Ukrajinská kronika 2020/10: druhá polovina května

Těžko říci, zda Ukrajina už opravdu prošla vrcholnou fází koronavirové epidemie. Množství nově onemocnělých i uzdravených se denně pohybuje v řádu několika stovek. Počet nemocných vystoupal v druhé polovině května z 18 616 na 24 012, počet vyléčených stoupl z 5 276 na 9 690, počet mrtvých se posunul z 535 na 718 – množství provedených testů stouplo z 232 899 na 363 187.

Územní rozložení výskytu nemoci se příliš nemění. Větší nárůst byl nově zaznamenán v Rivnenské a Lvovské oblasti, dominují však nadále Černivecká oblast (3 377 nemocných, tedy sedmina z celé Ukrajiny!) a město Kyjev. Oproti tomu Luhanská oblast nadále nepřekonala počet 50 onemocnělých a zůstává nejméně postiženou.

Ukrajinská vláda rozhodla na základě vývoje situace o prodloužení karantény do prvního letního dne (22. 6.), ale v jednotlivých regionech jsou konkrétní pravidla od 22. května stanovena odlišně. Čtyři regiony zatím nemohly být vzhledem k přetrvávajícím problémům převedeny na zjednodušenou podobu karantény: Černivecká, Donecká, Lvovská a Rivnenská.

Ve všech třech ukrajinských velkoměstech, vybavených metrem, byl 25. 5. znovu zahájen jeho provoz, byla také obnovena městská i příměstská doprava a uvolněny i jiné sféry každodenního života. Zkušenost minulých dvou a půl měsíců bude hrát nepochybně rostoucí roli ve vnitropolitickém životě země. Značné problémy může vyvolat očekávané rozhodnutí Ústavního soudu ve věci právní adekvátnosti vyhlášení karanténního stavu vládou a parlamentem. Také v Ukrajině se totiž prosazují názory, že se jednalo o porušení ústavních práv občanů.

Zároveň opoziční strana Holos obvinila ministra zdravotnictví Stepanova ze lži, které se prý dopustil poskytnutím informace o dodání ochranných prostředků, které nutně potřebují ukrajinští lékaři. Ty sice na Ukrajinu došly, ale později než v termínu, který ministr zmínil. Pokud jde o mezinárodní aspekt pandemie, Ukrajina se přidala ke skupině 62 států, žádajících o vyšetření příčin jejího vzniku.

Krátce po polovině května skončil první rok vládnutí Volodymyra Zelenského a při této příležitosti byla uskutečněna jeho tisková konference. Průběh setkání s novináři byl hodnocen velmi nejednoznačně kvůli určité zamlženosti části prezidentových odpovědí. Překvapil výrok, naznačující, že nyní už Zelenskyj nevylučuje pokračování svého působení v druhém pětiletém termínu, ač původně hlásal, že bude prezidentem pouze pět let.

Zelenskyj se opět nevyhnul útokům na svého předchůdce Petra Porošenka. Zdá se, že aktivita části vyšetřovacích orgánů je směrována vysloveně tím způsobem, aby byl exprezidentovi soustavně znepříjemňován život a ztíženo vyvíjení dalších politických aktivit. Posledním, dost podivným dokladem se stalo zabavení rodinné sbírky obrazů, které Porošenko vystavil i s doklady o jejich získání v kyjevském Muzeu Ivana Hončara.

Míra podpory obou prezidentů – současného i předcházejícího – zůstává podle průzkumů zhruba na stejné úrovni jako před rokem (3:1 pro Zelenského). Méně zřetelný rozdíl vykazují průzkumy týkající se míry podpory „Služebníka lidu“ a Porošenkovy „Evropské solidarity“, přestože si Zelenského strana své vedoucí postavení zatím dokázala udržet. Průzkumy občas překvapí: společnost Rejtynh se ptala na jméno dosud nejlepšího ukrajinského prezidenta a na první místo vystoupal Leonid Kučma (stál v čele Ukrajiny v letech 1994–2005). Vše, za co byl kdysi kritizován, je nyní jakoby zapomenuto.

