Z hlubin dávnověku (XX): Vandalové a Alani v evropských dějinách

V minulých dílech jsme probírali západní skupinu germánských kmenů souhrnně nazývanou Polabští Germáni, kam patří i naši Markomani a Kvádové. Dnes postoupíme dále k východu, k etnikům, která expandovala na území původně patřící kmenovému svazu Lugiů. Vynecháme Burgundy, kteří nakonec skončili v dnešní Francii, a soustředíme se na dva kmeny Vandalů – Silingy a Hasdingy - a hlavně na jejich spojence – sarmatské Alany.

Silingové se ze středního Polska tlačili do Slezska, jemuž dali i název, a patrně byli součástí těch „národů ze severu“, před kterými se Markomané snažili ustoupit za římský limes, a tak odstartovali markomanské války. Hasdingové pronikli nejprve do Transylvánie a středního Podunají. Tam, jak píší Římané, se spojili s Alany, načež postupovali směrem na západ, v roce 406 n. l. překročili spolu s dalšími Germány zamrzlý Rýn a probojovali se skrz dnešní Francii a Španělsko až do severní Afriky. Ovládli Kartágo a založili Vandalské království na území původní římské provincie Africa. Vyhnal je až Justiniánův vojevůdce Belisarius. Od té doby má řada obyvatel Alžírska a Tuniska modré oči.

Obr 1
Obr. 1. a) Germánské kmeny v polovině 1. stol. n. l. b) Vandalové v pravlasti: mužský a ženský oděv, muzeum v Krakově. c) Vandalští bojovníci.

Moderní historikové, líčící toto období dějin především ze západoevropského pohledu, mluví vždy o germánských kmenech jako vedoucím elementu tohoto tažení: „Vandalové spolu s dalšími Germány a sarmatskými Alany…atd.“ Původní římské prameny ale řadí barbarská etnika poněkud jinak: o překročení Rýna v roce 406 píše Orosius: „gentes Alanorum, ut dixi, Sueborum, Vandalorum“ a stejné pořadí zachovává i v dalším popisu tažení přes římskou Galii a Hispánii. Podle tzv. Friderigova fragmentu došlo krátce předtím k boji mezi Vandaly a porýnskými Franky, ve kterém padl vandalský král Godegisel a 20 000 jeho vojáků; před úplným vybitím je zachránil alanský král Respendial. Je tedy možné, že to byl právě Respendial, který na Silvestra roku 406 vedl barbarské voje přes Rýn (vzpomeňme na Jazygy, bruslící se svými koňmi přes zamrzlý Dunaj roku 173 př. n. l.) a pak dál skrz Galii do Hispánie (roku 409 n. l.). Tam si pak Alani, Vandalové a Svébové rozdělili území a založili barbarská království. V roce 418 byl poslední alanský král, Attacus, zabit při invazi Vizigótů, až potom Alani nabídli korunu vandalskému králi Gunderichovi. Vandalští králové v severní Africe nesli titul „rex Vandalorum et Alanorum“. A po jejich porážce si Justinián I. přisvojil titul Alanicus, Vandalicus, Africanus. Opět Alani na prvním místě.

obr 2
Obr. 2. Vlevo: Migrace Vandalů (červeně) a Kvádů-Svébů (žlutě). Uprostřed: Migrace Alanů z Černomoří. Vpravo: španělská výroční známka z roku 2009, zřejmě tam zanechali nesmazatelnou vzpomínku.

Australský historik polského původu Roman Zaroff se rozhodl korigovat „západocentrický“ pohled na vztahy Vandalů a Alanů. Píše, že když se Germáni v Uherské nížině setkali se sarmatskými kmeny Jazygů a Roxolanů, začal se jejich způsob života měnit, a tento sarmatský vliv ještě zesílil, když se od východu přivalil mocný kmenový svaz Alanů. Stejně byli ovlivněni i Kvádové a Gótové, ale u Vandalů se „sarmatizace“ projevila nejsilněji – v hospodářství, ve vojenství i v oblékání. Vandalové, v pravlasti zemědělci, v podmínkách uherské stepi přešli na pastevectví a chov koní. Původně, jako všichni Germáni na severu, bojovali převážně jako pěšáci s mečem a štítem, koně byli vzácní a vyhrazení jenom elitě. Pod alanským vlivem se vyškolili v jezdeckém boji a stejně jako Alani začali považovat pěší boj za ponižující. V době Justiniánových válek už etničtí Vandalové bojovali výhradně jako jezdci; pěší oddíly byly složené z porobených etnik. Od volně organizovaných bojovnických tlup, jejichž jedinou koordinací byl společný směr výpadu, přešli k pevnější vojenské organizaci: podle Prokopia vytvářeli jednotky vedené „tisícníky“ (millenarii). Podle soudobých historiků se Vandalové a Alani nelišili kulturou ani oděvem, pouze jazykem.

