Z hlubin dávnověku (XXII). Gótové cestou z Pomořan na Ukrajinu

Jordanes, Getica: „Když však začal počet obyvatel vzrůstat, rozhodl Gadarichův syn Filimer, asi pátý král po Berigovi, že se Gótové i se svými rodinami odstěhují jinam. Při hledání vhodných obydlí se dostali až do země Skythů, která se v jejich jazyce nazývá Oium. Vojáci byli potěšeni bohatostí tohoto kraje.“

Málokdy se stane, aby archeologické nálezy tak dobře ladily s pověstí, pokud samozřejmě bereme ohled na básnickou licenci. Ve skutečnosti expanze wielbarské kultury od Baltu k Černému moři trvala skoro sto let. Můžeme si však představit, že Filimer se svou družinou (která mohla čítat i několik set vojáků) vyrazil po trase Černomořské stezky, která spojovala území západních Baltů (Tacitovi Aestiorum gentes) s řeckořímskými obchodními městy na pobřeží Černého moře.

Po takových cestách putovalo nejen zboží, ale i informace: Filimerovi Gótové tedy dobře věděli, že u cíle je čeká úrodná ukrajinská černozem a bohatá města k vyplenění či vymáhání tributu. Vedle toho se mohli jakožto profesionální bojovníci nechat najmout do římské armády. V té době už nejeden Germán udělal v císařském vojsku skvělou kariéru. Skutečné stěhování celých rodinných společenství i s majetkem a dobytkem však probíhalo postupně a zdaleka se netýkalo jen „synů Gautových“. Stejným směrem mířily i další germánské kmeny Gepidů, Herulů, Taifalů a Rugiů, zcela jistě i část lidu kultury przeworské, jakož i část „Aestiorum gentes“. Baltští Galindové jsou jmenováni ve 4. století v rámci Ermanarichovy kmenové konfederace. Co však způsobilo takové hromadné přesuny obyvatelstva?

V letech 250 př. n. l. až 400 n. l. panovalo v Evropě a severním Atlantiku takzvané Římské klimatické optimum, teplé a vlhké období s dobrou úrodou, což umožnilo růst populace. V průběhu 1. a 2. století n. l. se zvyšuje hustota nalezišť wielbarské kultury. Podle palynologických analýz vzrůstá v celé střední Evropě masivně zastoupení obilních pylů na úkor pylů trávních. Díky dálkovému obchodu s římskou říší rostla i životní úroveň nositelů wielbarské kultury. V Gdaňském zálivu začínala hlavní větev Jantarové stezky, která vedla přes Moravskou bránu do podunajského Carnunta, kde navazovala na římskou silniční síť. Opačným směrem se prostřednictvím našich Markomanů dostávalo do Pobaltí luxusní římské zboží: spony a šperky, jemná keramika (terra sigillata), nádobí z bronzu a skla. Markomani totiž nezanikli s Marobudovým a Katvaldovým exilem; římští historici se zmiňují o králích „z Marobudova vznešeného rodu“, markomanský král Ballomarius stál v čele jedenácti germánských kmenů v době markomanských válek a markomanská královna Fritigil si na konci 4. století dopisovala s milánským biskupem sv. Ambrožem. Ve wielbarské kultuře s růstem bohatství vzrůstá sociální diferenciace, patrná na pohřebištích: několik málo jedinců je pohřbeno s velmi bohatou hrobní výbavou a nádhernými šperky, leckdy v mohylách na čestném centrálním místě pohřebiště; naproti tomu v převládajícím počtu hrobů je výbava celkem chudá.

