Z hlubin dávnověku (XXI): Gótové na cestě ze Skandinávie do Pomořan

V minulých dílech jsme viděli, jak sarmatské populace z pontických stepí ovlivnily životní způsob středoevropských Kvádů a Vandalů. Nyní přichází na řadu další východogermánské etnikum, které na rozdíl od předešlých se usadilo přímo na území dnešní Ukrajiny a strávilo tam, v bezprostředním kontaktu s místními indoíránskými a snad i praslovanskými populacemi, dobrých dvě stě let. Proto mu věnujeme hned několik kapitol.

O Markomanech a Vandalech máme zprávy jen od římských historiků. Dovídáme se z nich víceméně o válečných střetech s Římskou říší, o vojenské organizaci, výzbroji a taktice barbarů. O Gótech se však kromě toho dovídáme i od jejich vlastního “mluvčího“. Jako první Germáni začali totiž používat runové písmo nejen k tvorbě amuletů a věštění, ale založili i vlastní literaturu. Významnou zásluhu na tom má biskup Wulfila, který ve 4. stol. přeložil bibli do gótštiny. V 6. stol. jiný literát gótského původu, Jordanes, sepsal latinsky „historii“ Gótů, jak ji dochovala ústní tradice. „Historii“ píši v uvozovkách, protože je asi tak exaktní jako Hájkova kronika, nicméně archeologické nálezy na trase údajného gótského stěhování ukazují, že aspoň v základech může odpovídat skutečnosti. Germánské mužské hroby na této trase vedoucí od ústí Visly k Černému moři se totiž od všech ostatních liší tím, že v nich nejsou zbraně – konkrétně chybí železné meče a kopí. Důvody si rozebereme později, ale faktem je, že tento rys je charakteristický pro kulturu wielbarskou, jejíž výskyt a chronologie jeví nápadnou shodu s Jordanovým vyprávěním. Můžeme proto tuto kulturu s velkou pravděpodobností spojovat s Góty, ať už se pod tímto označením skrývá jakýkoli etnický mix (vzpomeňme na tažení Alanů ze Střední Asie, kteří cestou přibírali další etnika a „dávali jim své jméno“).

Populace, která stála na začátku této cesty, se totiž docela určitě neoznačovala jako „národ Gótů“. Rodové společnosti je pojem „národ“ zcela cizí. Člověk té doby cítí loajalitu především ke své rodině, resp. širší rodině se všemi strýci, bratranci, švagry. Dále pociťuje příslušnost ke svému klanu, společenství rodin odvozujících svůj původ (skutečný či fiktivní) od společného předka. Členem klanu se člověk může stát trojím způsobem: buď se v něm narodí, nebo se do něj přižení či přivdá, konečně pak může být vynikající cizinec klanem adoptován. Jak populace roste, klany se rozestěhovávají, štěpí, nicméně stále se považují za vzdáleně spřízněné díky společnému předkovi, nyní už často zcela mýtickému. Tak vzniká kmen. Je tedy vidět, že klan i kmen je kategorie čistě společenská, o nějaké geneticky prokazatelné etnické čistotě můžeme těžko mluvit. Čím je příbuzenství vzdálenější, tím je pocit sounáležitosti slabší. Jak praví arabské pořekadlo: „Já a moji bratři proti mým bratrancům, já a moji bratranci proti ostatnímu světu.“ Dalším pravidlem kmenové společnosti totiž je, že každý cizí kmen je a priori považován za nepřítele, dokud s ním není uzavřena mírová smlouva. Odtud nejednotnost jmen různých kmenů, kterou vidíme zejména u původních obyvatel Ameriky: sami sebe často označují slovem, které v jejich jazyce znamená prostě jen „lidé“ (např. „Inuit“, „N´De“), kdežto národopisci je zaznamenali pod hanlivou přezdívkou, kterou jim dali sousedé („Eskemiciw“ = „pojídači syrového masa“, „Ápaču“ = „nepřátelé“). Kmeny mohou vytvářet, a často vytvářejí, konfederace obranné, útočné nebo náboženské, spojené kultem jednoho vyššího božstva. U Germánů známe dva takové náboženské svazy – svaz Svébů a svaz Lugiů. 