Připravují se už podzimní volby obecní a zdá se, že snaha Zelenského politické síly prosadit se přesvědčivě v co největší části Ukrajiny také při nich se může minout účinkem. Týká se to např. kyjevských poměrů – v metropoli si udržuje silnou pozici současný primátor Klyčko, zvolený do funkce po Majdanu – před šesti lety. Nyní je diskutována i otázka, zda není na čase založení jakési strany ukrajinských starostů či představitelů samospráv. Část z nich zazlívá ústředním orgánům a často přímo prezidentovi kroky, poškozující regiony a jejich finance. Zaujala kontroverze primátora Čerkas se Zelenským, která dospěla až k žalobě na prezidenta starostou tohoto oblastního města (zhruba 276 000 obyvatel) kvůli urážce na cti.

Ukrajinu přitom nepřestávají trápit různí kostlivci ve skříni v podobě nedořešených či napůl skrytých afér předchozích let. Sem patří např. případ bývalého poslance Onyščenka, který byl zatčen v Německu. To ho odmítlo Ukrajině vydat s ohledem na poměry v tamních věznicích, neposkytlo mu však ani politický azyl a nejspíše ho ze svého území pošle jinam. Jiným příkladem je násilná smrt současného poslance Davydenka z málo známé poslanecké skupiny Dovira. Zatím nejasný charakter a pozadí smrti (vražda, sebevražda, donucení k sebevraždě?) nebyly zatím rozkryty. Je zjevné, že ani podstatná proměna a omlazení poslaneckého sboru po loňských volbách neodstranily možnost podobných případů.

S tím souvisí trvající problémy ve sféře ukrajinských právních institucí. K soudu a potrestání domnělých viníků sice směřují politické vraždy novináře běloruského původu Pavla Šeremeta a občanské aktivistky Kateryny Handzjuk, postup vyšetřovacích orgánů však vyvolává řadu pochybností. Na druhé straně trvá dosti nepřehledný stav vyšetřování osob spjatých s událostmi kolem Majdanu a z něho vzešlé ruské agrese vůči Ukrajině.

Stále ještě v běhu je projednávání záležitosti exprezidenta Janukoviče, zároveň je tu snaha najít cokoli použitelného proti Petru Porošenkovi. Kromě toho jsou vyšetřováni jak někteří aktivisté z Majdanu za činy z posledních dnů, předcházejících útěku Janukoviče z Ukrajiny, tak i představitelé silových struktur bývalého režimu, kteří proti demonstrantům zasahovali. Za aktivní proruskou politiku posledních let je nově vyšetřován poslanec Viktor Medvedčuk s několika kolegy – v tomto případě jde o to, že navštívili v době války Moskvu a ruský parlament. Vše dohromady vytváří propletenec, který je velmi nesnadné rozplést.

V oblasti ukrajinsko-ruských vztahů zaujaly skutečnosti, související s Krymem. Zdá se, že současné ukrajinské vedení se snaží poněkud „oprášit“ krymskou tematiku a vyjít vstříc požadavkům krymských Tatarů, kteří po ruské okupaci odešli do exilu na Ukrajinu. Nyní se hledá jednak ukrajinská strategie deokupace Krymu, jednak platforma, která by zahájila reálné mezinárodně-politické vyjednávání o poloostrově. Není samozřejmě jisté, nakolik tyto snahy povedou k reálnému úspěchu ukrajinského úsilí.

Jak je patrné, první rok vlády šestého ukrajinského prezidenta žádné mávnutí kouzelným proutkem nepřinesl a země se nadále potýká s řadou nesnadných problémů. Potěšující je za této situace skutečnost, že Mezinárodní měnový fond, Evropská unie i Spojené státy jsou ochotny pokračovat v různých formách podpory Ukrajiny – od diplomatické po finanční.

(boz)