Netradiční kapitolky o Gruzii (4). Kavkaz – hlavně ten Ševčenkův

Tak zvaný Velký Kavkaz odděluje Gruzii od drobných severokavkazských republik pohlcených Ruskem. Při svých cestách jsme měli tento mohutný horský pás před očima častěji, ale přímo do jeho výšin jsme zavítali jen dvakrát a vždy jen nakrátko. Vzhůru nás vedla údolí řek ženoucích se opačným směrem, do nižších částí Gruzie. Krátké pobyty mezi horami samozřejmě nestačily ke skutečnému poznání a tím spíše vychutnání Kavkazu.

Poprvé nás dovedla do velehor na severovýchodě Gruzie slavná Kavkazská vojenská silnice. Nocovali jsme v nepříliš úpravné, chaoticky se rozrůstající turistické osadě Kazbegi upomínající svým názvem na Kazbek, jednu z nejvyšších hor Kavkazu. Výhled přes údolí na horský pás byl imponující, ač se s námi ráno loučil déšť s mlhami. O pár dní později jsme pronikli blíže ke Kavkazu znovu, už za slunečného počasí. Autobus nás vyvezl silničkou podstatně méně frekventovanou, ale neméně strmou. Této části Kavkazu dominuje nejvyšší gruzínská hora Šchara, která dosahuje výšky téměř 5200 metrů nad mořem.

Třešničku na pomyslném kavkazském dortu představoval krátký pobyt v městečku Mestia, ze kterého se už také stává turistické středisko se všemi možnými klady i zápory. Odtud jsme byli dovezeni terénními auty do horské vesnice Ušguli, překvapující mnoha různě dochovanými, ale krajině dominujícími obrannými věžemi. Majitel jedné z nich, proměněné v jakési rodinné muzeum, zmínil při svém výkladu, že se i zde musela počátkem 20. let minulého století silou prosadit ruská Rudá armáda.

Dostali jsme v obou případech možnost jen skromného nahlédnutí na okraj Kavkazu, kam se většina z nás podruhé už nejspíš nepodívá. Mně se přitom vynořovala vzpomínka na výraznou poemu „Kavkaz“ od Tarase Ševčenka, která dokládá výrazný zájem ukrajinského barda o problematiku kavkazského regionu. Autor sice tuto oblast osobně nikdy nenavštívil, ale výrazně se v mládí zajímal o události velké kavkazské války.

V jejím rámci se carské Rusko pokoušelo po anexi Gruzie i Arménie ovládnout severněji ležící, těžko dostupné horské regiony Kavkazu. Žili zde Čečenci i příslušníci mnoha dalších národů hlásících se k muslimskému vyznání. Boje o kavkazské výšiny trvaly tři a půl desetiletí – od r. 1829 do r. 1864. Jako hlavní odpůrce ruských imperiálních snah vystupoval známý imám Šamil, poražený a zajatý Rusy v r. 1859. Než mu byl povolen odchod do muslimských svatých míst na Arabském poloostrově, žil nějakou dobu dokonce v Kyjevě.

V létě roku 1845 měla carská vojska do vítězství ještě daleko. Vojenské oddíly vyslané do těžko dostupných hor dostaly tehdy rozkaz k provedení náročné operace – dobytí Šamilova sídla, osady Dargo v jižním Čečensku. Několikatýdenní expedice byla nakonec neúspěšná a ruské oddíly se z dočasně dobyté lokality musely s velkými ztrátami stáhnout. Carská propaganda nicméně prohlásila porážku svých koloniálních vojsk za úspěch a účastníky vyznamenala.

Obětem z řad carských důstojníků a vojáků to bylo dost málo platné. Patřil mezi ně také Ševčenkův přítel a ilustrátor jeho básní Jakov de Balmen, rodák ze severovýchodní Ukrajiny, který zahynul při plnění úkolů na počátku srpna r. 1845. Právě památce Balmena byl Ševčenkův „Kavkaz“ dedikován a uvádí jej citát ze starozákonního proroka Jeremiáše.

Toto dílo je působivou, rozhněvaně ironickou obžalobou toho ruského imperialismu, který se od druhé poloviny 18. století zmocňoval krok za krokem většiny Ukrajiny i části Polska a celé Bělarusi, Polska, Finska, Moldovy a zakavkazského regionu. Jednalo se o poslední velké rozšíření evropské části carské říše – na bratrskou okupaci čekala už jen střední Asie. Bylo už řečeno, že Ševčenko Kavkaz nepoznal, nechal si však o něm v době před vytvořením poémy podrobně vyprávět. Získané poznatky stačily pro základní charakteristiku popisovaného prostředí.

