Ukrajinská „Bílá nemoc“ ve vršovickém Vzletu

Letos se v Praze první květnový den vydařil. Pokud někdo chtěl, mohl jít podle vlastní úvahy tam nebo onam demonstrovat, ale možností, jak využít volný čas, bylo víc. My jsme se rozhodli využít poslední část dne po ukrajinsku – napůl na Vinohradech, napůl ve Vršovicích. Plán se vydařil k plné spokojenosti a stojí za to věnovat mu pozornost.

Začali jsme pozdně odpoledním zastavením v už vyhlášeném podniku „The Boršč“, který je opravdu „plný Ukrajiny“. Posilněni borščem a deruny jsme se vydali na podvečerní procházku vinohradskými ulicemi. Některé z nich kdysi poznaly Petra Zlenka, Jevhena Vyrového a mnoho dalších Ukrajinců a na Vinohradech je snad dodnes uchována značná část knihovny někdejší Ukrajinské hospodářské akademie.

Jedna ze svažitých ulic nás dovedla až do Vršovic, které jsou pro změnu charakteristické mnoha ukrajinskými pouličními názvy: o tomto tématu se stále chystám napsat. Zakotvili jsme ovšem v ulici Holandské, kousek od vršovického zámečku. Stojí tu výrazná budova někdejšího kina Vzlet, které je dnes využíváno jako divadelní scéna. Právě zde dostal v první květnový večer možnost vystoupit divadelní soubor „Virymo“ (Věříme) – jeho působiště je ve městě na dolním Dněpru, které má dnes totéž jméno, tedy Dnipro. Tamní divadelní soubor se uprostřed letošního jara vydalo na skok do střední Evropy. Nejprve se zastavili v rakouské metropoli a hned po vystoupení v Praze se soubor chystal domů do jednoho z nejčastěji ostřelovaných ukrajinských měst.

Právě v Dnipru se rozhodli nastudovat „Bílou nemoc“ Karla Čapka, dobře známé drama napsané na počátku r. 1937. Tato hra byla v ukrajinském překladu Jurije Lisňaka vydána o půl století později; zařazena byla do dvoudílného výboru z Čapkova díla – mimochodem, jiná autorova hra, „RUR“, se dočkala nového vydání v r. 2021. Čapkovo dílo v ukrajinských podmínkách rezonuje i jinak, ve Lvově vydali např. také známé „Hovory s TGM“.

„Bílou nemoc“ představilo v loňském roce také divadlo v západoukrajinských Černivcích. Právě tam se na začátku ruské agrese na čas stáhlo také divadlo z Dnipra. Obě představení tedy spolu zjevně souvisejí, ale jak nám bylo po pražském představení sděleno, pojetím se odlišují. Dniperská verze se dočkala premiéry koncem ledna tohoto roku, už v době nové ruské ofenzivy ve východní a jihovýchodní části Ukrajiny.

Možnost seznámit se v Praze, kde „Bílá nemoc“ vznikla, s ukrajinským vnímáním a vtělením tohoto slavného dramatu přilákala řadu zájemců, kteří si mohli z představení odnést obsažnou publikaci o něm v ukrajinské nebo anglické verzi. Sál se opravdu zaplnil. Hru uvedli projevy manažerky celého projektu (Anastasiya Beridze), dále náměstkyně dniperského primátora, rady ukrajinského velvyslanectví v Praze, a nakonec režiséra představení, Volodymyra Petrenka. Pak už se dostal ke slovu dniperský dramatický kolektiv.

Zajímavé pojetí nabídla celkem nenáročná scénografie představení. Všechno dění se odehrávalo kolem běžícího pásu, vytvořeného pro inscenaci v podniku kdesi nedaleko ruské hranice, který při představení vyjížděl ze stavby, připomínající pec, občas rudě rozpálenou. Úprava scény byla jednoduchá: příslušné předměty nebo i lidi unášel pás podle potřeby oběma směry a sloužil hercům tu jako jednací nebo jídelní stůl, jindy třeba jako nemocniční postel. V závěru pak posloužil pás jako nástupní prostor figurek vojáků, kteří na jeho konci padali na hromadu lidských těl – vize následků války, bohužel tak živá a aktuální.

Inscenace měla švih a byla bez problému zvládnuta, hlavním představitelům lze sotva co vytknout. Vesměs se jednalo o zajímavé herecké pojetí postav, ať šlo o „pozitivně umíněného“ doktora Galéna, po úspěchu dychtící doktorku Sigeliovou (dceru zakladatele kliniky Sigelia, který vystupuje v Čapkově textu) nebo zdánlivě plně sebejistého Maršála. Text byl pro potřeby souboru z Dnipra mírně upraven. Důvodem byl jistě počet herců: patnáct osob by všechny postavy hry (zhruba dvojnásobek) nedokázalo obsadit. Z nich tak scházely např. Maršálova dcera a syn zbrojařského magnáta, ale také ministr propagandy.

Pokud jsme mohli sledovat, žádné výrazné zásahy do textu nebylo třeba uskutečnit. Bylo možno vnímat, jak vyznívá téměř devadesát let po svém vzniku a jak si zachoval plnou sílu a aktuálnost. Tady je třeba zmínit především mrazivě válečnický Maršálův projev ohlašující zahájení války. Asi jsme se všichni ve vzpomínce přenesli na konec února roku 2022 a vzpomněli si na projev jiného „maršála“, alibisticky žádajícího davy o schválení svého kroku.

Ukrajinští zájemci a možná ještě víc zájemkyně si představení užili, jak prokázala diskuse, následující po představení. Přišli na ni všichni účinkující i pomocný personál zajišťující hru. Slyšeli jsme pochvalná vyznání žen, které pečují v Česku, v bezpečí exilu o své děti, a zrovna tak promluvil i pán, který přijel na představení až odkudsi z okolí německého Lipska. Byl to doklad skutečnosti, že část ukrajinských uprchlíků potřebuje i na české půdě aspoň občas přítomnost vlastní kultury. Dalo by se říci, že se po ní bez přehánění žízní.

Pokud přišli na představení i čeští zájemci, mohli sledovat nad scénou průběžně promítané české titulky. Zdálo se mi ovšem, že českých diváků bylo málo. Myslím, že se nedostavil ani žádný divadelní kritik či teatrolog, což je nesporně škoda. Opravdu takováto představení, v maximální míře a na úrovni propagující česko-ukrajinskou kulturní spolupráci, nikoho nezajímají? Nebo je snad chyba ve formě propagování těchto akcí? Zdá se, že máme o čem přemýšlet.

V každém případě však kolektiv z Dnipra zasluhuje za svůj výkon maximální ocenění. Bylo by žádoucí, kdybychom mohli takovéto kulturní zážitky absolvovat co nejčastěji. Kdyby mohly hlasy herců dolehnout až do nedaleké ulice bratří Čapků, kde byla hra kdysi napsána, snad by byl spokojen i autor hry. Pravda, Karel Čapek za svého života nevnímal ukrajinský problém nijak intenzivně a Maršálem myslel diktátora vládnoucího na opačné straně ve směru od Prahy, tak jako většina tehdejší české inteligence. Aktuálnost a působivost „Bílé nemoci“ to však, jak jsme viděli, nesnižuje ani v nejmenším…

(boz)