Z Prahy do Bavorska: Ukrajinci na jaře roku 1945 (3)

Vzpomínka Natalji Narižné na jeden ze skupinových odjezdů Ukrajinců z Prahy do Bavorska, kterou jsme otiskli minule, vzbuzuje mnoho otázek. Nevíme, jak byly takové evakuační železniční transporty organizovány, jaký měly vztah k běžnému jízdnímu řádu, kdo všechno tímto způsobem na západ unikal a kolik musel za dopravu zaplatit.

To vše jsou otázky, na které dobové memoáry nenabízejí odpověď – možná, že odpovědi v budoucnu nalezneme v jiném typu pramenů. V našem malém cyklu, který dnes uzavíráme, pracujeme opět jen se vzpomínkovými texty. Tentokrát chci upozornit na způsob evakuace dvou ukrajinských škol různých typů, které vyvíjely činnost nejprve v Československu a později v rámci možností v Protektorátu.

Jen stručně zmíním Ukrajinskou svobodnou univerzitu, která byla na sklonu války jak počtem studentů, tak svými vydavatelskými možnostmi jen stínem té vysoké školy, která v Praze zahájila plnohodnotnou činnost na sklonku roku 1921. Ukrajinská univerzita, která zůstávala nikoli státním, ale soukromým pedagogickým podnikem, měla na počátku roku 1945 jen malý počet studentů. Většina z nich a velká část jejích učitelů Prahu rovněž opustily. Někteří z pedagogů strávili přitom v Praze jen několik měsíců, protože se do Prahy dostali až v druhé polovině roku 1944 při svém útěku z Kyjeva přes Lvov dále na západ.

Pozvánka na výročí UTHI
Pozvánka k oslavám výročí založení poděbradské akademie a institutu z roku 1942.

Pozornost dnes zaměřím na Ukrajinský technicko-hospodářský institut dálkového studia, který působil od první poloviny 30. let v Poděbradech a navázal na slavnou tradici tamní Ukrajinské hospodářské akademie. Do září roku 1939 a znovu od léta 1941 zajišťoval možnost vzdělávání pro zájemce z Haliče a Volyně, kde ukrajinské školy polytechnického typu scházely. Rozesílal jim učebnice a skripta, předepisoval a kontroloval plnění úkolů a umožňoval tak zájemcům získat určitý typ potřebného vzdělání. Německé okupační úřady nepřihlížely k této činnosti s velkým pochopením.

Samotná existence institutu byla za Protektorátu ohrožena, nakonec však pokračoval v činnosti až do dubna roku 1945. Zprávu o evakuaci institutu z Prahy do Bavorska zpracoval později na základě vlastních vzpomínek jeho tajemník Oleksij Kozlovskyj (1892–1971), který žil tehdy v USA. Podle jeho svědectví se senát UTHI, jak zněla zkratka jména školy, rozhodl teprve 13. dubna 1945 zajistit přestěhování školy do klidnějšího místa, které by se lépe hodilo k pokračování práce školy. O týden později zasedal senát školy v Poděbradech naposledy a upřesnil toto rozhodnutí. Ředitelský sbor školy a její profesorský a technický personál se měl dočasně přemístit do jednoho z měst v jihozápadních Čechách (mělo jít o Klatovy nebo Domažlice) a tam se postarat o pokračování činnosti ústavu.

Tvůrcům tohoto projektu šlo určitě o jediné – přečkat nejbližší, dosti riskantní čas v blízkosti českých hranic. Tam bylo možno vyčkat očekávaného příchodu americké armády, sledovat dění ve východnějších částech Čech a pak se případně vrátit do Poděbrad. Ti, kdo doufali v možnost další existence školy v těchto polabských lázních, si neuměli představit míru sovětského vlivu v obnoveném Československu, která se projeví hned po 9. květnu 1945.

Představitelé institutu byli po rozhodnutí jejího senátu posláni z Poděbrad do Hradce Králové, kde se jim podařilo zajistit u tamního železničního ředitelství nečekaně snadno dva nákladní vagóny – prý jich bylo možno dostat i víc. Na evakuaci veškerého inventáře institutu včetně knihovny ale stejně asi nestačily a možná by nebylo ani dost času. V Poděbradech bylo naloženo do oněch dvou vagonů jen to nejpotřebnější včetně výtisků publikací institutu. Část učitelů se rozhodla vyčkat v Poděbradech – byli pověřeni zajišťovat zde zanechaný majetek. Ostatní odjeli z města 23. duben večer – konkrétně se jednalo o šest učitelů a funkcionářů institutu, tři úředníky, dva absolventy a další dvě ukrajinské rodiny. Teoreticky mohla vést jejich cesta kolem Prahy – přes Kolín, Ledečko a Čerčany. Zvolena byla však cesta přes Prahu, což způsobilo třídenní zpoždění a nutnost upřednostnit vlastní průjezd městem pomocí úplatku. Prahu transport opustil až 26. dubna večer a v důsledku poškození trati na Plzeň se musel vydat objížďkou přes Tábor, Putim a Protivín.