Se vznikem profesionálních bojovnických družin se paralelně objevuje ještě jiný typ sounáležitosti: místo příbuzenských svazků spojuje bojovníky slavnostní přísaha věrnosti, skládaná před některým válečným bohem. Do popředí vstupuje úloha vojenského vůdce, jehož povinností je zajistit svým mužům úspěch v boji a hojnou kořist. Proto je výhodné, je-li s oním válečným bohem v dobrých vztazích, nejlépe, je-li jeho údajným vzdáleným potomkem. Jakmile ve své funkci selže, ztrácí své postavení.

Kdo to tedy vyrazil „z ostrova Scandza“, jak praví Jordanes? Ať už onou „Scandzou“ je myšlena jižní Skandinávie nebo ostrov Gotland, rozhodně ji neopustilo naráz veškeré obyvatelstvo. Podle Jordana vypluly ze Scandzy tři lodi – celé tři lodi! - pod vedením krále Beriga. A to ještě vlastní Gótové jeli jen v prvních dvou, ve třetí byli blízce spříznění Gepidové. Kolik to mohlo být lidí? Severské lodi z přelomu letopočtu nebyly tak veliké jako pozdější dlouhé lodi Vikingů; loď z Nydamu (patrně 2. stol. n. l.) měla 15 párů vesel, to jest posádku 30 veslařů, kormidelníka, kapitána a možná ještě několika dalších lidí; o moc víc se do veslice nevešlo. To znamená, že celá „invazní armáda“ čítala jen něco přes stovku mužů. Zřejmě to tedy nebyli osadníci, cestující s celou rodinou, nýbrž bojovníci, mladší synové z lepších rodin a různí dobrodruzi, odhodlaní podrobit si místní sedláky a nechat se jimi živit a obsluhovat. Jordanes líčí, jak po přistání v „Gothiscandze“ (severní pobřeží Polska u ústí Visly) se obořili na místní Ulmerugy a Rugie, pak si podrobili sousední Vandaly. Po této první vlně možná následovaly další, protože Jordanes se o několik kapitol dále zmiňuje o tom, že Vandalové byli od Gótů poraženi několikrát, Markomani si své postavení udrželi díky placení tributu a „z kvádských králů se stali otroci“. Ke Gótům si pro pomoc přišel markomanský vyhnanec Katvalda, který pak svrhl Marobuda, a spekuluje se o tom, že Gótové se podíleli i na rozbití kvádského Vanniova království na Slovensku (Regnum Vannianum).

Z Jordanovy pověsti lze tedy extrahovat tato fakta: někdy kolem přelomu letopočtu se do oblasti dolní Visly nastěhovala společnost vedená válečnickou elitou, která své pohlaváry, heroje, ctila jako polobohy – Jordanes jim říká Ansis, ásové. A je pravda, že přinejmenším o jednom rodu, ze kterého v pozdějších staletích vzešla královská dynastie Amalovců, tvrdí, že pocházel od kmenového boha Gauta (Gapta).

U tohoto boha Gauta se zastavme, neboť jeden z výkladů etnonyma Goti, Gotones, Gutones, Gautaz, Gaetas je odvozuje právě od něj. Tedy nikoli „národ Gótů“, nýbrž něco jako „ctitelé Gautovi“, popřípadě „synové Gautovi“. Gaut je jedno ze jmen, pod nimiž se skrývá populární bůh Ódin (nordisté napočítali ve staroseverské literatuře celkem 80 Ódinových jmen). „Historický“ Ódin má ale málo společného s moudrým Všeotcem v podání sira Anthonyho Hopkinse. Jeho primát mezi ostatními bohy je daný tím, že je z nich nejstarší, je to stařešina jejich rodu. Jinak ale nebyl ani vždy a všude ctěn jako bůh nejvýznamnější: historická svědectví a zejména místní jména svědčí o tom, že leckde měl přednost hromovládce Thor, v nejstarších dobách byl nejvyšším bohem patrně Týr/Tiu (z praindoevropského Diews = zářící nebesa). Švédští a norští králové zase odvozovali svůj původ od boha plodnosti Freye/Yngviho, kterému postavili chrám v Uppsale.

