Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (11). Desetileté jubileum Akademie

Před necelými jednadevadesáti lety, dne 16. května 1932, bylo v centru Poděbrad živo. V novorenesanční budově Občanské záložny, postavené nedaleko pomníku krále Jiřího, se sešla početná skupina účastníků slavnostního setkání k desátému výročí Ukrajinské hospodářské akademie. Tato vysoká škola byla zřízena rozhodnutím československých úřadů na pomoc příslušníkům ukrajinské emigrace.

Do prostor záložny přišli poděbradští Češi i Ukrajinci, dostavila se však také řada hostů z Prahy i odjinud. Nechyběli mezi nimi představitelé československého ministerstva zemědělství a Československé akademie zemědělské. Město, ve kterém našla škola útočiště, reprezentovala řada místních osobností: starosta dr. Cáňkař, ředitel poděbradských lázní Kučera, ale také redaktor Poděbradských novin, které věnovaly působení školy hodně pozornosti.

Z ukrajinských hostů se pozornosti těšil významný chemik Ivan Horbačevskyj, jeden z významných profesorů nejen ukrajinské, ale i české univerzity v Praze. Slavnosti se zúčastnili také někteří z nedávných absolventů poděbradské Akademie, kteří zůstali v Československu a našli si zde práci. Příležitost k pronesení pozdravného projevu dostal i jeden z běloruských studentů, kteří zde získali inženýrský titul.

Všechny tyto a mnohé další údaje nabízí útlá brožura z téhož roku. Knížka se jmenuje „Svjato poděbradskoji Akademiji“ (Svátek poděbradské Akademie) a byla vydána Společností příznivců Ukrajinské hospodářské akademie, kromě textu v ní najdeme i řadu cenných fotografií. Knížka přináší řadu zajímavých údajů ilustrujících tehdejší stav česko-ukrajinských vztahů a na některé z nich stojí za to upozornit.

Oslava desátého výročí Akademie byla vlastně její první a zároveň poslední výroční slavností. Odehrála se v době pro školu značně složité. Celé vedení Akademie od rektora, profesora Boryse Ivanyckého až po skupinu lektorů různých předmětů si bylo vědomo toho, že historie jejich školy se chýlí ke konci. V podmínkách narůstající světové hospodářské krize nebyl československý stát ochoten pokračovat ve velkorysé podpoře tohoto ukrajinského vysokoškolského projektu. Signály toho, že původní vstřícnost končí, přišly ze strany československé vlády už v akademickém roce 1928–1929.

Právě tehdy podstatná část Ukrajinců, kteří zahájili studium v prvních dvou letech existence Akademie (1922 a 1923), absolvovala. Zároveň byla po šesti letech existence školy zastavena možnost přijímání nových studentů a těm, kteří už se v Akademii učili, byla snížena finanční podpora. Za této situace už záleželo jen na tom, kdy i ti nejvytrvalejší „věční studenti“ ukončí studium, nebo zda ho zanechají. Je samozřejmé, že bez studentů neměla další existence Akademie smysl a bylo jen otázkou času, kdy škola svou činnost oficiálně ukončí.

Slavnost konaná v květnu 1932 se nicméně nesla v optimistickém duchu, charakterizovaném nejen provedením akademické hymny „Gaudeamus igitur“. Důležité bylo několikrát opakované konstatování různých řečníků, že škola svůj úkol splnila a tato skutečnost se v budoucnu pozitivně zúročí. V projevu rektora Ivanyckého zaznívala zároveň oprávněná hrdost na to, čeho se podařilo Ukrajincům s československou pomocí dosáhnout.

Nejvyšší představitel školy vzpomínal na těžké začátky: prvních sedm členů profesorské rady mělo k dispozici jen dva kancelářské pracovníky, několik místností v poděbradském Hotelu krále Jiřího, psací stroj a zásobu tužek i papíru. Z těchto začátků se podařilo vybudovat školu čítající 59 kateder, s knihovnou o 30 000 svazcích, s vlastní a bohatou vydavatelskou činností. Tu charakterizovaly např. sborníky nazvané Zapysky Ukrajinskoji hospodarskoji akademiji a řada monografií, učebnic a skript. Počet absolventů překročil na jaře r. 1932 už pět stovek.

Rektor ve svém projevu uvedl i to, že škola je sice už ve stádiu likvidace, ale bude pracovat až do posledního možného okamžiku. V tu dobu bylo už ostatně jisté, že Akademii v Poděbradech nahradí ukrajinská vysoká škola polytechnického směru, budovaná na odlišných principech. Měla působit už bez československé finanční pomoci, jen z příspěvků od příslušníků ukrajinské emigrace, především její severoamerické složky.

Do života se v tu dobu už chystal Ukrajinský technicko-hospodářský institut dálkové výuky. Jeho první základy byly položeny v r. 1931 právě profesory už dosluhující Akademie. Jinou možností bylo přesídlení školy do oblasti Podkarpatské Rusi, které se dožadoval užhorodský týdeník Svoboda – obrazně řečeno mělo jít o přesídlení z hradu Jiřího z Poděbrad na hrad pololegendárního knížete Fedora Koryjatoviče.