Básnický „Kavkaz“ je uveden opakovaným, působivým obrazem vysokých hor pokrytých mraky, posetých hořem a politých krví. Pro Ševčenka se symbolem utrpení jejich obyvatel stal obraz Prométhea, od věků týraného orlem, ale stále znovu ožívajícího. Známá antická mytologická postava zde tedy ožila v novém básnickém obraze.

Po prométheovském úvodu ukončeném známým zvoláním „Vstane pravda! Vstane volja (svoboda)!“ přechází ukrajinský básník k jádru věci. Jednoznačně odsuzuje snahy o potlačení svobody tohoto regionu i jeho obyvatel. Má před očima krvavé řeky schopné napojit všechny imperátory s jejich dětmi a vnuky. Všichni ti současní i budoucí držitelé moci by však zároveň mohli utonout ve slzách vdov, milenek i rodičů všech, kteří vinou nenasytných vládců zahynuli. Provolávání slávy všem báťuškům carům a jejich nohsledům a služebníkům až po psovody zní v této souvislosti hořce ironicky.

Hned poté Ševčenko oslavuje v ostrém kontrastu modré i sněžné kavkazské hory a jejich obránce, „veliké rytíře“. Vyzývá je k odporu – zde zaznívá slavná, později mnohokrát opakovaná deviza „Boritesja – poborete, Boh vam pomahaje!“ (tedy „Bojujte a zvítězíte, Bůh vám pomáhá!) Básmík poté rozvíjí ironickou rekapitulaci toho, co ruský kolonialismus po kavkazských „horcích“ chce (měli by mu platit i za sluneční svit a odevzdat mu svůj „čurek“ (chléb) a „saklju“ (domy).

Mnoho místa věnuje Ševčenko popisu toho, co ruští příchozí obyvatelům hor vlastně nabízejí. Je to pěkná sbírka „vymožeností“ ruského impéria – patří do ní pochybná podoba vzdělanosti a údajné, velmi relativní bohatství této říše, ale také neméně problematicky a licoměrně vystupující pravoslavné křesťanství. Do rámce ruské nabídky patří dále ruské nevolnictví, neproniknutelná, ale k umlčení odpůrců dobře využitelná Sibiř a konečně početná vězení v celé říši. A autor nezapomíná ani na povinné oslavování carského režimu doprovázené situací, kdy „od Moldavana po Fina všichni ve svých jazycích jen mlčí“.

Ševčenko nemilosrdně odhaluje rádoby civilizátorskou roli režimu, který se snaží Kavkaz ovládnout. Rusko falešně slibuje „bratrské národy“ naučit všemu, ono „všechno“ se však nakonec smrskne do stavby nových vězení, vyrábění a nošení okovů nebo pletení knut. Za tyto „výhody“ mají obyvatelé Kavkazu odevzdat dobyvatelům své modré hory. V závěru Ševčenko posílá pozdrav zabitému Balmenovi. Zdůrazňuje, že zemřel nikoli za Ukrajinu, ale za jejího kata či katy. Dočkal se tak ve skutečnosti jen „moskevského jedu z moskevské číše“.

Je samozřejmé, že se tato báseň v carském Rusku nemohla dočkat v době vzniku otištění: kolovala mezi zájemci jen v rukopisných kopiích. Po Ševčenkově zatčení a vyšetřování, o půldruhého roku později, mu také toto dílo přitížilo a přispělo k jeho potrestání začleněním do carské armády a odesláním nikoli na Kavkaz, ale na okraj Střední Asie. V českém prostředí nevzbudila dlouho pozornost a před skončením druhé světové války ji nikdo nepřeložil.

Ševčenkův „Kavkaz“ se sice jmenovitě nezmiňuje o žádném konkrétním kavkazském území, nesporně se však týká také Gruzie. Ta se k carské říši připojila bez dobývání a zdánlivě dobrovolně. Část Gruzínů však, nehledě na věroučné rozdíly, Šamilovo povstání podporovala a byli za to vysídleni i na Ukrajinu – jednalo se o druhou vlnu následující po přesídlencích z 18. století.

Později Gruzie zaplatila za „dobrovolné připojení“ nejméně třikrát. Stalo se to na počátku 20. let 20. století, kdy podlehla nové fázi ruského imperialismu, tentokrát už bolševického, v dobách stalinského teroru a zatím naposledy v r. 2007, kdy se proti ní obrátila Putinova vojenská agrese. Všechny tyto zkušenosti zanechaly trvalou stopu v gruzínském národním vědomí. Jeho dnešní nositelé dobře vnímají nebezpečí, které je ohrožuje od severní hranice. A Ševčenkův „Kavkaz“ si nepochybně i z tohoto důvodu zachoval životnost dodnes…

(boz)