Ve skutečnosti hlavní funkcí Ódinovou bylo zabránit porážce bohů při ragnaroku. Jen proto se učil kouzlům a věštění, bloudil po světě a shromažďoval vědění, ale především sbíral padlé bojovníky do svého záhrobního vojska. Proto je jeho oblíbencem lítý válečník, který mu pošle co nejvíc mrtvol, proto je zván Rozsévač nesvárů a také Yggr, „Děsivý“. V mnoha vyprávěních Ódin dopřeje svému oblíbenému výkonnému zabijákovi četná vítězství, ale nakonec ho sám zabije. Není o nic méně zlomyslný než Loki  – však také ti dva uzavřeli pokrevní bratrství (Loki tedy nebyl Ódinovým synem, a to ani adoptivním). Takový divoký bůh plně vyhovoval družinám neméně divokých válečníků, jejichž životním heslem bylo „smrt a sláva“. Jelikož u starých Germánů neexistovala sociální vrstva kněží, kontakt s bohy zprostředkoval sám náčelník či král. Uctíval-li Ódina/Gauta, platila pro zbytek kolektivu obdoba zásady „koho země, toho víra“ (vedle toho ovšem mohl každý soukromě uctívat své vlastní oblíbené bohy a bůžky, s tím polyteistická náboženství nemají problém).

Tolik báchorky a mýty. Co na to archeologie? V období od 2. stol. př. n. l. do 1. stol. n. l. se v dolním Povislí objevuje kultura oksywská, která v sobě spojuje prvky kultury przeworské (původní obyvatelstvo, silně kelticizované) a jastorfské (spojované s Pragermány a šířící se z oblasti dnešních spolkových zemí Dolní Sasko a Šlesvicko-Holštýnsko)). V 1. stol. n. l. je kultura oksywská poměrně náhle nahrazena již výše zmíněnou kulturou wielbarskou („gótskou“), v níž se vedle žárových pohřbů objevují i pohřby kostrové, ojediněle i mohyly a kamenné kruhy se stélou uprostřed – snad sněmovní místa. V mužských hrobech, jak již bylo uvedeno, chybějí zbraně, v ženských hrobech se nachází množství šperků z bronzu (nikoli ze železa jako u Vandalů), zlata, stříbra, jantaru a skla. U kostrových pohřbů žen jsou typické spony – fibuly, jimiž se spínal šat na ramenou. Je tu ale problém: tyto „gótské“ prvky se objevují až na polské straně Baltu. Pokud se nacházejí i v jižní Skandinávii, jsou mladšího data nežli ty polské (snad s výjimkou mohyl a kamenných kruhů), ačkoli by tomu mělo být naopak. Nemáme tedy žádnou archeologickou oporu pro tvrzení, že Gótové pocházejí ze Skandinávie či ostrova Gotlandu. Na druhou stranu, ti dobrodruzi, co pluli s Berigem, určitě nebyli žádní „kulturtrégři“ (Kulturträger), jejich cíle byly mnohem přízemnější. Nová kultura vznikala až v rámci adaptace osadníků na nové prostředí a soužití s domácím obyvatelstvem. Pro srovnání s novodobou historií – vzpomeňme jen, jak se lišil vzhled a život osadníka z amerického Divokého západu od obyvatele, řekněme, Nové Anglie.  A naopak, specifická kultura prérijních Indiánů vznikla teprve poté, co Evropané přivedli do Ameriky koně.

V Gothiscandze-Pomořanech setrvali dle Jordana Gótové po pět generací, přesněji řečeno po dobu vlád pěti králů, načež je okolnosti přiměly dát se opět do pohybu. Ale o tom již v další kapitole.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. Nordista Jackson Crawford rozebírá povahu Ódina. 6:57 min, anglicky, anglické titulky (občas zkomolené).
2. Proč Ódin není Santa Claus. 8:27 min, anglicky, anglické titulky.
3. Gótská píseň – Modlitba ke Gautovi. 4:57 min., v gótštině, melodie vychází z originálních vizigótských manuskriptů, dochovaných ve Španělsku. Překlad písně do angličtiny je na obr. 4.