Obr 3
Obr. 3. Alanský jezdecký oděv sestával z krátké, v pase stažené kazajky, krátkého pláštíku a přiléhavých kalhot, zastrčených do holínek. a): „Skytský“ jezdec na tapisérii z Pazyryku (Altaj). b): Vandalský jezdec na mozaice z Kartága. c)Vandalové převzali i „skytské“ koňské postroje s umělými parohy, mozaika z Kartága. d) Rekonstrukce koňského postroje z hrobky v Pazyryku

Kdo tedy byli tito Alani, že zanechali mezi Germány tak hlubokou stopu? Neměli vlastní písmo, a tak se můžeme spoléhat jen na archeologické nálezy a zprávy od čínských a římských autorů. Jejich historie začíná totiž daleko na východě, až u čínských a mongolských hranic, ve zmrzlých hrobkách Tarimské pánve z 3. - 4. století př. n. l., ale pod jménem Alani (Alanliao) je zmiňují čínští zeměpisci až v 1. století př. n. l. V té době již expandovali dále na západ a usadili se ve Střední Asii. Ne všichni zůstali u kočovného pastevectví: v oázách podél Hedvábné stezky zakládali obchodní stanice, ze kterých se postupně vyvinuly městské státy, které čínské záznamy označují jako „královstvíčka“. Obyvatelstvo oáz se věnovalo obchodu a zemědělství, dále od města v suché stepi zůstávalo u polokočovného pastevectví. „Lepší lidé“ trávili zimu ve městě, na léto se stěhovali do tábora ve stepi, kde dohlíželi na svá stáda dobytka a ušlechtilých koní. Stále však zůstávali především válečníky: čínský diplomat z 2. století př. n. l. uvádí, že Alanliao mají více než 100 000 lučištníků.

Po roce 133 př. n. l. ztratila Čína trpělivost s ustavičnými nájezdy turkických Siung-nu (Hunů) a sérií razantních vojenských expedic je začala vytlačovat od svých hranic. To vyvolalo ve Střední Asii dominový efekt: další a další indoevropská etnika, zahrnovaná řeckými autory pod sběrný pojem „Skytové“, se vydávala na západ a postupně se objevovala v černomořské oblasti. Mobilnější a agresivnější část alanské společnosti táhne do oblasti mezi dolní Volhou, dolním Donem a Kavkazem, cestou si podrobuje místní etnika a, jak tvrdí Marcellinus Ammianus, „stejně jako Peršané je zahrnuje pod své vlastní jméno“ (perská říše byla první mnohonárodnostní impérium). Když celý tento konglomerát nakonec dorazí do stepí dnešní jižní Ukrajiny, představuje nejslavnější a nejmocnější element v regionu. Podle jazykovědců jméno „Alan“ vzniklo přeměnou „r“ v „l“ ve slově „Árjan“, „Vznešený“ a označovalo zřejmě původní středoasijskou aristokracii, která tvořila určující jádro alanské společnosti. Dominance Alanů v severním Černomoří trvala až do příchodu Gótů ve 3. století n. l. Pak se rozštěpili: západní část zůstala na dolním Dunaji v dnešním Rumunsku, východní část ustoupila za Don, kde se buď přidali k Hunům, nebo se stáhli na Kavkaz, kde založili středověké království Alania. To v nové době přežívá jako republika Severní Osetie-Alanie v rámci Ruské federace. Oseti, což byl ve středověku gruzínský název Alanů, tvoří 63 % populace a dělí se na dva kmeny: Digory a Irony. 

Mnoho Alanů vstupovalo jako žoldnéři do služeb tehdejších supervelmocí: Říma, Byzance i Číny. Král Goar se svým vojskem vstoupil do služeb Římanů přibližně ve stejné době, kdy Respendial převáděl Germány přes zamrzlý Rýn. V roce 447 byl jiný král Goar pověřen potlačením vzpoury v Armorice (Bretani). Král Sangiban bojoval spolu s římským generálem Aetiem proti Hunům v bitvě na Katalaunských polích. Alanští generálové Ardabur a jeho syn Aspar zastávali vysoká místa na byzantském dvoře, Asparovi byl v roce 457 dokonce nabídnut císařský trůn, což diplomaticky odmítl. Kublajchán sestavil z Alanů celé pravé křídlo své armády.

