Čítárna (červenec)

Před polovinou července vyšlo nové, obsahem do značné míry ukrajinské číslo kulturního čtrnáctideníku A 2. Zdánlivě těžko vysvětlitelný název časopisu je odvozen od sídla redakce v Americké ulici č. 2 na pražských Vinohradech. Časopis řízený šéfredaktorem Lukášem Rychetským se nezabývá jen kulturou, ale i společensko-politickou problematikou. Příspěvky bývají kritické k mnoha prvkům současné reality včetně postavení kultury a finančních problémů jejích tvůrců.

„Ádvojka“ vznikla před osmnácti lety vydělením z kdysi slavných Literárních novin. Na rozdíl od nich si udržela dodnes náležitou úroveň a nepropadla obskurantství a komercionalizaci. Obě zmíněná periodika se v posledních letech odlišila mimo jiné v přístupu k ukrajinské problematice – po této stránce dokázala „ádvojka“ skoro vždy potěšit – na rozdíl od „literárek“, jejichž pozemská pouť nakonec skončila na jaře r. 2020.

Dvaatřicetistránková čísla časopisu jsou vytvářena s důrazem na některé z témat, která „hýbou dobou“. Kulturu zastupuje literatura, výtvarné umění, divadlo, film i hudba. Vedle ukázky z literární tvorby a reprodukce výtvarného díla (na vnitřní dvojstraně) najdeme v každém čísle články, rozhovory, recenze a minirecenze, ale také upozornění na zajímavé texty světového tisku. Spodní část poslední strany zaujímají krátké aktuální glosy, část horní patří ironickému, už po léta otiskovanému seriálu Hovory z rezidence Schlechtfreund – jsou to dialogy dvou stále stejných osob vepsané do tří vždy týchž obrázků.

Letošní letní dvojčíslo 14–15, datované k 12. červenci, upoutá naši pozornost výrazným titulkem „Ukrajinské reportáže“ a v jednom z podtitulků je slíben rozhovor se Serhijem Žadanem. Ukrajinskost obsahu je ale zajištěna podstatně větším počtem příspěvků. Začněme čtyřmi reportážemi, které tvoří obsah osmistránkové letní literární přílohy.

Tyto texty vzešly z projektu Ukrainian Authors for Europe – Europe for Ukrainian Authors. Vytvořen byl v Polsku, ale je podporován i Českou asociací ukrajinistů a na vládní úrovni spolufinancován prostřednictvím Visegradských grantů. Publikované reportáže náležejí třem ukrajinským autorkám a podstatně známějšímu literátovi Myroslavu Lajukovi, který už u nás byl překládán. Vesměs se jedná o tvůrce mladé, narozené v letech 1990–1997.

Otištěné texty jsou soustředěny na boj Ukrajiny proti ruské agresi, nepojednávají však přímo o frontové tematice – válku v její nedávné i současné podobě ukazují více z dálky. Jeden z textů nabízí pohled na podobu okupace oblasti černobylské (prypjaťské) atomové elektrárny, další informují o volontérech nejrůznějšího věku, sociálního profilu a osudu, kteří působí na okupovaném i svobodném území Ukrajiny a pokoušejí se poprat s neblahými dopady války.

Čteme příběhy opravdu nelehké, přibližující současnou realitu z hlediska aspektů, které jsou u nás méně známé. Mnohdy se může zdát, jako by autoři psali tak trochu „přes kopírák“: jsou jednotní v posuzování současné situace a věří v nezastupitelnost a smysluplnost nejrůznějších typů volontérské práce zacílené nejen na současné problémy, ale i na poválečnou obnovu Ukrajiny. O překlady reportáží se podělili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk.

Uvnitř dvojčísla zaujímá ukrajinská tematika nikoli většinové, ale opravdu výrazné místo – zabývá se jí v různé podobě jedenáct příspěvků. Prvním z nich je editorial M. Špíny, doprovozený na téže stránce krátkou, ale výraznou ukázkou ukrajinsko-latinské makarónštiny z překladu Kotljarevského Aeneidy. Je to vhodná připomínka ukrajinské literární klasiky, která se u nás v posledních letech posunula do pozadí pozornosti.