Také další, čeští i ukrajinští, řečníci oceňovali při oslavě jubilea rozsah činnosti školy. Poukazovalo se na význam, který její existence znamenala pro všechny absolventy i pro ukrajinské vysoké školství jako takové a vyslovována byla naděje, že škola bude moci za nějaký čas pokračovat v činnosti na ukrajinském území.

Zajímavé byly dva srdečně vyznívající projevy českých účastníků shromáždění. Významný zemědělský vědec, prof. Julius Stoklasa, tehdy už sedmdesátník, mluvil se znalostí věci – sám patřil po kratší dobu k učitelům Akademie. Konstatoval, že svátek Akademie je i svátkem českým a upozornil v projevu na potřebu spolupráce všech slovanských zemědělských pracovníků.

Stoklasa pak pokračoval překvapivě formulovanou vizí: o budoucí mohutné falanze všech slovanských národů v boji za přestavbu světa, za bytí či nebytí Evropy. „Na tomto základě vznikne v budoucnu nový svět a nový život spojeného lidstva.“ Zaujmou a překvapí hlavně tato Stoklasova slova: „Nevíme, zda nenastane doba, kdy samostatná Ukrajina přijde na pomoc ohroženému československému státu.“

Neméně pozitivní a srdečně laděný byl projev ředitele české hospodářské školy v Poděbradech, R. Kratochvíla. Ten byl na Akademii po osm let lektorem českého jazyka a literatury a díky tomu se s touto školou výrazně sžil. Popsal, jak vnímal pedagogickou a odbornou činnost Akademie, její všední dny i svátky a ocenil upřímně příznivý vztah učitelů a studentů k Československu. Popřál jim uskutečnění snu o šťastné svobodné Ukrajině a zakončil projev dnes tak často vyslovovanými slovy – „sláva Ukrajině“.

Po projevech už nezbyl čas na přečtení více než dvou stovek dopisů a telegramů, které přišly z různých míst Československa a okolního světa. Nechyběl pozdrav československého premiéra Udržala a ministrů zemědělství i školství a národní osvěty. Svým kolegům blahopřáli k dosaženým úspěchům představitelé českých vysokých škol, např. rektor pražské univerzity, slavný historik Josef Pekař, ozval se však také představitel německé polytechniky z Brna.

Svátek Akademie pozdravili rovněž její ukrajinští příznivci, např. básník Oleksandr Oles a budoucí premiér a prezident Karpatské Ukrajiny Vološyn. Z Paříže se ozvaly a činnost školy ocenily vdova a dcera zavražděného ukrajinského předáka Symona Petljury. Práci Akademie ocenili také představitelé ukrajinských emigrantských organizací z jiných evropských zemí od Belgie po Rumunsko, jeden pozdrav však přišel i z východoasijského Charbinu.

Před ukončením shromáždění udělil rektor Akademie její čestné doktoráty dvou výrazným ukrajinským osobnostem a účastníci oslav schválili text pozdravného telegramu T. G. Masarykovi. Tím oficiální část setkání skončila. O čem se mluvilo při následujícím společném obědě, uspořádaném už jen pro šedesát osob, samozřejmě nevíme.

Slavnost desetiletého jubilea Ukrajinské hospodářské akademie důstojně zhodnotila její desetiletou činnost. To, co následovalo, bylo už jen volné uhasínání života školy, ukončené definitivně o tři a půl roku později, v závěru r. 1935. Tehdy už však rozvíjel činnost výše zmíněný, určitou náhradu poskytující institut. Ten se dožil tak jako Akademie na české půdě třináctiletého věku.

Jeho učitelé se také pokusili v r. 1942 připravit důstojný sborník k 20. výročí své původní školy. Rukopisy určené pro toto dílo, mj. četné vzpomínky, se dochovaly ve fondu školy, uchovávaném v Lysé nad Labem, kniha samotná však vyjít nemohla. Německá okupační cenzura neměla o vydání podobného díla zájem.

Na oslavu čtvrtstoletí poděbradské Akademie mohlo dojít až o pět let později, po skončení války. Část učitelů i absolventů školy se sešla v roce 1947 nikoli v městě na Labi, ale u Dunaje. Někdejší místo Poděbrad zaujal Regensburg (Řezno), kde institut obnovil v nových podmínkách a se souhlasem americké okupační správy činnost.

O splnění téhož úkolu jako po roce 1922 se zčásti pokusili titíž učitelé, kteří odešli z Čech do Bavorska do tzv. druhé emigrace. Doplnili je další odborníci ze sověty znovu obsazené Ukrajiny, zvláště z východní Haliče. Útěk dále na západ byl logickým krokem. Nikdo z učitelů poděbradské a nyní už řezenské školy jistě nestál o zkušenosti, které získali při pobytu v sovětských pracovních táborech ti učitelé Akademie, kteří v Poděbradech na jaře r. 1945 zůstali a byli uneseni do stalinské říše.

Je samozřejmě otázkou, jak se na Akademii vzpomínalo v letech 1947 i později v místě jejího zrodu a působení. V Poděbradech dožívali někteří její učitelé a žáci, a někdejší česko-ukrajinský vztah připomínaly v tomto lázeňském městě i hroby na nedalekém hřbitově. Otevřeně se o Akademii ale nemluvilo až do počátku období po listopadu roku 1989…

(boz)