Hohražďovice-nádražíKdyž se vlak chystal 29. dubna ráno pokračovat z Horažďovic v cestě na Klatovy, napadla tamní nádraží spojenecká letadla. Jeden vagón institutu byl zasažen a shořel – bankovky, reprezentující část finanční hotovosti školy, zčásti shořely a zčásti jen ohořely a ještě mohly být vyměněny za marky. Část knih byla dána do úschovy k místnímu rolníkovi Kreclíkovi – co si s nimi později počal? Při dalším náletu téhož dne večer nastal na nádraží zmatek a kdosi vykradl druhý vagón institutu, ze kterého zmizely nejcennější věci – mimo jiné dva psací stroje.

Protože v okolí Horažďovic se objevili ukrajinští vojáci, vyzbrojení v Německu a směřující stejně jako vlasovci do amerického zajetí, připojil se personál institutu k nim a dostal se tak do Svojšína (severozápadně od Plzně). Zde byli ukrajinští vojáci vzati Američany do zajetí – to bylo 6. května. Ukrajinští civilisté nikomu nevadili a mohli, či spíše museli ve dnech 10.–16. 5. pokračovat po svých. Čekal je pěší pochod přes Prášily a bavorská města Regen a Deggendorf do Plattlingu, kde vyčkávali věcí příštích.

Druhá škola, která nás tu dnes zajímá, byla vzdělávacím ústavem středoškolského typu. Jediné ukrajinské gymnázium, které působilo v Čechách pod postupně se měnícími názvy, vystřídalo od poloviny 20. do polovice 40. let tři působiště – Prahu, Řevnice nad Berounkou a Modřany u Prahy. Také na této škole, kde bylo vyučování na sklonku války z nezbytí omezeno, se našli mezi učiteli a studenty jak propagátoři odjezdu na západ, tak odpůrci tohoto rozhodnutí.

Specifické bylo to, že řada studentů gymnázia pocházela z meziválečné Podkarpatské Rusi. V březnu 1939 ztratili osobní i písemný kontakt s tímto regionem, vojensky obsazeným Maďary, a tedy i se svými rodiči. Studenti se museli sami rozhodnout, jak mají dále postupovat, i když jim v řadě případů ještě nebylo osmnáct let. Neméně těžké bylo rozhodování těch, kdo se narodili na české půdě v národnostně smíšených rodinách. České matky těchto studentek a studentů neměly důvod opouštět svou zem a odjíždět do neznáma. V případě jejich manželů byla situace složitější.

Ivan Žeguc
Ivan Žeguc

V almanachu ukrajinského gymnázia, který vyšel v Mnichově třicet let po evakuaci školy z Prahy, nacházíme popis této etapy dějin školy. Její ředitel, prof. Avgustyn Štefan, rovněž rodák z Podkarpatska, uvádí, že evakuace byla zahájena 21. dubna 1945. Podílelo se na ní 84 studentů a studentek, počet odjíždějících učitelů uveden není. Více podrobností přidal absolvent gymnázia, rovněž rodák z Podkarpatska, Ivan Žeguc (1923–2017). Maturoval v roce 1943, ale o dva roky později neváhal a připojil se k evakuačnímu transportu.

„K našemu transportu se připojil zástupce předsedy kuratoria Ukrajinského reálného gymnázia inženýr O. Jevtuchiv, velice šikovný organizátor, který po cestě gymnáziu hodně pomohl svou iniciativností, a dále mnozí učitelé s rodinami. Naštěstí se mezi námi ocitl i náš spisovatel Ostap Hrycaj, který si po cestě vedl literární deník – možná se dochoval v archivu Ukrajinské svobodné univerzity v Mnichově. Naše dobrodružství popsal také profesor Trofym Pasičnyk v eposu napsaném hexametrem.