Obr.1. Vlevo: jednotlivé větve Jantarové stezky. Uprostřed: detail bronzového kotle z markomanské hrobky v Mušově (Morava). Vpravo: detail bronzového kotle z wielbarského hrobu v Czarnowě (Polsko). Oba kotle jsou provinciální římské výrobky
Obr.1. Vlevo: jednotlivé větve Jantarové stezky. Uprostřed: detail bronzového kotle z markomanské hrobky v Mušově (Morava). Vpravo: detail bronzového kotle z wielbarského hrobu v Czarnowě (Polsko). Oba kotle jsou provinciální římské výrobky

Areál wielbarské kultury původně oddělovala od sousední kultury przeworské na západě a kultury Baltů na východě široká neobydlená pásma „země nikoho“, podle germánského zvyku popisovaného už Tacitem. Tato pásma se nyní zaplňují wielbarskými osadami, které pak infiltrují i do oblasti kultury przeworské. Někde dochází ke smíšení obou kultur, jinde je kultura przeworská vytlačována. Nutno dodat, že Černomořská stezka nepředstavovala jediný směr wielbarské expanze. Jiná část wielbarského lidu směřovala podél pobřeží Baltského moře na západ do Meklenburska, další větev pak podél Jantarové stezky i na naše území – významná pohřebiště wielbarské kultury byla objevena ve středních Čechách (Třebusice) a na Svitavsku (Jevíčko). Wielbarský styl také inspiroval zdejší řemeslníky: v Pasohlávkách byla objevena kovolitecká dílna, nevíme ovšem, zda v ní pracovali Markomani nebo gótští přistěhovalci.

Obr.2. Vlevo: nálezy wielbarské kultury v Čechách a na Moravě. Uprostřed: zlatá esovitá záponka z Polska. Vpravo: stříbrná esovitá záponka z Čech.
Obr.2. Vlevo: nálezy wielbarské kultury v Čechách a na Moravě. Uprostřed: zlatá esovitá záponka z Polska. Vpravo: stříbrná esovitá záponka z Čech.

Hlavní směr však pokračoval dále na jihovýchod do oblasti Volyně. V okolí Hrubieszowa vzniklo rozsáhlé gótské osídlení, které podle místa prvního nálezu dostalo název kultura masłomęczská. Zdejší Gótové už zřejmě nepostupovali dále, naopak ve 4. století dochází v důsledku hunské invaze ke zpětnému přílivu gótských a sarmatských exulantů z Černomoří. I Jordanes se zmiňuje o tom, že některé skupiny Gótů se po cestě oddělily a na Ukrajinu nedošly. Na horním Buhu a horním Dněstru byla objevena téměř souvislá řada wielbarských sídlišť.

Obr. 3. Vlevo: dvě spony ve stylu wielbarského baroka z Krakovan. Uprostřed: soubor spon ze Soběsuk. Vpravo: římské a wielbarské artefakty z Cejkova (severovýchodní Slovensko).
Obr. 3. Vlevo: dvě spony ve stylu wielbarského baroka z Krakovan. Uprostřed: soubor spon ze Soběsuk. Vpravo: římské a wielbarské artefakty z Cejkova (severovýchodní Slovensko).

Pověst vypráví, že když polovina gótské „armády“ překročila most přes jakousi řeku, most se náhle zhroutil a nikdo už se nedostal tam ani zpátky. „Říká se totiž, že ono místo bylo sevřeno třasovisky a kol dokola se rozkládající propastí, takže ho příroda učinila naprosto neschůdným. Podle svědectví cestovatelů, byť jen zprostředkovaných, tam lze i dnes slyšet hlasy dobytka a objevit stopy po přítomnosti lidí.“ Vypadá to, že Filimerovi Gótové zabloudili do Prypjaťských bažin. Ale most? V takové divočině? A přece tam mohl být, máme příklad ze západní Evropy, dokonce z doby o mnoho dřívější. Jde o naleziště v údolí řeky Tollense (Dolenica) v severovýchodním Německu. V roce 2007 začal systematický průzkum, který ukázal, že se zde někdy ve 13. století př. n. l. (asi v téže době, kdy se bojovalo u Tróje) odehrála epická bitva, které se účastnilo odhadem 4000 bojovníků. O něco výše proti proudu řeky archeologové objevili, o co se bojovalo: přes bažinatou údolní nivu tam vedla široká hráz, důmyslná konstrukce z dřevěných pilířů a trámů vyplněná kamením, nahoře s dřevěnou vozovkou. V místě, kudy protékala řeka, byl patrně i skutečný most. Dendrologická analýza trámů ukázala, že stavba byla v době bitvy už přes 500 let stará a že byla krátce před bitvou opravována. Byla součástí obchodní stezky, po níž se dopravoval cín, perly z Perského zálivu a skleněné korále ze Středomoří. Také hrubieszowskou oblastí procházela zřejmě důležitá obchodní stezka směrem k Západnímu Buhu. A špatně udržovaná hráz v bažině se opravdu mohla pod karavanou krytých vozů zhroutit.

