O holodomoru v českém Senátu

Českým Ukrajincům se občas stane, že musí vyslechnout z české strany nechápavý dotaz typu „Co máte pořád s tou ukrajinštinou?“ Snadno by ale mohlo přijít na pořad dne obdobný dotaz, týkající se nikoli oblasti jazyka, ale historie: „Co máte pořád s tím hladomorem?“ Zatím jsem žádný podobný dotaz nezaregistroval, ale kdo ví?

Holodomor, jak zní příslušné slovo v ukrajinštině, se stal i pro dnešní Ukrajince jednou z ústředních a velmi trýznivých událostí dvacátého století. V tom směru jsme už o něm psali. Tradičně se na tehdejší události vzpomíná koncem listopadu – je k tomu vyhrazena poslední sobota uvedeného měsíce. Obvykle se za tím účelem scházejí i čeští Ukrajinci a jejich sympatizanti. Na našich stránkách byl holodomor připomenut několikrát, třeba historicko-statistickou informací, ale také komornějším, literárním způsobem.

Kromě toho jsme v Praze měli možnost vyslechnout přednášky ukrajinských odborníků o tomto historickém fenoménu, který zůstává v českých podmínkách do značné míry nepochopitelným. Kdysi se jej snažil vysvětlit na fakultě sociálních věd University Karlovy kyjevský profesor Mychajlo Kirsenko. Vloni na podzim se o totéž pokusil pracovník Ukrajinského ústavu národní paměti Andrij Kohut na fakultě filosofické.

V obou případech byla návštěva nepříliš velká, ale posluchačský zájem vyústil v zajímavou diskusi. Právě zkušenost z konce minulého roku podnítila pokus informovat o holodomoru výrazněji, umožnit účast většímu množství posluchačů a přenést odborné jednání z akademické půdy do jednoho ze sídel českého parlamentu. Výsledkem dlouhodobé snahy Velvyslanectví Ukrajiny v ČR se stala několikahodinová odborná konference Stalinský hladomor na Ukrajině 1932–1933: utajovaná válka za zničení ukrajinského národa, uspořádaná 4. června na půdě českého Senátu ve Valdštejnském paláci na Malé Straně, kam mohli přijít zájemci z řad širší veřejnosti.

Konference tohoto typu měla mít větší dopad než univerzitní akce. Pozvaní senátoři a poslanci dolní sněmovny však nenašli pro svou účast až na malé výjimky čas. V plénu bylo možno v první části jednání zahlédnout Marka Bendu a v předsednictvu nejen zasedli, ale v úvodu také promluvili kromě ukrajinského velvyslance poslanci Pavel Žáček, povoláním historik, a Vojtěch Pikal, reprezentující v podstatě poslaneckou sněmovnu jako jeden z jejích místopředsedů. Že ostatní poslanci neměli dost času, je třeba prostě vzít na vědomí. Na druhé straně je snad nadějnou zprávou, že počet posluchačů z řad středoškolských studentů a dalších mladých lidí byl rozhodně vyšší než v případě našich zastupitelů.

Kromě tří úvodních slov (vedle P. Žáčka a V. Pikala hovořil i ukrajinský velvyslanec J. Perebyjnis) vyslechli účastníci dva příspěvky ukrajinské a tři české. Vesměs bylo tlumočeno, a to jak do angličtiny, tak do češtiny nebo ukrajinštiny. Ukrajinští odborníci (A. Kohut a V. Tyliščak) podali velmi obšírné informace o příčinách a průběhu holodomoru a o některých skupinách pramenů, které lze při vysvětlování průběhu a rozměru tohoto státního zločinu použít – mnohdy se to ještě v dostatečné míře nestalo.

Mladou generaci českých odborníků důstojně reprezentovali Dana Kolenovská a David Svoboda, historiky starší zastoupil autor těchto řádků. Všechny tři příspěvky se snažily o zasazení ukrajinské tragédie roku 1933 do širšího kontextu a mířily v tomto směru do různých stran.

Dana Kolenovská sledovala vývoj sovětské hospodářské teorie i praktické politiky a proměny obou těchto fenoménů, které přispěly svou měrou k fatálnímu vývoji na ukrajinském venkově. David Svoboda se důkladně zamyslel nad často účelově proměňovaným výkladem pojmu genocida, resp. jeho konkrétního obsahu. Z jeho příspěvku vyplynulo, jak opatrné a minuciózní musí být používání tohoto termínu. Přispělo k tomu srovnávání holodomoru s jinými konkrétními událostmi tohoto typu, k nimž došlo v různých částech světa ve dvacátém století.

Třetí český příspěvek se dotknul tématu, které zatím zůstalo v pozadí zájmu. Přednášející upozornil na příčiny, které přispěly k poměrně slabé reflexi holodomoru v českém politickém a mediálním prostředí v roce 1933. Přestože příslušné informace do různého typu periodik pronikly, nevedly k větší míře zájmu ani tehdejší české, resp. československé politiky, ani literární či kulturních činitele. Dosavadní sondy nasvědčují tomu, že ani česká veřejnost neakceptovala názor, že v Ukrajině nastala opravdová humanitární katastrofa, tím méně pak měla tušení o jejím politickém pozadí. To vše v době, kdy už se připravovalo uznání Sovětského svazu Československem a navázání plnohodnotných diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi.

Je škoda, že nezbyl žádný čas na diskusi či zodpovídání dotazů, protože hned po posledním příspěvku se účastníci zúčastnili otevření anglojazyčné panelové výstavy o holodomoru ve vyšším podlaží Valdštejnského paláce. Přednesení příspěvků na konferenci by nicméně nemělo znamenat, že se tato tematika odloží ad acta až do nějaké příští vzpomínkové či konferenční akce. Všechny tři tematické okruhy, o kterých mluvili čeští historici, by se měly dočkat hlubšího propracování. Česká ukrajinistika má v tomto směru až příliš výrazný dluh. V Polsku bylo pro zpracování otázek kolem holodomoru učiněno víc už před jeho 80. výročím a předstih tamní historiografie je tudíž až nepříjemně markantní.

Ani soustředěnější odborná pozornost, která by byla korunována vydáním adekvátních edic či jiných publikací, však sama o sobě nezmění zatím dost vlažný přístup české politické reprezentace k tomuto problému. Čeští poslanci zatím nepřistoupili podle vzoru zastupitelských sborů jiných zemí k jednoznačnému označení holodomoru za genocidu. V tomto ohledu zůstalo prohlášení české sněmovny z 30. listopadu 2007 polovičatým krokem a není divu, že ukrajinská reprezentace by ráda viděla z české strany výraznější gesto. Dočkáme se ho?

(boz)