Jarní česko-ukrajinské reminiscence od Bodamského jezera

Do ciziny lze vyjíždět za různým účelem. Tím nejběžnějším jsou cesty zájemců za pokud možno příjemným odpočinkem a zážitky všeho druhu – do hor, za památkami, na písečné pláže. Odlišné cíle a charakter mají pracovní cesty. Nemusí vést jen na několikadenní sympózia, vědec si může také kazit oči ve studovnách knihoven, archivů či muzeí ve snaze zjistit třeba i něco nového.

O takových cestách bych mohl (samozřejmě nejenom já) vyprávět podstatně více. Vedly mne v minulých desetiletích ani ne tak na Ukrajinu, jako do dvou zemí, přímo sousedících s Českou republikou – do Polska, a hlavně do Německa. Před delší dobou tu z tohoto hlediska byla věnována pozornost Mnichovu, dnes se chci trochu rozepsat o městě ležícím západněji, u Bodamského jezera a švýcarské hranice.

Cestování do Kostnice rozhodně nepatří k úplně jednoduchým a pohodlným. Co by však člověk neudělal, když se potřebuje někam dostat? Už před lety propojil mou choť i mne s Kostnicí zájem o českého středověkého reformátora, Mistra Jana Husa. Jak známo, byl jeho život ukončen za hradbami tohoto města krutým způsobem 6. července 1415. V Kostnici se dodnes dochovala řada památek na Husův pobyt. Vyniká mezi nimi tzv. Husův dům v ulici pojmenované už dávno po upáleném reformátorovi.

V domě přestavěném v roce 1979 bydlel podle tradice český mistr po svém příjezdu do Kostnice, než byl zakrátko uvězněn pro podezření z rozšiřování kacířství. Husův dům patří už sto let pražské Společnosti Husova muzea. Od r. 2014 je v několika jeho místnostech umístěna stálá expozice, kterou doplňují v malé přízemní prostoře domu každoroční výstavky k dílčím husovským tématům. Ta letošní, otevřená minulý týden, je věnována právě historii Husova domu a jejím německým i českým aspektům.

Do Kostnice mne vedou téměř každoročně nejen zájmy bohemistické, ale i ukrajinistické. Je zajímavé, a ne zcela známé, že Jan Hus se stal osobou, která váže k tomuto městu nejen český, ale zhruba od poloviny 19 století také ukrajinský zájem. Začněme událostí, která se stala nedlouho po Husově smrti. Zajímavý doklad o tom, že i v této době mohl vzniknout kontakt mezi Kostnicí a Kyjevem, pochází z jara r. 1418.

Kyjevský pravoslavný metropolita Hryhorij Camblak, tedy nejvyšší duchovní představitel pravoslavného křesťanství mezi východními Slovany, přijel tehdy s doprovodem na už končící kostnický koncil. Snad se při té příležitosti dověděl v Kostnici i něco o Husovi, účel jeho cesty byl však jiný. Metropolita vedl ve městě rozhovory s papežem Martinem V., zvoleným do funkce o rok dříve. Jednali nepochybně o sblížení katolické a pravoslavné církve. Okamžitý výsledek těchto snah se ovšem nedostavil a ani dostavit nemohl. Dílčí dohody o částečné církevní unii byly uzavřeny jinde a později. Měly jen dílčí úspěch a vznikly bez přímé návaznosti na kostnický pokus.

Hlavní česko-ukrajinská epizoda spojená s Kostnicí rovněž souvisí s koncilem, který zde po tři roky zasedal. Mám na mysli básnickou skladbu, která ovšem pochází až z doby o víc než čtyři staletí pozdější, kdy Taras Ševčenko dotvářel před svým blížícím se zatčením první část vlastního básnického díla. Součástí dodnes živého souboru básní z první poloviny 40. let 19. století, nazvaného Kobzar, je i poéma Kacíř, sepsaná v říjnu 1845. Autor zde zobrazil v oslavném duchu některé události Husova života v Praze i Kostnici a završil své dílo oslavou upáleného Mistra, kterého zanedlouho pomstili táborité vedení Janem Žižkou z Trocnova. Více podrobností o Ševčenkově „Kacíři“ si ponechám pro jinou příležitost.

