V Mnichově na konci září, nikoli na Oktoberfestu

Hlavní město Bavorska stojí za návštěvu, a to ne jedinou. Jaké zajímavosti či požitky tam bude přednostně vyhledávat „prostý turista“, si netroufnu odhadnout. V tyto a nejbližší týdny zaujme nejspíše první místo pomyslného žebříčku známý Oktoberfest, ten mne však do Mnichova nepřilákal.

Oktoberfest
    

Stojí přitom zato při popojíždění mezi blízkým okolím města a jeho centrem sledovat, co obnáší „bayerische Tracht“ a jak se udržuje či mění konkrétní podoba kroje, ve kterém místní na svůj každoroční svátek směřují. Nic společného s ukrajinskými vyšyvankami a jinými národními atributy sice pozorovatel nenajde, musí však uvažovat o smysluplnosti a dlouhověkosti tohoto typu tradiční a zároveň se proměňující lidovosti.

Do Mnichova však lze vyrazit i za úplně jinými požitky. Staré rčení říká, že „littera scripta manet“ (napsané zůstává). Jistě je to jedna z dlouhodobě platných pravd, byť je počet jejich vyznavačů určitě nižší než počet návštěvníků pivních slavností. Vozy S Bahnu bývají sice přeplněny více, než by bylo milé, ale do knihovních prostor tito návštěvníci Mnichova a jeho slavnosti vstupují jen výjimečně.

Ukrajinista má v Mnichově na výběr mezi dvěma institucemi, kde může leccos nového vytěžit. První a větší je Bavorská státní knihovna, umístěná v areálu hlavních univerzitních budov nedaleko městského centra, poblíž se však nachází i pověstná Anglická zahrada (Englischer Garten). V tomto stánku ducha vás ovane ovzduší odměřené antikizující architektury z doby kolem poloviny 19. století. Ukrajinské a vůbec východoevropské fondy jsou zde záviděníhodně bohaté a jejich doplňování průběžně pokračuje.

Emblem UVU Mnichov
  

Méně známou skutečností je to, že v Mnichově se nachází ještě jedna univerzita. Je podstatně mladší a menší, ale v Mnichově rozvíjí svou činnost už přes sedm desetiletí. Jedná se o Ukrajinskou volnou (či svobodnou) univerzitu, kterou předtím zcela krátce (v roce 1921) hostila Vídeň a podstatně déle, od sklonku téhož roku do konce dubna 1945 Praha.

Proč se tehdy přemístil tento soukromý ústav v rámci střední Evropy o kus dál na jihozápad, pochopí každý, kdo je trochu obeznámen s moderními dějinami. Pro jakoukoli ukrajinskou univerzitu mimo SSSR nemohlo být v nově vznikajícím sovětském bloku místo. Vždyť všechny správné – totiž ideologicky správné – poznatky měly v poválečném období prýštit už jen na sovětské půdě.

Až do Mnichova Koněvovi ani Malinovského vojáci v roce 1945 nedorazili, ke štěstí všech Bavorů, ale také ukrajinských i jiných uprchlíků – ti čeští se začali objevovat až o tři roky později, neboť pochopení stavu věcí se dostavilo později. Co už po tomto datu nebylo možné v Praze, dostalo novou šanci právě tam, kam sovětský vliv nedosáhl. Mnichov se nacházel v americké okupační zóně. Američané sice o ukrajinském problému příliš mnoho nevěděli, díky jejich pochopení však ukrajinská exilová univerzita mohla obnovit svou činnost. V Praze ovšem zůstala její knihovna i většina archivu, a tak bylo nutno obojí vybudovat znovu.

Udržení činnosti ukrajinské univerzity a kontinuity jejího trvání bylo věcí důležitou jistě nejen symbolicky. Hledání adekvátní učební náplně za situace, kdy škola musela pěstovat dálkový typ studia, i pokrytí nákladů jejího provozu nebylo nijak snadnou záležitostí. Univerzita se nedávno po několikanásobném stěhování ocitla na jihozápadě města, v blízkosti pěkného zámku Nymphenburg vybaveného krásným parkem i vodním systémem. Jste-li však opravdovými zájemci o ukrajinské reálie, v knihovně vydržíte až do 16 hodin, kdy se zavírá – k rezidenci nymf se vypravíte až potom a stihnete toho vidět i tak dost.

Škola se přes dílčí výkyvy úrovně stala symbolem výrazné přítomnosti příslušníků svého národa v Mnichově. Tento osvětový stánek je reprezentoval snad více než představitelé radikální části politického exilu, Lev Rebet a Stepan Bandera, které v tomto městě v druhé polovině 50. let zlikvidovala „trestající sovětská ruka“. Mnichov si dlouho uchovával pozici významného kulturního a vydavatelského centra celého ukrajinského západního exilu. Působila zde i ukrajinská redakce rozhlasové stanice Svoboda, která se dělila ve stejné budově o místo i s československou redakcí Svobodné Evropy.

Tento exilový význam Mnichova pominul z hlediska obou národů až počátkem 90. let minulého století a postupně odešly jeho nejvýraznější osobnosti. Ty s sebou bohužel odnesly i vzpomínku na někdejší soužití ukrajinských institucí s českým hostitelským světem. Mezi knihami nedávno zesnulého historika dr. Ivana Žeguce, který přišel do Mnichova z Prahy ve svých dvaadvaceti letech, najdeme i nejeden český titul: vědecké monografie, obrazové publikace Karla Plicky, ale i „Díky za každé nové ráno“ Haliny Pawlowské.

Ať vedl univerzitu kdokoli, zůstala v její kolektivní paměti předchozí, česká etapa její historie, a byly proto s větším nebo menším úspěchem pěstovány kontakty s českým exilem. Občas zde konec konců učili a publikovali také Češi. Karlova univerzita a tato její mnohem mladší a skromnější souputnice hledaly po roce 1989 dost dlouho cestu k určitému kontaktu a snad se tyto snahy podaří v budoucnu trochu prohloubit a dosáhnout o něco viditelnějších výsledků.

Ukrajina má dnes v Mnichově vlastní generální konzulát, to však nebrání další činnosti Ukrajinské svobodné univerzity, která se pro vysokoškolské instituce v samotné Ukrajině stala partnerem. Je patrné, že UVU nehodlá ani po téměř už stoleté existenci „složit zbraně“ a tvářit se, jakoby její historická role byla u konce.

Ze všeho výše uvedeného vyplývá jedna věc. Když český ukrajinista po necelém týdnu končí jednu ze svých návštěv a chystá se k odjezdu z Bavorska, může si být jistý, že se vrátí a že zde bude mít opět co na práci. Vůbec nezáleží na tom, zda jeho další návštěva připadne na dobu Oktoberfestu nebo do úplně jiné části roku.

(boz)

Rubriky