Ve válkách Římanů proti Gótům bojovali Alani na obou stranách – zřejmě podle sympatií toho či onoho kmenového náčelníka, a také podle toho, kdo líp platil. Pokud nedostali zaplaceno dost, tak se bouřili. Ammianus Marcellinus líčí, jak jeden nespokojený žoldnéř hodil po císaři botu, vyrážeje sarmatský válečný pokřik „Marha! Marha!“ Tento pokřik ve formě „Mor ho!“ použil slovenský básník Samo Chalupka ve stejnojmenné básni, líčící vzpouru kmene Limigantů, „Sarmatů-nevolníků“, které obrozenci považovali za Slovany. Ve 20. století se „Mor ho!“ stalo heslem Slovenského národního povstání.
O tom, jestli Alani, tito skvělí jezdci, už pěstovali džigitovku, jezdeckou akrobacii oblíbenou středoasijskými pastevci, Kavkazany i ukrajinskými kozáky, nejsou, pokud vím, žádné záznamy. Zachoval se nám ale obdivný popis jezdecké exhibice ostrogótského krále Totily z pera byzantského historika Prokopia: „On sám, sedě na velmi velikém koni, začal před vojsky zkušeně předvádět bojový tanec. Otáčel koněm dokola hned na jednu, hned na druhou stranu a nechával ho cválat v kruzích. A při jízdě vyhazoval své kopí do vzduchu a zase ho chytal, jak vířilo nad ním, a pak ho přehazoval z ruky do ruky. A stavěl na odiv svou obratnost v těchto cvicích, lehaje si na záda, roztahuje nohy a převraceje se z boku na bok jako někdo, kdo byl už od dětství důkladně vyškolen v tomto druhu tance.“ Kdopak ho to, Germána jednoho, asi naučil, ptám se?

Přestože Alani neměli písmo, vytvořili bohatou mytologii, která se ústní tradicí zachovala na Kavkaze až do dnešních dní. Jde především o cyklus o Nartech, potomcích mocné a laskavé Bohyně Matky jménem Šatana. Tvořili tři rodiny, které ne vždy žily v přátelských vztazích. Nartové nejsou bohové, jsou to rekové se superschopnostmi, kteří někdy i proti bohům bojují, podobně jako řečtí Titáni. Vzhledem k ústnímu podání se příběhy v čase vyvíjely, vypravěči podle geopolitické situace přidávali prvky mongolské, turecké i pravoslavné. Původní pohanští bohové ztratili svá jména a byli nahrazeni křesťanskými světci. Tak např. sluneční božstvo nahradil Uastyrdži (sv. Jiří, který má společné rysy se slunečním bohem Mithrou), boha hromovládce zase Uatsilla (sv. Eliáš, srv. ruský Ilja Gromovnik v roli Peruna). Příběhy připomínají mytologii starořeckou, staroseverskou, irskou i artušovský cyklus (motiv svatého poháru, motiv hrdinova meče vhozeného po jeho smrti do Černého moře). Mimochodem, některá z „královstvíček“ ve Východním Turkestánu přijala buddhismus a zachovala nám ve skalních chrámech fresky, jejichž postavy mají pozoruhodně „evropské“ rysy i oděv. 

Obr 4
Obr. 4. Fresky v Jeskyni tisíce Buddhů v někdejším království Kuča (dnes v Sin-Ťiangu). a) královská rodina. b) průvod šlechticů. c) princ oplakává Buddhovu smrt a podle skytského zvyku si rozřezává čelo.

Když Nartové zrovna nebojují či nekonají krevní mstu, krátí si čas lovem nebo krádežemi dobytka, po nichž následují gargantuovské hostiny. K zábavě patří taneční exhibice, při nichž tanečník musí „cifrovat“ na malém stolečku plném nádobí nebo na okraji ohromného kotle s pivem. Velká záliba Alanů v pivu je pozoruhodná, protože jiné stepní národy pily spíše medovinu a kumys (lehce alkoholický nápoj z kvašeného kobylího mléka). Osetské slovo æluton, které původně znamenalo „obzvlášť výtečné pivo“, je příbuzné se severogermánským „alud“ a anglickým „ale“. Jestli se naučili pít ječné pivo Alani od Germánů nebo Germáni od Alanů (nezapomeňme, že první pivo se vařilo na Středním východě!), to už asi nikdo nezjistí. Vrcholem celé párty byl slavnostní kolový tanec šimd, který prý Nartové tančili tak půvabně, že sami bohové na ně shlíželi se zalíbením. Šimd se v Osetii tančí dodnes.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

  1. Ukrajinská kozácká džigitovka, 4:33 min. Jsou tam i cviky popisované Prokopiem.
  2. Epická píseň „Jak Nart Sosrique přinesl oheň“, 12:02 min. Prezentace s anglickým překladem. Vznik písně se datuje do 3. stol. př. n. l.
  3. Alanské tance z Osetie, 5:17 min. Pro představu, jak vypadalo to „cifrování“.
  4. Alanský slavnostní tanec šimd. 8:28 min.

Rubriky