Nejrozsáhlejší ukrajinistické texty připravili oba výše zmínění ukrajinisté. Sevruk nabízí vzpomínkovou prózu Kachovské moře, situovanou do počátku 90. let, kdy ještě žil v Kyjevě. Působivé vyprávění týkající se především tehdejší podoby Enerhodaru, města atomových energetiků, vypovídá bezprostředně o atmosféře vládnoucí v ukrajinském provinčním centru nedlouho po rozpadu SSSR.

Tomek zpovídá u nás snad nejznámějšího představitele ukrajinské literatury a kultury, Serhije Žadana. Obsáhlý a skutečně zajímavý rozhovor (odpovědi na osmnáct otázek) se týká řady problémů vesměs souvisejících s válkou a s tím, jakou roli má v době jejího trvání hrát literatura. Žadan vystupuje se suverénní znalostí problematiky a je si vědom toho, že patří mezi opravdové kulturní reprezentanty dnešní Ukrajiny. Nemaluje skutečnost na růžovo, hledá a nachází ale důvody k opatrnému optimismu. Je těžké vybrat něco pro citaci – snad tedy jeho konstatování, že právě Rusové svou válkou „tvrdohlavě a důsledně dělají z Ukrajiny Ukrajinu“.

Kratší, ale neméně zajímavý rozhovor poskytl Johaně Kotišové Anton Skyba, ukrajinský fotoreportér pracující pro zahraniční média. Čtenář se od něj dovídá o složité situaci novinářů, kteří se pokoušejí dostat co nejblíže k frontové linii a o byrokratických průtazích, které v souvislosti s udělením potřebné akreditace vytvářejí někteří ukrajinští úředníci. Nesnáze, které tak pro novináře v nejednom případě vznikají, vnímá Skyba jako projev ještě neukončené transformace Ukrajiny. Zároveň mluví o psychické náročnosti války, která „spotřebovává veškerou emocionální kapacitu“.

Třetí rozhovor, pořízený M. Tomkem, zprostředkuje názory polských publicistů M. Piotrowského a W. Butewicze, kteří prostřednictvím překladatelského spolku Rozstaje, koordinující úsilí zainteresovaných lidí ze zemí středovýchodní Evropy. Stipendijní program Rozstajů zajišťuje pomoc mladým ukrajinským novinářům/kám – samozřejmě nejen těm, o kterých byla výše zmínka. Do konkursu se přihlásilo více než sto zájemců, zvítězit však mohlo jen pět autorů.

Nejpočetnější skupinou textů jsou recenze. Dvě z nich se týkají českých reportážních knih, které vyšly v minulém a letošním roce. Představeny jsou tituly „Všechny cesty vedou k válce“ Vojtěcha Boháče (Praha, CPress, 2022) a „Zbabělé zápisky z ukrajinské války“ Adély Knapové (Praha Fra, 2023). Oba příspěvky se podrobně zamýšlejí nad rolí a možnostmi válečného reportéra v tomto ne tak příliš vzdáleném konfliktu.

Dále si můžeme přečíst o zajímavé práci Ostapa Slyvynského, která zkoumá některé prvky současné válečné ukrajinštiny na základě rozhovorů pořízených na lvovském nádraží (slovenský překlad: Ostap Slyvynskyj, Slovník vojny, Bratislava, N Press, 2023). M. Tomek představuje v mikrorecenzi na předposlední straně nové písňové album Quirim od krymskotatarské zpěvačky Džamaly, vítězky písňové soutěže Eurovize v r. 2015.

V rámci schlechtfreundovského seriálu došlo tentokrát na fiktivní dramatizaci Nikoly Šuhaje určenou nejspíše pro vídeňský Burgtheater a na zmizelé kafe hlavního hrdiny, které „bylo tu, není tu“. Máme tu další doklad nekončícího a zřejmě neukončitelného, dnes už poněkud furiantského „českého šuhajovství“.

Celkově působí tato zdravě ukrajinizující „ádvojka“ jako cenný doplněk toho, co už bylo českým zájemcům o Ukrajinu nabídnuto dříve. Je třeba ocenit všechny, kdo se do přípravy této složky čísla zapojili – týká se to i dvou Ukrajinek studujících nyní v Česku, Veroniky Dub a Ani Banyťuk, které se postaraly o výtvarnou tvář dvojčísla. Hlavní díl práce však zjevně náležel stále ještě mladým ukrajinistům Miroslavu Tomkovi a Alexeji Sevrukovi. Ti už toho v posledních patnácti letech dokázali udělat dost, ale to hlavní je naštěstí stále ještě před nimi – v tomto časopise i jinde.

(boz)