Nebojme se a pokračujme!

Právě „přeskakujeme“ ze sedmého do osmého roku existence našich webových stránek. K určitému bilancování je na počátku roku 2024 nemálo důvodů. Rok loňský měl mnoho tváří: ruská agrese proti Ukrajině se nezastavila a v říjnu k ní přibyl obnovený boj Izraele za vlastní existenci. Českou republiku stíhala pro změnu ekonomická nejistota a těsně před Vánocemi nás všechny šokoval zabijácký útok provedený v prostorách Karlovy univerzity.

Vracím se ve vzpomínce do počátku roku 2022, kdy jsme měli za sebou prvních pět let práce. Netušili jsme samozřejmě, co vše nás zanedlouho, od sklonku února, čeká a co nás výrazně ovlivní. Dnes pokračujeme v práci za situace, kdy se ve velkém šíří obavy z budoucnosti a celková nejistota. Jako bychom byli zde, ve středu Evropy, najednou ohroženi z několika stran, zvenčí i zevnitř. Spolu s tím se části z nás začala zmocňovat určitá bezradnost. Jak nynější situaci, před několika lety sotva představitelnou, řešit? Co je možné a účelné v českém prostředí dělat pro Ukrajinu a jak se k tomu postavit? Víme nyní více o ukrajinských problémech na frontové linii a tušíme, že válka se může výrazně protáhnout.

Je patrné, že na začátku loňského roku jsme žili přehnanými nadějemi a iluzemi, které nebyly dostatečně podloženy. Dlouho očekávaná protiofenziva Ukrajiny přinesla jen dílčí úspěch. Část (nejen) českých médií se bez velkého rozvažování vrhá ode zdi ke zdi a přechází k úplně protikladným názorům a výkladům, než jaké jsme slýchali. Straší špatnými vyhlídkami pro Ukrajinu a už se mluví o její nevyhnutelné porážce. Spolu s tím roste nechuť části české veřejnosti k další pomoci Ukrajině. Roste obava z dalších záměrů putinovského Ruska.

Nechci se zde utápět v detailech. Mohu jen říci, že historik vnímá, co dnešnímu vývoji předcházelo a nakolik jsou některé věci v dějinách stále „na talíři“. Lidská psychika včetně schopnosti konat dobro nebo zlo se příliš nemění. Strach a obavy byly v určitém rozsahu a v různých formách součástí života každé předchozí generace, nikdy však nemohly ovládnout lidskou psychiku a konání na sto procent. Snahy našich předchůdců i nás samotných by v takovém případě nevedly k ničemu pozitivnímu – strach je špatný rádce.

Výzva k překonání strachu se ostatně objevuje mnohokrát už v bibli ("nebojte se" | Bible, překlad 21. století :: ERF Bibleserver) a skoro před půl stoletím se stala součástí významného poselství papeže Jana Pavla II. (Nebojte se! Poselství Jana Pavla II. pro každého... – Víra.cz, Bůh, křesťanství (vira.cz)). Nejednou vyslovovali podobnou výzvu spisovatelé a myslitelé různých dob a národů.

Já se teď obrátím jinam – k příběhu, jehož souvislost s událostmi posledních měsíců není vůbec patrná. Vloni se připomínalo sedmdesáté výročí otevření pěšího tunelu, který propojil pod vrchem Vítkovem Žižkov s Karlínem a usnadnil spojení těchto čtvrtí. Zkusil jsem si nad starými fotografiemi z roku 1953 představit, jaká nálada tehdy ovládala lidi a co je skryto za optimistickými snímky ze dne otevření tunelu. Tehdy, osm měsíců po smrti tyranů Stalina a Gottwalda, vládly mezi lidmi také strach a nejistota z budoucnosti. Bezpečnostní záruky občanů byly minimální a o skutečné existenční jistotě se dalo stěží mluvit.

Ten tunel, jen o rok starší než já, slouží svému účelu dodnes. Cesta jeho nitrem nebývala vždy bezpečná a je spojena s řadou legend a pověstí – nepřinesla tedy jen užitek, ale i nový strach. A sami jsme zažili strach v době tzv. normalizace, kdy jsme si opakovali text básně Františka Halase uvozený slovy „jenom ne strach, jen žádný strach.“ Ale ani tehdy nevládly strach a nejistota naplno. Za sebe mohu říci, že jsme se tehdy občas báli, ale zároveň nám byl husákovský režim stále více k smíchu. Ale tehdy už přicházel i strach o Ukrajinu, dušenou brežněvovským režimem a jen pozvolna k sobě přicházející za časů „přestavby“.

V roce 2017 pořídil jistý uliční umělec z Brna nad karlínským vchodem tunelu neobvyklý jednoslovný nápis „Neboj“. Myslím na jeho poselství už nějaký čas. Každý nový rok je svého druhu tunelem, jehož délku sice známe, ale nevíme (naštěstí?), co nás v něm potká. Tušíme, že nepochybně i porážky a ztráty, ale podstatné bude přece jen něco jiného. A tak bychom si měli vzít onu „tunelovou výzvu“ k srdci a osvojit si ji v novém roce, ovšem v prvním pádu množného čísla. Je to prosté: nebojme se! Nebojme se, my všichni, spojení s projektem My a Ukrajina. Nebojme se a pracujme na svém úkolu dál…

Od počátku nám šlo při realizaci našeho projektu o Ukrajinu a o vše, co ji spojuje s českým světem. To se nemůže změnit ani letos či kdykoli v budoucnosti, ať bude mít ruská snaha o dobytí a poničení Ukrajiny jakýkoli výsledek. Naše webové i facebookové stránky se ostatně rozvíjejí od počátku v atmosféře vyvolané ruskou agresí proti Ukrajině. Nesmíme tomuto fenoménu podlehnout – naše stránky nikdy neměly být ani nebudou věnovány pouze válce.

Chtěli jsme a chceme ukazovat Ukrajinu především prostřednictvím jejích vazeb s českým a československým světem v co nejširších historických i kulturních souvislostech. V tomto směru budeme pokračovat i letos. Takovéto představování a popularizace Ukrajiny pomůže chápat současný vývoj nejen čtenářům, ale i nám, v širších souvislostech hledajících pozitiva. Naše stránky snad tedy přinášejí nové podněty a důvody k opatrnému optimismu.

Nejdůležitější je možná to, že jsme neztratili a ani nechceme ztratit chuť k práci, i kdyby měla pokračovat v sebevíc složitých podmínkách. Nesnadný úkol, který jsme na sebe vzali, nemůžeme ze sebe najednou shodit a vymluvit se, že by tu práci teoreticky mohl dělat někdo jiný a že by to dokázal lépe. Uprostřed boje se prostě neutíká kvůli strachu ani z jakéhokoli jiného důvodu. A tak mohu ukončit tuto úvahu krátkým, ale jednoznačným ujištěním: i kdyby bylo sebehůř, nebojíme se a pokračujem!

(boz)