Prohlášení ukrajinské státnosti na území Rakousko-Uherska v roce 1918

Nezávislý ukrajinský stát vznikl v roce 1918 ve dvou územních podobách. Rozdíl mezi datem jejich vzniku činil devět měsíců – vše se odehrálo koncem ledna a na přelomu října a listopadu 1918. Vloni jsme sledovali události kolem vzniku Ukrajinské lidové republiky s centrem v Kyjevě. Nestačili jsme analogicky reagovat na sté výročí její „mladší sestry“, která se zrodila ve Lvově.

Tento nedostatek z loňského roku napravujeme letos. Příležitost poskytuje 101. výročí především lvovských událostí, které zčásti připomínají pražský scénář z téže doby. Čtyřdenní interval mezi 28. říjnem a 1. listopadem dokládá často zapomínanou skutečnost, že Rakousko-Uhersko se nerozpadlo v jediný okamžik, ale na pokračování. Československo, Jugoslávie, západoukrajinský stát, Rakousko ani Maďarsko nevznikly ve stejném okamžiku a samozřejmě k jejich zrodu nevedly stejné důvody či ideové základy.

Po polovině října roku 1918 měla větší část Ukrajiny, která byla dříve součástí ruského státu, podobu tzv. hetmanského státu (Ukrajinska deržava). Tento značně atypický útvar, vykazující určité monarchické rysy, zůstával pod silným vlivem Německa. Jeho projevem byla přítomnost německých a také rakousko-uherských jednotek (tedy i českých vojáků) v této části ukrajinského území.

Ukrajinci Rakousko-Uherska vykazovali na konci první světové války řadu atributů už dotvořeného národa a zřetelně v tom překonávali své pobratimy z východní části země. Byla proto pochopitelná naděje rakouských Ukrajinců, že dosáhnou stejného cíle jako ostatní neněmecké a nemaďarské národy podunajské říše. Usilovali o vytvoření vlastního státního celku, ve kterém by nemuseli podléhat nadvládě národů, se kterými jim bylo dáno žít na stejném území, ani vídeňského centra.

Zdálo se, že vznik takovéhoto státního celku završí více než padesátiletou konsolidaci národního života a úsilí v rámci dvou rakouských (předlitavských) korunních zemích. Konkrétně se jednalo o východní části Haliče s centrem ve Lvově a o severní část sousední a podstatně menší Bukoviny (s centrem v Černovicích). V obou zmíněných správních celcích, umístěných na krajním severovýchodě podunajského impéria, byla ovšem národnostní i církevní skladba velmi složitá a ukrajinským snahám zrovna nepřála. Totéž platilo i v případě obou zmíněných zemských hlavních měst.

Politický, hospodářský, osvětový i kulturní vzestup rakouských Ukrajinců probíhal do roku 1914 za neustálé konkurence a konfrontace především s haličskými Poláky a bukovinskými Rumuny, ale také s Židy, žijícími v obou regionech. Tento vnitřní konflikt byl tu lépe, tu hůře regulován rakouským správním a právním systémem. Nikdo však Ukrajincům nebránil z principiálně protiukrajinských důvodů vydávat knihy, noviny a časopisy v jejich jazyce a rozvíjet literaturu, vědu, školství či spolkový život. Všechny tyto složky ukrajinských snah se rozvíjely vzestupným způsobem, byť se značným zpožděním oproti obdobným snahám českým. Dotvářela se také rozmanitější sociálně-ekonomická struktura ukrajinské společnosti, byť v jejím rámci nadále převažovali rolníci, zatímco ve městech žilo Ukrajinců méně.

Ještě složitější byla situace v třetím územním celku, který se měl teoreticky stát součástí plánované západní varianty ukrajinského státu. Východoslovanští a východokřesťanští obyvatelé tzv. Uherské Rusi, která nebyla v rámci Uherska či Zalitavska zvláštní korunní zemí, nedospěli do počátku první světové války k jasnému národnímu vědomí. Zůstávali pouze potenciálními Ukrajinci, jak se ukázalo příklonem značné části z nich k této národnosti a jazyku za první republiky, zrovna tak se však mohli stát Rusy nebo zůstat Rusíny a hledat jasnější vymezení obsahu tohoto etnonyma. Obyvatelé Uherské Rusi v každém případě nedisponovali v roce 1918 vlastní politickou, ale v podstatě ani intelektuální reprezentací. Místní Maďaři proto doufali, že si aspoň v této části rozpadajícího se Uherska zachovají dominanci. Příslušnost Uherské Rusi k budoucí západní variantě ukrajinského státu byla za této situace značně hypotetickou záležitostí.

