Do Modřan za ukrajinským gymnáziem

Dvanáctý pražský obvod, který tvoří Modřany s menšími obcemi v okolí, se nedávno dočkal další pomůcky, která zájemcům pomáhá poznat místní dějiny. Nemám na mysli žádnou tištěnou publikaci, i když zde zajímavé knihy o místních dějinách vydali. Zvolen byl jiný způsob osvěty, totiž nový soubor informačních tabulí, nazvaný „Modřanská cesta historií“.

O jejich vznik se zasloužila modřanská kronikářka a učitelka Martina Jesenská s několika místními pamětníky i dalšími spolupracovníky. Další informace lze najít zde: Modřanská cesta historií: Praha 12. Najdeme je v centru starých Modřan i ve výše položených místech. Upozorňují jak na zajímavé osobnosti (např. filosofa a spisovatele Ladislava Klímu), tak na stavební objekty, dochované i ty již neexistující.

Modřany, bývalá vesnice jižně od Prahy, pak předměstí, a nakonec samostatné město, byly k Praze připojeny v r. 1968. Dnes počtem obyvatel mnohonásobně překonávají někdejší stav, naprosto se změnil také vzhled obce. Protože řada obyvatel historii své čtvrti nezná, byla učiněno několik pokusů, jak tento stav změnit. V části Modřan nedaleko Vltavy existuje od roku 2019 pod širým nebem Parkové muzeum Staré Modřany. Vznikla také modřanská Stezka svobody 1938–1945, věnovaná místním událostem doby druhé světové války a protiněmeckého odboje.

Problematika tohoto období není úplně cizí ani nové „stezce“ upozorňující na některá zajímavá místa modřanských dějin. Slovo stezka dávám v tomto případě do uvozovek, protože jednotlivé tabule zařazené do nového projektu nejsou propojeny opravdovou značenou cestou. Projít si je všechny na jeden zátah by bylo už vzhledem ke komunikačním poměrům dost nesnadné, vyhledat a navštívit lze však každou z nich.

Jedna z šesti informačních tabulí je umístěna v údolí Cholupického potoka, o kterém řada Pražanů asi vůbec neví, bližší viz: U Cholupického potoka: Praha 12. Na tabuli najdeme hlavně krátký text týkající se existence ukrajinského gymnázia, které působilo v této části Modřan v letech 1937–1945. Připojeny jsou také čtyři dobové fotografie s gymnaziální tematikou, tři další se týkají jiných zajímavostí v blízkém okolí, např. lesního divadla.

Chodci, kteří si údaje na tabuli přečtou, však budovu gymnázia hned neuvidí, spíše ji vytuší. Někdejší Čedíkárna, jak se budově ve 30. letech 20. století říkalo, se totiž nachází ve vyvýšené poloze ve směru za tabulí. Vstup do budovy, už dávno využité k jiným účelům, je z druhé strany, než divák přichází od tabule. Je otočen k cestě, která je dnes menší ulicí a byla označena neobvyklým jménem Vzpoury. Volba umístění tabule vycházela ze skutečnosti, že údolím Cholupického potoka prochází více lidí než výše zmíněnou ulicí.

Snad přispěje nový soubor informací k trochu lepší informovanosti obyvatel Modřan i návštěvníků z jiných částí Prahy. Ukrajinské reálie spojené s Prahou jsou známy stále jen úzkému kruhu odborníků a měnit s úspěchem tento stav je nesnadné.

Bylo by zbytečné opakovat tu údaje uvedené na samotné tabuli už proto, že dějiny školy byly velmi podrobně popsány v diplomní práci Ondřeje Havla z r. 2006, obhájené na filozofické fakultě Masarykovy university v Brně: Závěrečná práce: Bc. Ondřej Havel: Ukrajinské gymnázium v Praze a okolí v letech 1925–1945 (muni.cz). Neznamená to ovšem, že by se o historii gymnázia a s ním související základní (národní) školy nedalo říci více.

Modřanské ukrajinské gymnázium (větší české gymnázium zde vzniklo až později) je zvláštní kapitolou v dějinách českých Ukrajinců a leckdo může mít k němu i dnes poměrně intimní vztah. Jeho zánikem skončila na jaře roku 1945 nesmírně pozoruhodná kapitola dějin ukrajinské diaspory, která se postupně dotvářela a proměňovala v průběhu předchozích tří desetiletí. Gymnázium bylo institucí, která v sobě nesla díky všemu mládí, které bylo soustředěno ve zdech školy i kolem ní, značnou naději, přestože naprostá většina jeho existence souvisí s těžkým obdobím druhé světové války, která postihla sice v nestejné míře, ale v obou případech těžce Ukrajince i Čechy.

Na jaře r. 1945 dozníval v Modřanech, v Čechách i na vzdáleném ukrajinském území tento konflikt, jehož výsledky nepřinášely východní Evropě nic příliš příznivého. Absolventi ukrajinské střední školy, jediné v Čechách, však neztráceli už zmíněnou naději, ať zůstali na jaře r. 1945 v Praze a okolí, nebo se ocitli v Bavorsku a krátce poté i jinde, daleko dál ve světě. Škola jim dala za těžkých podmínek maximum a záleželo na nich, jak s touto hřivnou v dalším životě naloží.

Část absolventů i absolventek, kteří v dubnu 1945 v Čechách zůstali, posloužila v poválečných desetiletích převážně potřebám české kultury či vědy. Pracovat v té době nějak i pro Ukrajinu nebylo v Československu, které se stalo sovětským satelitem, nijak snadné. Mezi studenty školy, kteří v Československu získali největší míru známosti a uznání, vynikl zejména světově známý fotograf Taras Kuščynskyj.

Ale ani ti studenti a studentky, kteří se nemohli projevit tak výrazně, nezapomněli na devizu, kterou do nich učitelé za těžkých válečných let vkládali. Lze ji vyjádřit Ševčenkovými slovy „Svoju Ukrajinu ljubiť“, a to i „vo vremja ljute“ (v kruté časy), jak autor vyzýval ve své básni o kus dál. Projevem takové lásky a služby mohlo být třeba překládání z ukrajinštiny do češtiny, aktivní účast v ukrajinském smíšeném pěveckém sboru nebo prostě předávání obsažných a pravdivých zpráv o Ukrajině českým známým.

Význam modřanského gymnázia jako určité sociokulturní jednotky nejdéle a nejdůkladněji zkoumal jeho absolvent, zakarpatský rodák Ivan Žeguc, který strávil většinu života v bavorském Mnichově. Publikace, vydané vlastním nákladem na sklonku autorova života, nabízejí materiál zajímavý i z hlediska česko-ukrajinských vztahů. Bude proto třeba se k nim vracet, stejně jako k velkoryse pojatému a ilustrovanému almanachu, který byl v Mnichově vydán k půlstoletému výročí školy, jehož výtisky se nehledě na normalizaci postupně dostaly i do Čech.

Zanedlouho budeme vzpomínat už stého výročí založení ukrajinského gymnázia v Modřanech. Čas je neúprosný, a tak žádný „modržaňak“, jak bychom mohli z azbuky do latinky přepsat označení žáka či absolventa této školy, už při tom nebude. Některé z nich jsme přitom mohli v minulém desetiletí v Praze i jinde ještě potkat. Vzpomínka na tuto pozoruhodnou školu však bude určitě namístě. Vynasnažíme se na našich stránkách vyrovnat už v příštím roce s tímto úkolem a málo známé jubileum připomenout několika kratšími články. Než k tomu dojde, můžete se do údolí Cholupického údolí i jinam za připomínkami modřanské historie vydat…

(boz)