Ševčenkův Kobzar byl a dodnes je mezi Ukrajinci známý a populární. Jeho čtenáři proto znají i zmíněnou skladbu o Husovi a někteří z nich v minulosti hledali cestu k husovským památkám, ať už v Praze nebo ve vzdálenější Kostnici – nedostávali se sem, pravda, tak často a v takových počtech jako Češi. Občas je k tomu nutila válečná kataklysmata. Také do okolí Kostnice dorazili Ukrajinci deportovaní na práci do Německa v době nacistické okupace Německa, ale také uprchlíci před stalinským režimem, který si v letech 1943–1944 opět „přivlastňoval“ Ukrajinu. Před touto perspektivou utíkaly tisíce Ukrajinců včetně matky a dcery ze známé lvovské rodiny Krušelnyckých. Přes Stuttgart a průmyslový Singen se dostaly koncem druhé světové války právě do Kostnice.

Tehdy sedmnáctiletá Larysa Krušelnycka popsala po řadě desetiletí matčiny i své osudy ve vzpomínkové knize „Rubaly lis“. Popisuje zde život velké, mnohonárodní uprchlické skupiny, čekající na první okamžiky míru v budově jednoho z kostnických klášterů. Ve volných chvílích se mohly matka s dcerou procházet městem, kterému se vyhnulo spojenecké bombardování. Jejich kroky zamířily i k Husovu kameni umístěnému na západním okraji města, kousek od švýcarské hranice.

Obě příslušnice rodiny Krušelnyckých se nakonec po delším váhání vrátily v létě r. 1948 na sovětskou Ukrajinu a Larysa se zde postupně dopracovala do postavení významné archeoložky. Jiní ukrajinští uprchlíci v Kostnici a okolí, kde byla zřízena francouzská okupační zóna, zůstali. Někteří z nich se zúčastnili i akce, která vnáší do německo-česko-ukrajinského kontextu navíc ještě běloruský motiv.

Skupina kněží i světských uprchlíků ze sovětské Bělarusi totiž uspořádala v kostnické Skotské kapli na počátku června 1948 improvizovaný synod, na kterém vyhlásili obnovení Běloruské autokefální pravoslavné církve, nezávislé na ruském pravoslaví, plně ovládaném stalinismem. Akce byla uskutečněna s aktivní podporou již konsolidovanější Ukrajinské autokefální pravoslavné církve a jeden z jejích biskupů byl postaven do čela obnovené struktury běloruské. Při popisu této události poukázal jeden z jejích běloruských účastníků na Husův odpor jako symbolický předobraz této akce.

Popsané události se odehrávaly ve stínu zájmu většiny obyvatel Kostnice. Toto bádenské město samozřejmě nemělo šanci vybudovat si trvalejší vazby k Ukrajině. Pokud se nějaké vyskytly, zprostředkovaly je německé mocenské zájmy v této východoevropské zemi, která byla německou armádou v průběhu dvacátého století dvakrát okupována. Nepochybně padla na ukrajinských prostorách za obou světových válek také řada Kostničanů.

Dnes, tři čtvrti století po r. 1945, najdeme v Kostnici válečné uprchlíky znovu. V místním autobusu zaslechnete i ukrajinštinu, byť ne tak často jako v Praze, a na budově městského divadla zahlédneme ukrajinskou vlajku s nápisem „Ni vijni.“ Ukrajinskou přítomnost ve městě symbolizoval v sobotu před Letnicemi také dobročinný prodej pečiva a suvenýrů v stánku u jednoho z místních kostelů. A konec konců tuto přítomnost symbolizují také některé knihy v průběžně doplňovaných fondech zdejší, rozsáhlé a bohaté univerzitní knihovny. Také za nimi jsem letos v květnu směřoval – do ciziny se lze přece vypravit za různým účelem…

(boz)