Pravdou zůstává, že ani Ukrajinci rakouské části monarchie nedosáhli před létem roku 1914 všech svých cílů. Nepodařilo se jim dosáhnout zřízení vlastní univerzity ve Lvově ani vydělení vlastní korunní země z dosud jednotné Haliče. Neustávali však ve svých snahách a věřili v budoucnost. Jejich naděje však přerušila a místy značnou měrou uvrhla zpět první světová válka a počátek bojů na její východní frontě. Dočasná okupace ukrajinských částí Haliče a Bukoviny carským Ruskem přinesla řízenou likvidaci ukrajinských institucí a národního života v těchto regionech. Průvodním jevem ruského ústupu z Haliče v roce 1915 se stalo také násilné odvedení řady ukrajinských činitelů z jejich vlasti – stali se rukojmími carské monarchie.

Ještě horší bylo to, že několikanásobný posun frontové linie v Karpatech a jejich podhůří zapříčinil smrt mnoha obyvatel ukrajinských regionů v bojích i po nich. Zničeny byly jejich domovy a majetek. Mnoho obyvatel utíkalo či bylo evakuováno do hloubi monarchie – zčásti i do českých zemí. Utrpení rakouských Ukrajinců i obyvatel Uherské Rusi zvýšil přístup části německých a maďarských důstojníků, hledajících mezi místními lidmi za každou cenu špiony a vyzvědače. Část z nich byla popravena v podstatě jen kvůli svému řecko-katolickému nebo pravoslavnému vyznání.

Ukrajinští politici z Haliče a Bukoviny, kteří se museli uchýlit do vídeňského exilu, nemohli podobným excesům zabránit. Takovou šanci neměly ani rozsahem nevelké oddíly Ukrajinských sičových střelců, které byly jako čistě ukrajinské jednotky zařazeny do rakouské armády. Jejich příslušníci nesli spolu s vojáky jiných národností tíhu tvrdých bojů v náročných terénních podmínkách.

Značné strádání a zánik velké části materiálních i duchovních hodnot, vytvořených v předešlých desetiletích, nevedly k plné rezignaci rakouských Ukrajinců. Jejich politická reprezentace se snažila aktivně pracovat i v takto nenormálních podmínkách. Zprvu viděla budoucnost svého národa v poválečném, potřebnou měrou inovovaném Rakousko-Uhersku, které by bylo spravedlivější vůči svému neněmeckému a nemaďarskému obyvatelstvu. Na podzim roku 1918, v závěru čtyřletého válečného deliria, bylo vše už jinak. Rakouské Ukrajince navíc tehdy silně inspiroval rozvoj východní, dříve ruské Ukrajiny směrem k nezávislosti. Za této situace museli také dosud loajální západoukrajinští činitelé radikalizovat své požadavky.

Ve dnech 18. a 19. října 1918 se ve Lvově shromáždilo asi pět set představitelů ukrajinských oblastí Rakousko-Uherska. Dominovali zde ukrajinští poslanci obou komor celorakouského parlamentu i zemských sněmů Haliče a Bukoviny. Přítomni byli rovněž další zástupci politických stran, představitelé řecko-katolického episkopátu, významní mimostraničtí odborníci i představitelé mladé generace a jednotlivých okresů a měst. Pozvání k poradám nevyužili zástupci národnostních menšin (polské, židovské a německé). Měli sice v ukrajinském ústavodárném sboru rezervováno 66 míst, zjevně však s reálným uskutečněním západoukrajinské státnosti nepočítali.

