O Holodomoru a o těch, kteří se pokoušeli pomáhat hladovějícím

Sprotyv henocydu (Knyha-kataloh vystavky) – Ljuďanisť u neljuďanyj čas (Dobročynci v časy Holodomoru 1932-1933)

Jakmile se pokouším vysvětlit studentům či někomu jinému fenomén ukrajinského Holodomoru z roku 1933, zmocní se mne nakonec vždy znovu pocit určité beznaděje a marnosti. Jak vysvětlit takovouto historickou událost v zemi, která něčím podobným ve dvacátém století ani v náznaku neprošla? Může být takový pokus vůbec úspěšný?

Profesionální povinnost nicméně vítězí a celý pokus se vždy znovu, třebas v trochu jiné podobě, opakuje. Tak je tomu i dnes, kdy se pokusím představit dvě ukrajinské publikace novějšího data, věnované právě Holodomoru. Spoluautorem je v obou případech Volodymyr Tyliščak, zástupce ředitele Ukrajinského ústavu národní paměti, který nedávno přednášel o Holodomoru na semináři v českém Senátu.

Katalog fotograficko-dokumentární výstavy o Holodomoru, tedy o stalinské genocidě, za kterou je Holodomor v Ukrajině oprávněně označován, vyšel poprvé v roce 2015 jako doprovod k už zmíněné výstavě, uspořádané o rok dříve. Osm autorů se pokusilo zpracovat jakýsi stručný textově-obrazový průvodce Holodomorem. Rovnocennou, místy pak převažující úlohu zde hrají obrazové doklady, ať už dobové snímky nebo fotografie tehdejších dokumentů. Reedice katalogu, kterou mám k dispozici, byla pořízena v roce 2018.

Knížka čtvercového formátu obsahuje kromě dvou úvodů šestnáct kapitolek, které v chronologickém pořádku sledují vytvoření podmínek pro vznik hladové katastrofy, spíše však by se hodila formulace „pro její uvedení do chodu“. Jako prvopočátek všeho je vnímána jednak porážka snah Ukrajinců o dosažení nezávislosti v letech 1917–1921, jednak – ve výraznější a neomluvitelné míře – o deset let později následující počátek stalinismu.

Cenné je to, že autoři zdůrazňují ve dvou kapitolkách snahu části Ukrajinců postavit se na ozbrojený odpor kolektivizaci kolem roku 1930. Autoři v této souvislosti užívají termínu „ukrajinska žakerija“ a poukazují zejména na centra odporu kolem Pavlohradu (dnešní Dnipropetrovská, resp. Sičeslavská oblast) a v severnějším černihovském regionu.

Pokud jde o vylíčení samotného Holodomoru z let 1932–1933, poukazují autoři na mrazivou plánovitost, se kterou byl scénář katastrofy uveden postupně prostřednictvím tří zjevně naplánovaných časových etap do života.

Čtenář, který zná ruštinu či ukrajinštinu, má možnost seznámit se s množstvím dokumentů, byť ne všechny kopie jsou snadno čitelné. Výmluvnost dokladů, které tlumočí rozhodnutí a stanoviska mocenských orgánů z různých instančních úrovní, je děsivá a svědčí o plné, zcela programové antihumánnosti stalinismu a jeho vykonavatelů. Vůbec tu nejde o ideologii, ale o zajišťování co největší míry neomezeného vládnutí nad lidmi a o zcela nekompromisní potlačování jakýchkoli snah o odpor. Cenné je to, že vedle oficiálních dokumentů jsou v katalogu reprodukovány tištěné i psané letáky a výzvy, dokládající projevy snah části společnosti o aktivní sebeobranu.

Kniha je ukončena kapitolkou „Holos narodu 1932–1933 rokiv“, kde je upozorněno na texty říkanek i popěvků, s jejichž pomocí Ukrajinci reagovali na situaci ve chvílích, kdy jakékoli jiné formy odporu byly už zlomeny. Domnívám se, že takto pojatý závěr knihy poněkud vyúsťuje do prázdna. V rámci bádání o Holodomoru bude nutno v budoucnu uskutečnit i programově založený výzkum vývoje decimovaného ukrajinského venkova v dalších osmi letech, tedy až do dočasného konce vlády stalinismu nad Ukrajinou. Škoda, že v závěru katalogu není uvedena bibliografie nejnovějších publikací o Holodomoru.