Kam jsme jeli? Odpověď byla tehdy velmi povšechná: ´na západ!´ – ve vlaku jsem si často vybavoval slova písně ´Na západ je cesta dlouhá´. Jeli jsme z pražského Wilsoňáku husitskou trasou na Tábor, odtud do Volyně a pak do Vimperka, kde jsme se pod vlivem okolností (nedostatek dopravních prostředků), rozdělili do dvou skupin. /…/ První část se s ředitelem školy Štefanem dostala přes Freiung, Titling a Platling v polovině května do Augsburgu.

Druhou část transportu, která neměla v rukou kopii americké propustky a vyjela za námi o hodinu či dvě později, zastavili Američané u potoka, který nějaký posádkový důstojník označil hrdým názvem ´demarkační linie´. Kdo v onen čas překonával některou z tehdejších hranic, ví, jak hluboký byl psychologický význam onoho krutého termínu, který nedbal na prosby, třeba i úpěnlivé, ani na mateřské slzy. Jeho odpověď byla jednoduchá: zpátky! Skupina se vrátila zpět do obce, z níž se na cestu vydala, a je jasné, koho se po odchodu Američanů mohla dočkat… Nicméně po překonání velkých obtíží doputovala i tato část gymnázia vedená profesorem Ivanem Palyvodou po dvou měsících /!/ do Augsburgu.“

Podle svědectví ředitele Avgustyna Štefana to bylo 17. července 1945. Protože americké okupační úřady umožnily další existenci školy, mohla být šest dní po příjezdu opožděné druhé skupiny zahájena závěrečná část školního roku, který se tedy notně protáhnul. Ale to je už jiná historie. Také Ukrajinský technicko-hospodářský institut se nakonec dočkal určitého štěstí v neštěstí. I v tomto případě projevily americké okupační úřady pochopení a škola mohla pod svým názvem a značkou UTHI pokračovat pět let v činnosti – v tomto případě v Řezně (Regensburgu). Je zbytečné zdůraznit, že v českém prostředí se stala existence jakýchkoli ukrajinských škol po květnu 1945 věcí zcela nepředstavitelnou…

Končíme vyprávění o pražských Ukrajincích, kteří utíkali před těmi, které jiní Pražané vítali jako osvoboditele. Dalo by se napsat ještě několik dalších pokračování, ale hlavní motivy by se vlastně opakovaly. Mne na celé této historii zajímá hodně jeden drobný detail. V dubnu ani květnu 1945 neodjeli z Prahy dva lidé – jeden tehdy dvaadvacetiletý vysokoškolák a jedna ještě ani ne patnáctiletá studentka modřanského gymnázia. Pro mne osobně ta skutečnost měla a má naprosto základní význam. Díky tomu jsem totiž i já Pražákem a mohu psát tento a jiné materiály pro stránky „My a Ukrajina“.

(boz)

Rubriky

Komentáře

Ukrajice, kterým němečtí nacisté vraždili bližní a jejich část se k tomu vraždění nejen přidala, ale svou bestialitou (SS Galizien) je ještě překonala, nelze pochopit při jejich exodu do Bavorska. jedině tak, že se bály odplaty těch, kteří se s nacismem a fašismem a s hiltlerovskou agresí nikdy nesmířili a statečně proti ní bojovali. "Ukrajina" ("Okrajina") je hříčkou v politických mocenských hrách a je velkou škodou, že necítíspolečné slovanské kořeny jako pevný základ slovanské vzájemnosti. To, co nyní provádí ukrajinská armáda na dotyku s Donbasem je to nejhorší navazující na zvěrstva za 2. sv. války. Přitom RF nemá žádný zájem na fašizaci a nacizaci Ukrajiny a na jejím rozpadu pod vlivem zahraničních i domácích klanových mafiánských zájmů. Kyjevská Rus je tím, co spojuje, nerozděluje. Ukrajinci by měšli pochopit, že to jejich současní páníčkové s nimi dobře nemyslí a naopak je pro ně Ukrajinec bezcenným zbožím. Adorace zvěrstev UPA, Bandery a Šucheviče je nepochopitelná stejně jako diletantské snahy přepisovat dějiny. Mám přátele na Ukrajině a ti jsou hloboce zklamáni současnou situací a nevolili nohama jen proto, že mají rádi svou vlast a nazapomínají na slovanskou genocidu nacistů a jejich sluhů. Ti vědí, že RF není pro Ukrajinu nebezpečím, ale nadějí a perspektivou návratu přátelských vztahů. Aby nedošlo k mýlce, mám přátele v USA, Kanadě, Švýcarsku, Austrálii, Švédsku, Dánsku i v RF a jsme v tomto zajedno. Pouze přátelství mezi lidmi vede k lidský důstojné budoucnosti.