Nově vytvořená Ukrajinská národní rada, vedená právníkem Kostěm Levyckým (1859–1941), čítala 150 členů. Po svém ustavení vydala 19. října proklamaci o ukrajinské státnosti severovýchodních území Rakousko-Uherska, bezprostředně poté ale ještě nenásledoval pokus o praktickou realizaci této deklarace. Teprve o dvanáct dnů později, 31. října, kdy už byl zřetelný krach Rakousko-Uherska, řešila Ukrajinská národní rada další postup. Ukrajinští vojenští činitelé prosadili za nové situace co nejrychlejší převzetí moci ve Lvově z rukou rakouských činitelů. Tím měli být postaveni před hotovou věc polští představitelé, kteří za stejným cílem směřovali do Lvova z Krakova a myšlenku na ukrajinskou státnost Haliče rozhodně odmítali.

Poláci za této situace opravdu nedokázali Ukrajince předběhnout. Nepočetným ukrajinským oddílům se podařilo 1. listopadu 1918 převzít moc od posledního rakouského místodržícího a ovládnout centrum Lvova. Proto právě tento den bývá běžně označován za hlavní mezník a datum vzniku ukrajinského „postrakouského“ státu. Jeho název – Západoukrajinská lidová republika – byl však ohlášen až 9. listopadu, den po vytvoření prvního vládního kabinetu nového státu. Dne 13. listopadu následovalo schválení krátké prozatímní ústavy nového státu, který byl nadále označován jménem Západoukrajinská lidová republika (ZUNR).

Zároveň už ale v té době probíhalo ozbrojené střetnutí o Lvov s polskými povstalci z města i okolí, jejichž síly nakonec převládly. Další historie ZUNR trvala jen do července 1919, kdy republiku v plném rozsahu okupovala polská vojska, která však musela překonat značný odpor Ukrajinců. O některých událostech ze života západní varianty ukrajinského státu pojednáme podrobněji až jindy.

Dnešní stručný výklad uzavíráme překladem dokumentu, který ohlásil 19. 10. 1918 státnost ukrajinských zemí Rakousko-Uherska. Jedná se nesporně o významný dokument, souměřitelný s universály Ukrajinské centrální rady z let 1917 a 1918. Překvapí možná logika vnitřní stavby tohoto dokumentu, který mnohé věci neřeší nebo je neřeší jednoznačně. V novinovém otisku západoukrajinského prohlášení navíc nebyla uvedena jména konkrétních představitelů rady, a tedy hlavních signatářů dokumentu.

(boz)

 

Vyhlášení ukrajinského státu v ukrajinských regionech Rakouska a Uherska

Lvov, 19. října 1918

Ukrajinská národní rada coby konstituanta prohlašuje na základě principu sebeurčení národů toto:

I/ Celé ukrajinské etnografické území v Rakousko-Uhersku, konkrétně východní Halič, ohraničená linií řeky Sjan, avšak včetně lemkovského regionu, severozápadní Bukovina s městy Černivci, Storožynec a Seret a ukrajinský územní pás v severovýchodním Uhersku tvoří jednotný ukrajinský územní celek.

II/ Toto ukrajinské národní území se tímto ustavuje coby ukrajinský stát. Budou následovat přípravná opatření, umožňující realizaci tohoto rozhodnutí.

III/ Všechny národní menšiny této ukrajinské oblasti včetně Židů, kteří se uznávají jako zvláštní národnost, se vyzývají, aby se konstituovaly a okamžitě vyslaly do Ukrajinské národní rady své představitele v rozsahu, který odpovídá početnosti každé z nich.

IV/ Ukrajinská národní rada připraví ústavu takto vytvořeného státu s ohledem na všeobecné, rovné, tajné a přímé hlasovací právo a s proporčním zastoupením menšin, právem jejich národně-kulturní autonomie a právem na jejich zastoupení v úřadu pro národní menšiny.

V/ Ukrajinská národní rada žádá, aby ukrajinské území, zorganizované tímto způsobem do podoby státu, mělo bezpodmínečně vlastní zastoupení na mírové konferenci.

VI/ Současnému rakousko-uherskému ministrovi zahraničí, hraběti Burianovi, se odebírá právo vystupovat jménem uvedeného ukrajinského území.