Před 50 lety (XXXV): Podzim ´68 mezi Prahou a Kyjevem

Zdánlivě bylo už v našem cyklu řečeno o různých vazbách Ukrajiny na fenomén Pražského jara 1968 a na jeho ozbrojené potlačení téměř vše podstatné. Zbývá už jen několik pokračování. Boj o svobody, získané v první polovině roku 1968, totiž pokračoval přinejmenším do dubna 1969, kdy se moci nad KSČ chopil Gustáv Husák.

Podzim roku 1968 lze označit jako soumračné období. Mezi koncem září a prosince se stále zřetelněji ukazovalo, že k moci se derou lidé, připravení projevit maximální vstřícnost vůči sovětskému stranickému vedení. To hledalo nejlepší průchodnou cestu, která by pomohla prosadit byť třeba pomalé, ale trvalé „nastolení pořádku“ v neposlušné zemi. Mělo být snad navždy napraveno to, že se Československo na čas vymklo zpod sovětské kontroly.

Důležitými milníky na cestě k neblahé podobě tzv. normalizace, kterou si tehdy málokdo dokázal představit, byly dvojí oslavy z přelomu října a listopadu. Nejprve bylo 28. října vzpomenuto padesátého výročí Československa a deset dní nato následovaly podstatně problematičtější oslavy výročí tzv. Velkého října. V Československu neexistoval důvod vzpomínat událostí z roku 1917 v dobrém, přesto měly být vyvěšeny sovětské vlajky. Právě to se stalo kamenem úrazu a důvodem k protestům, které řešila po svém tehdejší policie. Zadržováni a vyšetřováni byli ti, kteří v Praze a jinde nemilované vlajky strhávali.

Ukrajina tady nepřicházela ke slovu, protože sovětské impérium bylo vnímáno v českém prostředí jako monolitní celek. O stavu čtrnácti neruských republik a náladách v nich se vědělo pramálo. Sovětský svaz vnímali Češi oprávněně především jako Rusko. Při demonstracích v Praze samozřejmě nikdo nevěděl o činu Ukrajince Vasyla Makucha, který představoval ojedinělou ukrajinskou reakci na fenomén tzv. říjnové revoluce a na vše, co s ním souviselo.

Pátý a šestý listopad 1968 byly posledními dny života tohoto Ukrajince ze lvovského regionu, narozeného v roce 1927. Makuch, zadržený v únoru 1946 na sovětsko-polské hranici jako příslušník Ukrajinské povstalecké armády, byl odsouzen k deseti letům věznění v pracovních táborech. V roce 1955 se sice dostal na svobodu, ale po návratu na Ukrajinu se nemohl smířit s dlouhodobě panující atmosférou nesvobody. Na podzim roku 1968 se rozhodl na ni nebývalým způsobem upozornit. Nedlouho před svými jedenačtyřicátými narozeninami, v době příprav na každoroční oslavy tzv. Velkého října, se upálil na hlavní kyjevské třídě Chreščatyk. Nic podobného se do té doby v Ukrajině nestalo.

Hlavním důvodem byl pro Makucha útisk Ukrajinců a ukrajinštiny v jejich vlastní zemi, integrované do sovětského státního celku. Že hrála při tomto sebezničujícím činu roli také ponurá atmosféra, vyvolaná sovětskou intervencí do Československa, bylo a je nepochybné. V SSSR se však o činu Vasyla Makucha v oficiálních médiích vůbec nemluvilo, jako by se nic nestalo. Tisk se jako každoročně zalykal chválou na sovětské historické tradice a radostnou současnost. Stačí prolistovat listopadová čísla hlavního ukrajinského ilustrovaného týdeníku, nazvaného Ukrajina. Všemu dominovali slovem i obrazem Lenin, Internacionála a staří bolševici. Mezi tím vším se krčilo pár trpěných materiálů, které se týkaly ukrajinského duchovního života a tradic, např. článek o významném překladateli Borysu Tenovi.

Sovětská intervence do Československa ze srpna 1968 mluvila ke kriticky uvažujícím sovětským lidem včetně osob z Ukrajiny jasně: „Zanechte vší naděje, že by se něco na sovětské realitě mohlo změnit. Žádné uvolnění ani reformy nejsou na pořadu dne, ideologicko-politický šroub se bude naopak znovu utahovat.“ Do stého výročí narození V. I. Lenina, které mělo být v SSSR bombasticky oslaveno, zbývalo sice ještě půldruhého roku, ale právě „věrnost leninským idejím“ zůstávala předepsanou směrovkou pro jakoukoli další činnost ve všech oblastech sovětského života. Kdo nebyl připraven a ochoten podřídit se, nemohl čekat nic dobrého.

Oslavy tzv. říjnové revoluce se časově pojily i se vzpomínkou na 25. výročí osvobození Kyjeva sovětskou armádou, které ovšem znamenalo počátky obnovy nelidského stalinského režimu. V roce 1968 nabylo připomenutí příslušného vojenského úspěchu specifické příchuti. Této operace se totiž ve velkém rozsahu zúčastnili v roli pomocné síly vojáci československé vojenské jednotky v SSSR. Paradoxně šlo především o vojáky z bývalé Podkarpatské Rusi, kteří do jednotky vstoupili po propuštění ze sovětských trestních táborů, ale to se tehdy příliš nezdůrazňovalo. Do krámu se však hodilo tehdejší sovětsko-československé spojenectví, které se mělo stát vzorem a podnětem pro opětné sbližování obou zemí.