Obr.4. Vlevo: bitva o most přes Tollense. Uprostřed: situační plánek se zakreslenou hrází a mostem. Vpravo: zbytky konstrukce pod vodou.
Obr.4. Vlevo: bitva o most přes Tollense. Uprostřed: situační plánek se zakreslenou hrází a mostem. Vpravo: zbytky konstrukce pod vodou.

Na Volyni a v Podněstří se Gótové setkávali s dalšími etniky. Především s Kelty, od kterých převzali vyspělejší způsoby zemědělství a asi 50 jazykových výpůjček. Patrně i některé kulturní a společenské prvky – u obou etnik nosí příslušníci elity zlaté nákrčníky (torques) a náčelník má titul „ríks“ (zakončení osobních jmen na „rix“ u Keltů a „reiks“ u Gótů). Možná už se setkali i s prvními Proto-Slovany − přiblížili se totiž k nejzápadnějšímu okraji areálu kultury zarubynské. Tuto kulturu objevil český archeolog Vincenc Chvojka a považoval ji za praslovanskou; dnes je za první jednoznačně slovanskou kulturu považována až na ni navazující kultura kyjevská. Jordanes uvádí, že po příhodě s mostem narazili Filimerovi Gótové na záhadný lid Spalů, střetli se s ním v bitvě a dosáhli vítězství. O nějakých „Spalei“ se zmiňuje i Plinius a existuje domněnka, že by mohli být totožní se „Sporoi“, což je podle Procopia původní název Slovanů, „kteří se nyní nazývají Antové a Sklavini“. 

Jelikož kolem roku 200 n. l. probíhala hranice Římského impéria (římské Dácie) přímo v severních Karpatech, došlo v té době také k prvním přímým kontaktům mezi Góty a Římany. Máme doklady o přítomnosti gótských pomocných sborů v římské armádě. Nápis z římské Arábie uvádí jméno Guhthy, syna Erminariova, velitele kmenových oddílů. Římané totiž umísťovali barbarské pomocné sbory co nejdále od jejich domoviny, aby zmenšili riziko vzpoury.

Po bitvě se Spaly uzavírá Jordanes své vyprávění slovy: „Odtud jako vítězové spěšně postupovali do nejzazší části Skythie, jež sousedí s Pontským mořem. Takto se příběh obecně vypráví ve starých gótských písních, téměř jako dějiny. Jeho pravdivost koneckonců dokazuje i Ablabius, který výtečně popsal historii Gótů.“

V současnosti se připravuje projekt nové Černomořské cesty, železničního a říčního koridoru, propojujícího Pobaltí s Černomořím. Kontroverzní je však jeho lodní trasa, která má vést z Gdaňsku do Oděsy přes Prypjaťské bažiny (viz odkaz č. 3). Rozsáhlé úpravy, potřebné ke splavnění tohoto úseku, by zcela zdevastovaly tamější unikátní přírodní prostředí, proto plán vyvolává rozsáhlé protesty, a to nejen ekologických organizací. Existují i obavy, že stavba a lodní provoz kontaminují řeku radioaktivním bahnem z Kyjevské vodní nádrže.

Obr.5.: Vlevo: migrace Gótů a první gótské království. Vpravo: projekt „Černomořská cesta“.
Obr.5.: Vlevo: migrace Gótů a první gótské království. Vpravo: projekt „Černomořská cesta“.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

  1. J. Bednaříková o migracích. 10:04 min, česky.
  2. Novinový článek v angličtině.
  3. Černomořská cesta E40 a Prypjaťské bažiny. 3:23 min, rusky.
  4. Bitva v údolí Tollense, 16:24 min., česky

Rubriky