Vinohradská „poslední adresa“: pocta unesenému Petru Zlenkovi

V Lužické ulici na okraji Královských Vinohrad se 6. května uskutečnila vzpomínková akce u domu č. 38/1071, kde byla umístěna pamětní tabulka. Díky ní bude o ukrajinském knihovníkovi-bibliografovi Petru Zlenkovi (1891–1954) vědět o něco více lidí. V tomto domě, přímo ve svém bytě, byl zadržen sovětskou kontrarozvědkou necelé dva měsíce po osvobození či obsazení Prahy.

Petro Zlenko s choti
Petro Zlenko s chotí

Jeho dosavadní, řeklo by se normální život tak skončil. Během dalších devíti let následovalo na území SSSR, kam byl Zlenko jako mnoho jiných Ukrajinců deportován, něco, co lze označit jen jako dohasínání. Muselo být hodně kruté právě v případě osoby s takovými znalostmi a zájmy, jaké tato konkrétní oběť stalinismu vykazovala.

Plně se tyto zájmy a aktivity rozvinuly v nejsvobodnějších letech Zlenkova českého pobytu, tedy po r. 1923, kdy přišel jako třicetiletý vysloužilý voják ukrajinské armády do Prahy. Byl jedním z Ukrajinců pocházejících z Volyně, kteří u nás našli pomoc. O celé této regionální skupině se bohužel zatím ví dost málo a v budoucnu se to pokusíme napravit.

Úplnou bibliografii prací Petra Zlenka ještě nikdo nesestavil, a známe tedy jen některé výsledky jeho činnosti. Představují je třeba ukrajinská trigonometrická skripta, ale hlavně práce z oboru knihovnictví a knihovědy. Psal o knihovnickém školství, psychologii knihovníka, ale také o historii ukrajinských soukromých knihoven nebo o roli knihy v ukrajinské lidové slovesnosti.

Kromě toho zprostředkoval informace o tom, jaké zprávy o Ukrajině lze najít ve slavné francouzské Encyklopedii z konce 18. století, ale připravil také jeden z prvních přehledů českých a slovenských překladů z ukrajinské krásné literatury. Skromně se v sousedství jmenovaných prací krčí jediná zatím známá práce, kterou publikoval v češtině. Stať „Pedagogický význam skautingu“ vyšla v dubnu 1930 v třetím ročníku časopisu Nová tělesná výchova.

Zvláštní místo ve Zlenkově díle zaujímá řada podrobných bibliografických soupisů. Týkají se různých otázek ukrajinského boje za nezávislost po r. 1917 – pozornost vzbuzuje např. přehled literatury o Symonu Petljurovi, otištěný v r. 1939. Zlenko ovšem vytvořil také důkladný soupis vědecké produkce ukrajinské emigrace otištěné v letech 1920–1931. Právě tento autorův titul, čítající více než 150 stránek, zůstal nakonec jeho nejrozsáhlejším dílem.

A pak je tu fenomenální časopis Ukrajinskyj tyždeň, jehož název není třeba překládat. Týdeník vydávaný i redigovaný právě Zlenkem přinášel od roku 1932 po šest let a několik měsíců přes svůj skromný rozsah velmi cenné informace o životě ukrajinských emigrantů nejen v Praze a Poděbradech, ale i v celém meziválečném Československu. Škoda, že tento cenný zdroj informací nemohl vycházet déle. Údaje z dalších let se shledávají daleko obtížněji.

Sečteno a podepsáno: ze sovětské strany, řídící se svou drsnou logikou, nemohlo být Zlenkovi před květnem 1945 a tedy ani po něm odpuštěno. Jeho práce nemohly být vzaty na milost – nejspíš ani ta skripta o trigonometrii. I v nich se přece nějakým způsobem odrážel autorův „buržoazní nacionalismus“ – když hledáš, najdeš… Jen včasný odchod z Prahy mohl znamenat záchranu, Zlenko se však rozhodl zůstat s ohledem na nedávno uzavřené manželství, a také proto, že v r. 1937 získal československé státní občanství. To mu však nakonec nebylo nic platné.

Petro Zlenko - kolažVraťme se ale k obsahu vzpomínkové akce v Lužické ulici. Zlenkův život i dílo stručně, ale zasvěceně popsala pracovnice Slovanské knihovny Anna Chlebina. Právě v této známé instituci našel Zlenko své uplatnění a zasloužil se o její rozvoj. V jejích sbírkách je také uloženo to, co se dochovalo z autorovy pozůstalosti. O tuto skutečnost se zasloužil Zlenkův prasynovec, novinář Ivan Brezina, který se v krátkém proslovu vrátil k lidskému aspektu Zlenkovy deportace a připomněl marné čekání jeho choti na Petrův návrat.

Zmíněný Zlenkův příbuzný a v jistém směru také nástupce se už skoro před třiceti lety rozepsal o jeho tragickém osudu. Jeho zasvěcený článek, v české literatuře vůbec první, byl opatřen lapidárně mrazivým názvem „Tajšet, Irkutská oblast“. Vyšel ve 22. svazku sborníku Revolver Revue v r. 1993 a uvedl edici Zlenkových dopisů ze sibiřského pracovního tábora. Od té doby přibyla řada dalších publikací, které umožňují poznání a ocenění Zlenkova významu v rámci meziválečné ukrajinské emigrace – např. zde: https://hlidacipes.org/zrazen-svou-novou-vlasti-intervence-ve-prospech-nasich-obcanu-je-nezadouci/.

Ivan Brezina i jiní řečníci naznačili aktuální souvislosti Zlenkova případu i obavy, které vzbuzuje u kritických pozorovatelů současná ruská domácí i zahraniční politika. Poměr putinovského režimu k fenoménu stalinismu a ke zkoumání jeho zločinů je totiž velmi nejednoznačný a vyvolává otázku, zda v Rusku vůbec proběhla kritická reflexe této ponuré kapitoly světových dějin a nakolik byla uskutečněna skutečná a do hloubky jdoucí destalinizace.

Hodinová akce v Lužické ulici, moderovaná Editou Jirákovou, skončila připevněním kovové tabulky se stručnými životopisnými údaji. Umístěna byla na zdi domu mezi vchodovými dveřmi a okny Zlenkova někdejšího bydliště. Iniciativa nazvaná „Poslední adresa“ (http://www.posledniadresa.cz/), působící v Česku od r. 2017, připomíná takovýmto způsobem v Praze i jinde v republice oběti komunistického režimu a má na svém kontě zatím třiatřicet tabulek.

Jak bylo řečníky v průběhu setkání opakovaně zdůrazněno, poprvé bylo takovýmto způsobem vzpomenuto některého z ukrajinských emigrantů. Ukrajinský velvyslanec Jevhen Perebyjnis tuto skutečnost přivítal a nabídl spolupráci svého úřadu v dalších podobných případech. Jako jednoho z možných kandidátů této pocty uvedl emigranta Jevhena Vyrového, rovněž obyvatele Vinohrad. Ten unikl v čtyřicátém pátém zatčení, deportaci a všemu ponižování, které by ho čekalo, skokem z okna vlastního bytu…

(boz)

Rubriky