Ukrajinská kronika 2022/15 (16.–30. září, dvanáctá válečná)

Ruská agrese proti Ukrajině vstoupila koncem září už do osmého měsíce. Stalo se to za situace, kdy ve zpomalené podobě pokračovala fascinující ofenziva ukrajinské armády zahájená na přelomu srpna a září. Ukrajinská armáda převzala ve východní části Charkovské oblasti iniciativu, ale snažila se o posílení svých pozic i na jihozápadě země, v Chersonské oblasti.

Hlavní úsilí ukrajinských jednotek se v první polovině září zaměřilo nikoli už na nevelkou část Charkovské oblasti, stále ještě okupovanou Rusy (asi 6 % plochy regionu), ale na sousedící severní část oblasti Donecké, kde ofenziva ruské armády už dříve uvízla u měst Bachmut a Slovjansk. Ukrajinským jednotkám se podařilo překročit kolem 18. září řeku Oskil a jejich hlavní nápor směřoval poté na strategicky významné město Lyman. To se jim podařilo v posledních dnech září téměř úplně obklíčit.

Tento pro Rusy nepříznivý vývoj doplnila snaha Ukrajinců o maximální oslabení ruských sil na ukrajinském jihozápadě, v Chersonské oblasti. Zde je od poloviny srpna uplatňována jiná taktika, jejímž cílem je průběžné a vytrvalé oslabování bojeschopnosti ruských sil přítomných v Chersonu a okolí. Prostředkem k tomu je průběžná likvidace mostů i jiných zásobovacích cest, vedoucích přes těžko překonatelný Dněpr. Ruské jednotky v Chersonské oblasti jsou tak zbavovány přísunu nové výzbroje a všech dalších potřebných věcí.

Rusko se sice nemůže vykázat už skoro tři měsíce žádnými výraznými úspěchy na válečných frontách, o to více však pokračuje v ničení infrastruktury ukrajinských měst i venkova především v oblastech blízkých frontě. Postihovány jsou především nevojenské cíle a civilní obyvatelstvo. V tomto směru se začala neblaze projevovat nová akvizice ruské armády, kterou představují sebevražedné drony získané Putinem v Íránu.

Zvláště barbarsky působil útok z 30. září na Zaporižžja. Zde byla střelbou zasažena kolona osobních aut uprchlíků z okupovaných oblastí, kteří se chystali ke krátké návštěvě této části regionu. V důsledku nesmyslného útoku zahynulo více než třicet osob. Putin i jiní ruští činitelé zároveň opakovali už dříve vyslovené výroky o možném použití jaderných zbraní v případě „ohrožení Ruska“.

Za této vyhrocené vojenské situace překvapila neobvykle rozsáhlá výměna zajatců obou bojujících stran uskutečněná 21. září. Umožnilo ji zprostředkování různých mezinárodních činitelů, mj. tureckého prezidenta Erdogana, ale snad i papeže Františka. V rámci výměny bylo propuštěno velké množství ukrajinských zajatců, zejména příslušníků pluku Azov, který na jaře vzdoroval v Mariupolu ruské přesile. Propuštění se zřejmě dočkalo 215 Ukrajinců včetně čelných představitelů „Azováků“. Ti nyní musejí na základě dohody, upřesňující okolnosti výměny, až do skončení války setrvat na turecké půdě.

Ukrajina vydala Rusku výměnou za uvedené bojovníky kolaborantského politika Viktora Medvedčuka, který byl od 12. dubna držen ve vazbě pro podezření z vlastizrady. Z ukrajinské politiky tak byl po zásluze odstraněn proruský činitel, který realizoval své aktivity celé čtvrtstoletí, naposledy v rámci strany Opoziční platforma Za život. Činnost této i četných dalších, méně významných proruských stran, byla v minulých měsících soudně zakázána.

Je zajímavé, že výměna zajatců byla provedena v týž den, kdy se prezident Putin rozhodl vyhlásit ve své zemi částečnou mobilizaci. K tomuto kroku přinutily Putina výše uvedené vojenské neúspěchy, které už jinou cestou nebylo možno řešit. Částečná mobilizace by měla podle představ svých strůjců přivést na bojiště dalších až 300 000 obyvatel Ruska, jejichž bojeschopnost je však značně nejistá. Už počátek mobilizace ostatně naznačil nemalé organizační problémy, které úspěch tohoto Putinova kroku předem zpochybňují. Protesty proti mobilizaci v Rusku byly však nepříliš velké a krátkodobé, a to i na národnostně neruských územích. Daleko výraznější reakcí na nový jev událostí se stal útěk statisíc Rusů z jejich domovů do sousedních i vzdálenějších zemí.

Evropské země nebyly schopny sjednotit se na společném postupu vůči tomuto novému migračnímu činiteli. Ukrajinská otázka zůstala ve sledovaném období přední součástí celoevropské agendy, spravované od července tohoto roku z Prahy. V souvislosti s rusko-ukrajinským konfliktem byly nadále řešeny otázky zásobování jednotlivých zemí plynem, aby bylo napříště vyloučeno zneužívání této strategické suroviny Ruskem. Evropští představitelé také začali jednat o osmém sankčním balíčku namířeném proti Rusku.

Ukrajinská diplomacie pokračovala ve svých aktivitách, do nichž se zapojili i premiér Šmyhal a prezidentova manželka Olena. Oba reprezentovali Ukrajinu 20. 9. na pohřbu královny Alžběty II. Prezidentova choť poté odjela do New Yorku, kde začalo letošní valné shromáždění OSN. Volodymyrovi Zelenskému bylo umožněno přes odpor ruské strany vystoupit prostřednictvím telemostu.

Poslední týden září byl naplněn horečnou snahou o uskutečnění naprosto nelegitimních referend ve čtyřech oblastech Ukrajiny, která měla potvrdit „vůli“ tamního obyvatelstva, zbylého po ruských vojenských akcích, po sjednocení s Ruskem. Tato nepřesvědčivá protiprávní představení uskutečněná Ruskem byla ve světě jednoznačně odmítnuta, ruský prezident však přesto ohlásil na jejich základě anexi Donecké, Luhanské, Zaporožské a Chersonské oblasti, resp. jejich připojení k Rusku. Nejvyšší představitelé Ukrajiny v odpověď na tento krok podepsali písemnou žádost o přijetí jejich země do Severoatlantického paktu. Konflikt tak vstoupil do nové, ještě vyhraněnější etapy.

(boz)