Proto byl ukrajinským vedením pozván na kyjevské oslavy přímo československý prezident Ludvík Svoboda. Jistě věděl, proč se má omluvit rusky psaným dopisem. Ten podle svědectví jednoho ze současníků a spoluautora textu, Miloslava Moulise, zdůraznil spoluúčast československé jednotky, ale „beze všeho ponižování a frází“. Do hlavního města Ukrajiny proto odjela jen málo významná odbojářská delegace a této události nebyla věnována v českém tisku téměř žádná pozornost. Údaj deníkových záznamů Petra Šelesta o přítomnosti Svobody na kyjevských oslavách zjevně neodpovídá skutečnosti.

K žádnému československo-sovětskému jednání na vysoké úrovni tedy na ukrajinské půdě počátkem listopadu 1968 nedošlo, ale jiná příležitost se nakonec naskytla ani ne za dva týdny. Bylo to ve Varšavě na okraji jednání sjezdu vládnoucí Polské socialistické dělnické strany. Z československé strany zde byli přítomni Alexander Dubček, Oldřich Černík, ale už i Gustáv Husák, SSSR reprezentovala šestičlenná delegace, na jednání s Čechoslováky však přišli jen Rusové Leonid Brežněv a Konstantin Katušev spolu s Ukrajincem Petrem Šelestem. O této nočně-ranní akci, uskutečněné 16. 11. mezi půl jednou a začínajícím ránem, jsme informováni také z Šelestových záznamů. Čechoslováci zjevně čelili značnému náporu a byli zatlačováni do ústupových pozic, nejevili však ještě mnoho ochoty k ústupkům vyžadovaným sovětskou stranou a ještě více, byť nepřímo, také satelitními politiky Polska a NDR – Gomulkou a Ulbrichtem.

Tuto tendenci prohloubily ve dnech 7. a 8. prosince 1968 neoficiální a v podstatě tajné rozhovory, jichž se přece jen dočkal Kyjev. Připravovány byly s předstihem. Ukrajinský stranický šéf byl o tomto záměru telefonicky informován na sklonku listopadu při své opožděné dovolené v podkavkazském Kislovodsku – měl promyslet organizační záležitosti. Šelest naplánoval setkání v odlehlém prostředí lesnického hospodářství Zalissja, které bylo vzdáleno necelých 30 kilometrů od kyjevského letiště. V sovětské delegaci byl kromě Brežněva a Šelesta také etnický Ukrajinec Pidhirnyj/Podgornyj, jména všech československých účastníků neznám. Zastupoval je nejen Dubček, ale už i budoucí normalizátor Štrougal. Oproti tomu předseda parlamentu Josef Smrkovský byl stejně jako při varšavském jednání eliminován a u Kyjeva se podle všeho mluvilo o jeho nahrazení ve funkci jinou osobou.

Pokud věříme svědectví Petra Šelesta, rozhovory se rozvíjely ztěžka a mnoho nového nepřinesly ani nevyjasnily. Čechoslováci se chovali poměrně uzavřeně a rozhovory, které měly podle sovětské představy napomoci obnovení vzájemné důvěry, chvílemi zcela vázly. Jak doplňují jiné zdroje, sovětská strana pokračovala v náporu a Brežněv např. žádal o legalizaci časopisu Zprávy, vydávaného ve špatné češtině za sovětské peníze jako propagandistická posila české a slovenské páté kolony. Brežněv prý v Zalissju také pobouřeně bušil do stolu tzv. Černou knihou, kterou vydali čeští historici těsně po srpnové okupaci. Dokumentovali v ní za pomoci množství autentických pramenů celou tuto z československého hlediska nepřijatelnou akci.

Českoslovenští účastníci jednání byli po něm a po následném obědě zváni na lov kanců střelbou z posedů, ale tuto kratochvíli odmítli a možnosti využili jen sovětští soudruzi, prý s úspěchem. Členové československé delegace spěchali zpátky domů, kde však zachovali mlčení o tzv. kyjevských rozhovorech. Po jejich ukončení nebylo vydáno žádné komuniké a světový tisk se s nepříliš velkou nadějí na úspěch dohadoval, o čem se vlastně kus od Dněpru jednalo. S určitým zpožděním a jen na základě hodnocení v západním tisku informovaly pak o kyjevském setkání stručně některé české noviny. Není divu, že v důsledku absence informací zavládly v Československu obavy a znepokojení, přestože Brežněvovy nejradikálnější požadavky v nejbližších týdnech a měsících splněny nebyly.

Ukrajina se tedy opět stala místem, kde se v důsledku rozhodnutí učiněného v Moskvě zdržovali krátce vrcholní českoslovenští představitelé. Tentokrát měli sice osobní svobodu, byli ale zatlačováni do pozic, které připravovaly cestu k postupné kapitulaci Dubčekova reformního vedení. To se podle jednoho z pozdějších výkladů českých historiků začalo právě v oněch chvílích po několika měsících existence rozpadat.

(boz)