl si na ni jen při popisu toho, jak chtěl v Kyjevě navštívit ukrajinské divadelní představení, ale zamezilo tomu „nedokonalé pořadatelství naší cesty“, tedy zjevně sovětští průvodci. Zadina nicméně neopomněl připomenout, že „už je tomu aspoň pět let, co jsme přestali slýchat ukrajinštinu z divadelních prken poděbradských“.

Upozorňuji zde na tento vzácný text vzešlý z poděbradského prostředí, který by ostatně zasluhoval více pozornosti. Zadina sám se však nedočkal rozřešení otázky, jak a kam se Ukrajina bude ubírat v dalších desetiletích – zemřel 11. dubna 1945 jako německý politický vězeň v Buchenwaldu. Zhruba v tutéž dobu se většina profesorů Ukrajinského technicko-hospodářského institutu chystala Poděbrady po skoro čtvrt století trvajícím pobytu opustit: blížila se stalinská Rudá armáda…

(boz)