Proč jsme nikdy nebyli a nebudeme bratry

V Evropě nyní vzniká přesvědčení, že Rusové jsou jen nevinnými oběťmi Putinova režimu. A to přesto, že mnozí z nich nejen mlčí, ale dokonce tuto válku podporují. Mezitím tanky Ruské federace vjíždějí do ukrajinských měst, z nebe létají rakety Ruské federace a vojáci ruského státu střílejí po Ukrajincích.

Nařizuje konkrétně samotný Putin střílet do autobusů, které evakuují lidi, pokud vojáci vidí, že tam jsou děti? Nutí samotný Putin ruské vojáky vykrádat obchody a domy a chlubit se tím? Nebo snad Putin nutil Rusy, aby si dělali v sociálních sítích žerty z osudu těhotné dívky, která přežila bombový útok na porodnicí v Mariupolu?

Mnoho činů dnešních Rusů není jen součástí takzvaného Putinova režimu - je to vlastní volba těchto lidí. Stejně jako jejich volba umožnila Putinovi být u moci už více než 20 let. Není to jenom jeho válka, ale válka celého Ruska a jeho národů proti Ukrajině. Navíc ruští liberální spisovatelé, politici a novináři, kteří ostře vystupují proti Putinovi, jednohlasně opakují jeho slova, že Rusové, Bělorusové a Ukrajinci jsou jeden národ rozdělený do třech států.

Můžeme si připomenout, že před více než sto lety napsal známý ukrajinský spisovatel, veřejný činitel a politik Volodymyr Vynnyčenko velmi pravdivá slova:  "Ruský liberalismus končí tam, kde začíná ukrajinská otázka". Od samého počátku snah o zformování ukrajinské ideje a později už státu se Rusko vždy snažilo takovéto pokusy brutálně potlačit.

Druhá polovina devatenáctého století byla dobou, kdy Rusko maximálně potlačovalo vše ukrajinské. V r. 1863 byl vydán valujevovský cirkulář o zákazu vydávání knih v ukrajinštině. O třináct let později následoval Emžský dekret, kde přímo car Alexandr, údajný liberál, zakazuje používání ukrajinského jazyka ještě v dalších oblastech. Ukrajinský jazyk zůstával omezen převážně na používání v běžném každodenním životě. Ale ukrajinská idea žila dál. V roce 1900 Mykola Michnovskyj vydal brožuru Nezávislá Ukrajina, v níž autor napsal, že Ukrajina by měla být politicky nezávislým státem, který by byl určen především Ukrajincům.

Ve dvacátém století Ukrajina vyhlásila nezávislost – vznik Ukrajinské lidové republiky, ale nová sovětsko-ruská vláda zahájila okupační válku, která po bojích v letech 1917-1921 skončila připojením většiny ukrajinského území k vznikajícímu Sovětskému svazu. Boje u Krut a Bazaru nebo povstání v tzv. Cholodném jaru byly jen hlavními epizodami v krvavém a hrdinském boji Ukrajinců za nezávislost jejich země. A to byl tehdy teprve začátek "bratrského" života Ukrajinců s Rusy, naplněného masovým zastrašováním, represemi, vystěhováváním a vraždami.

Stalinova doba byla určitě nejtěžší v dějinách Ukrajiny. Charakterizují ji:

• Holodomory 1921-1923, 1932-1933, 1946-1947 – genocida ukrajinského národa. Lidé byli záměrně ničeni hladověním, aby bylo možno lépe potlačit národně osvobozenecké hnutí;
• Velký teror 1937-1938 – rozsáhlá kampaň a masové represe občanů s cílem eliminovat skutečné i potenciální politické protivníky, zastrašit obyvatelstvo, změnit národnostní a sociální strukturu společnosti. Na Ukrajině bylo zlikvidováno mnoho příslušníků politické a kulturní elity, což vedlo k denacionalizaci většiny společnosti
• a konečně fyzická likvidace ukrajinské kulturní a vědecké inteligence označovaná okřídleným pojmem "Popravené obrození".

V roce 1939 byl Německem a SSSR podepsán Pakt Ribbentrop-Molotov, v jehož důsledku byla většina západní Ukrajiny připojena k SSSR. Rusové dodnes říkají, že to oni sjednotili Ukrajinu a dokonce nesmyslně tvrdí, že ji "vytvořil" už předtím Lenin – to tvrdil Putin ve svém nedávném předválečném projevu.

