Ukrajinci? Češi? Něco mezi? Nebo ani jedno?

Lidí, kteří se narodili na Ukrajině, ale už docela dlouho žijí v Česku, je spoustu. Ukrajinci jsou u nás největší národnostní minoritou, počet jen těch legálně a dlouhodobě žijících v Česku je kolem 150 000. Z pohledu sociálních věd (historie nebo sociologie) nemusí být ale situace tak jednoduchá jako v tabulkách Českého statistického úřadu. 

Kdo je vlastně Čech? Ten, kdo se tu narodil? No dobře, ale co když jeho rodiče jsou Vietnamci, Ukrajinci nebo Poláci a ve své kultuře ho i vychovávají? Nebo snad ten, jehož rodným jazykem je čeština? Na druhou stranu je dnes spousta bilingvních lidí. Tento parametr by byl problematický třeba v zemích, v níž se běžně mluví více jazyky – příkladem může být právě Ukrajina, kde je situace taková, že pro spoustu lidí je prvním jazykem ruština. 

Nebo je tedy snad Čechem člověk, který má český pas? Pas je přece ale jenom úřední doklad a nevypovídá nic o tom, jak se člověk opravdu cítí. Ostatně lze mít uznaných více občanství i získat občanství cizí země až v průběhu života. A když vyplňujete dotazník při sčítání lidu, ke kategorii „národnost“ může každý napsat, co chce – ať už se cítí jako Čech, Moravan nebo Ufon.

A aby to nebylo moc jednoduché, už roku 1983 si americký politolog Benedict Anderson položil otázku, co je to vlastně národ a přišel s myšlenkou, na svou dobu opravdu kontroverzní.  Tvrdí, že národ je jenom něco imaginárního a že dva náhodní Češi, dva Ukrajinci nebo dva Američané vlastně nemusí mít nic společného, tedy kromě oficiálního státního občanství. Na druhou stranu to, že žijeme v nějakém státě, nás zahrnuje do společenství s určitými sdílenými představami, kulturou a historickou pamětí. Pravděpodobně skoro všichni občané Ukrajiny si něco představí, když se řeknou jména Ivan Franko nebo Džamala, ale už pár kilometrů za hranicemi to mohou být naprosto neznámé pojmy.

Další sociálněvědný koncept důležitý pro toto téma, představuje transnacionalismus. Ten tvrdí, že když migrant přijde do nové země, ve většině případů se nestane, že by se zřekl svého bývalého života v domovské zemi. Naopak, je se svými blízkými pořád v kontaktu, může se třeba zapojit do nějakých krajanských spolků… Na druhou stranu už není typickým občanem své původní země, protože tam prostě fyzicky není přítomen, postupem let může ztrácet přehled, svoji zemi si ve svých myšlenkách nějak zidealizovat a většinou taky nezamezí tomu, aby přijal i něco z nové kultury. V našem případě je to opět člověk původem z Ukrajiny, který se v Česku usadil už třeba v 90. letech, většina jeho rodiny je taky tady a on se nachází tak někde „mezi“. Mezi češstvím a ukrajinstvím.

Jak už je zmíněno výše, Ukrajinci jsou nejpočetnější cizineckou komunitou v Česku a velké procento z nich navíc žije v Praze a ve středních Čechách (má to ostatně i významné historické důvody). A právě proto jsem se ve své bakalářské práci rozhodla zaměřit se na tuto skupinu lidí a trošku se podívat na to, kde se na škále Česko-Ukrajina cítí. Anebo třeba klidně i mimo tuto škálu. Půjde mi o to, jakými po těch letech v Česku nejčastěji mluví jazyky, jestli se zapojují do nějakých spolků a jelikož jsem i studentka historie, nemohla jsem si odpustit ani otázky na tzv. historickou paměť, tedy to, co je pro ně z české, ukrajinské i celoevropské historie důležité.

Jelikož jsem si nějak musela vymezit okruh svých respondentů, chci se zaměřit na lidi, kteří se narodili na Ukrajině, ale přišli v letech 1990-2004 do Česka, trvale se tu usadili a žijí v Praze nebo ve Středočeském kraji. Pokud zrovna vy do této skupiny spadáte nebo někoho takového znáte, budu vám nesmírně vděčná, když dotazník vyplníte, případně ho přepošlete. Nejsou v něm žádné záludné otázky a vyplňovat ho můžete česky, ukrajinsky, rusky nebo anglicky. 

A jakmile budu vědět o své „výzkumné skupině“ víc, určitě se o to moc ráda na stránkách My a Ukrajina podělím. Залишайтеся в курсі!

(klаt)