Jedna z kapitol katalogu je nazvána „Lidskost v nelidskou dobu“. Týž název nese kniha Volodymyra Tyliščaka a Viktorie Jaremenko, jejíž druhé vydání bylo publikováno vloni. Původní verze díla vznikla na základě výzkumu pamětníků, zahájeného v roce 2009. Můžeme se samozřejmě ptát, proč podobná iniciativa nebyla vyvinuta o nějakých patnáct let dříve. Jistě by se tehdy, šest desetiletí po tragédii Holodomoru, podařilo sehnat daleko více podobných dokladů, než s odstupem plných 76 nebo i více let. Pátrat po příčině takovéhoto časového skluzu je samozřejmě celkem kontraproduktivní.

Musíme se spokojit aspoň s tou skutečností, že zkoumání tohoto aspektu problematiky bylo vůbec zahájeno a že je k dispozici sborník, který umožňuje podívat se na Holodomor z méně známé stránky, kterou představují pokusy některých svědků tehdejších událostí poskytnout pomoc nejhůře postiženým.

Kniha se skládá ze tří částí. První je abecedním přehledem všech dosud zjištěných dobrodinců. Najdeme zde hlavní údaje o podobě pomoci, kterou svým bližním poskytli a v různém rozsahu také údaje o jejich dalším osudu. V druhé části jsou publikovány vzpomínky, které posloužily jako základ onoho biografického hesláře, ve třetí jsou publikovány stati k této tematice, které se již dříve objevily v ukrajinském tisku. Všechny tři části knihy se v určitém rozsahu prolínají a doplňují, orientaci však usnadňuje jmenný i místní rejstřík, uzavírající celý svazek.

V knize jsou sesbírány doklady ze všech částí tehdejší sovětské Ukrajiny. Chybí samozřejmě doklady ze sousedních polských a vzdálenějších rumunských a československých území dnešní Ukrajiny. V těchto regionech se holodomor vůbec nerozvinul, protože tam nedosáhla pomyslná ruka stalinismu.

Zachyceny jsou jak projevy sousedské či příbuzenské pomoci, tak případy, kdy hladovějícím dětem či celým rodinám pomáhali učitelé, pravoslavní faráři nebo předsedové či zaměstnanci místních kolchozů, nebo také cukrovarů či jiných podniků z okolí.

Překvapující je množství dokladů o tom, jak pomáhali hladovějícím Židé, žijící na ukrajinském venkově. V některých případech se po deseti letech, za německé okupace, role vyměnily a ukrajinské rodiny pomáhaly některým příslušníkům židovské komunity přežít. V knize jsou zachyceny také případy, kdy pomoc hladovějícím poskytli potají samotní členové skupin, zabavujících selským rodinám poslední ukryté zbytky potravin, které by bylo nejvhodnější označit za rabovací.

Děsivé je to, že snahy pomoci hladovějícím byly za tehdejších podmínek kriminalizovány. V lepším případě byli „provinilci“ jen vyloučeni z komunistické strany nebo zbaveni funkce, často však byli postaveni před soudy a nevyhnuli se trestu.

S nějakou územně či instančně vyšší formou pomoci, např. od okresních či oblastních stranických či státních orgánů, se v knize nesetkáváme. Zejména reálný postoj okresních činitelů, kteří měli k postiženým lokalitám nejblíže, bude v budoucnu třeba osvětlit co nejdůkladněji.

Při čtení všech zachycených svědectví se stále více přesvědčujeme, že stalinismus představoval naprosto bezohlednou, v podstatě teroristickou formu spravování lidského společenství v tzv. Sovětském svazu, zbavenou základních rysů humanitního přístupu. Při čtení mne také neodvratně pronásledovala myšlenka, že tehdejší ukrajinské poměry jsou vlastně potvrzením toho, že to, co by se dalo označit jako právní řád, přestalo v podstatě existovat.

Recenzovaný katalog i svazek svědectví o projevech humanity v době Holodomoru dokládají, že výzkum tohoto fenoménu se v ukrajinských podmínkách dále rozvíjí, byť nedostatečně prozkoumaných otázek zůstává stále víc než dost. Patří k nim mimochodem také osud a způsob přežívání obyvatel českých vesnic v sovětské části Ukrajiny.

---

Tyliščak, V. (ved. aut. kol., 2018): Sprotyv henocydu (Knyha-kataloh vystavky). Kyjiv, Ukrajinskyj instytut nacionalnoji pamjati – Haluzevyj deržavnyj archiv SBU – Centr doslidžeň vyzvolnoho ruchu. Ss. 75 (5). /ISBN 978-966-2720-17-4/

Tyliščak, V. S. – Jaremenko, V. M. (red., 2018): Ljuďanidť u neljuďanyj čas. Kyjiv, Smoloskyp. Ss. 280 (8). /ISBN 978-617-7173-97-6/

(boz)