Po druhé světové válce, ve které bojovali Ukrajinci na obou stranách východní fronty, pokračovaly represe, vraždění a vystěhování z Ukrajiny. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) se zapojila do boje proti okupaci prostřednictvím Ukrajinské povstalecké armády (UPA), ale jejich odpor byl potlačen a vůdci několik let trvajícího povstání byli zabiti nebo uvězněni.

Později pokračovalo pronásledování a věznění disidentů, masová rusifikace a propagace lží s cílem vymazat z národní paměti Ukrajinců vše, co se režimu nehodilo do jeho ideologie. Ukrajinští národní hrdinové byli prohlášení za "nepřátele lidu", knihy a básně mnoha autorů byly zakázány, jazyk vymýcen ze společenského a kulturního života. Lidé žili v rostoucím strachu ze zdánlivě všemocného systému.

Poslední kapku, která vedla k rostoucí nespokojenosti obyvatel, představovala havárie v jaderné elektrárně Černobyl, po které nebyli Ukrajinci ani jiní občané SSSR informováni o výbuchu a jeho následcích a byli např. v Kyjevě nuceni účastnit se prvomájového průvodu. Sovětský systém se znovu pokusil skrýt velkou tragédii za cenu obětování lidských životů.

V roce 1991 se rozpadlo impérium zla, označené zkratkou SSSR. V Ukrajině se už předtím začala takzvaná žulová revoluce se studentskou hladovkou a v důsledku pokračujících protestů bylo nakonec dosaženo kýžené nezávislosti. Uplynulo však pouhých třicet let život v nezávislé Ukrajině a Rusové jsou v naší zemi znovu. Znovu střílí, protože přišli "zachraňovat". A když se podíváme na všechny roky dosavadní nezávislosti, musíme konstatovat, že Rusko i uchovalo trvalý vliv na náš stát.

Politické subjekty jako Strana regionů, kterou vedl exprezident Janukovič, stejně jako pozdější opoziční platforma Za život, vedena Putinovým kmotrem Medvedčukem, byly zjevnými Putinovými loutkami. Z jejich iniciativy byl přijat pro ukrajinštinu krajně nebezpečný jazykový zákon, který de facto učinil z ruštiny druhý státní jazyk. Zároveň pokračovalo pomalu, ale jistě oslabování a drancování ukrajinského státu.

V letech 2013-2014 vedl tento vývoj k Revolucí důstojnosti, kdy se Ukrajinci vědomě rozhodli pro cestu evropským směrem a bojovali za ni. Vše začalo protesty studentů a vyvrcholilo revolucí všech uvědomělých občanů, kteří byli vládnoucím režimem biti a zadržování. Vše skončilo zabíjením civilistů, kteří vešli do dějin pod jménem "Nebeská setnina". Lidový odpor a masové protesty po celé Ukrajině však porazily Janukovičův režim a donutily tohoto nezdařeného prezidenta k útěku do ruského Rostova na Donu.

Ukrajinci v reakci na vítězství revoluce změnili vládu a byli připraveni k reformám, když náhle ruské jednotky vstoupily na Krym a anektovaly tento poloostrov. Poté začal ruský vlád na Donbas a nakonec i válka na východní Ukrajině, která trvala osm let. Nakonec vyvrcholila ruskou invazí na Ukrajinu, zahájenou 24. února ve 4 hodiny ráno.

Rusko po dobu své existence impériem, které nikdy ve své historii nevyřešilo konflikty jednáním, ale pouze válkou. Tyto imperiální ambice má dodnes. Vidíme, že současné ruské války proti nezávislým suverénním státům mají vždy stejný důvod – "záchranu" rusky mluvících nebo etnických Rusů. Podobná je také válečná taktika – překvapivý útok, doprovázený porušováním všech pravidel války, bezcitné zabíjení civilistů a hlásání nestoudných lží.

Ukrajině přinesla nejnovější válka během tří týdnů mnoho mrtvých, zejména mezi civilním obyvatelstvem, a hromadné ničení měst. Zároveň nás však posílila. Definitivně se narušil stereotyp hlásající existenci dvou Ukrajin (východní a západní) - dnes jsme jednou celou a silnou Ukrajinou. Jsme zároveň jedinýma jednotným národem, bojujícím za svou zemi. Rozbit je i mýtus o moderní a neporazitelné ruské armádě, která byla, jak teď jasně vidíme, vydrancována a vykradena svou vlastní vládou. Ukrajina už tuto válku vyhrála – lidé zastavují tanky holýma rukama, v okupovaných městech a vesnicích se každý den chodí na demonstrace bez strachu před ozbrojenými okupanty a každý Ukrajinec, ať je kdekoli, dělá vše pro vítězné ukončení války.

(osim)